Renato Bertelli: Testa di Mussolini
Autor: Imperial War Museums
Buď jak buď, komunismus, nacionální socialismus a fašismus a jejich současné odnože mají svůj hlavní zdroj v násilí. Chceme to, co máte vy. Nesnášíme, kým jste, a uděláme všechno pro to, abyste byli jako my, nebo nebyli vůbec. Hromady velkých uhrančivých slov jsou jen líbivým obalem násilí. Kde nepomůže násilí, zkusíme ještě větší násilí. To, na co máme „právo“, si vezmeme bez ptaní. Nikdo nás nezadrží, protože revoluce ideologicky orientovaného násilí se nemůže zastavit na předem vymezených hranicích. I za hranicemi jsou totiž lidé, kteří s námi nesouhlasí, kteří mají to, co chceme my, a kteří se dobrovolně nepodvolí. Oheň násilné revoluce musí být ohněm globálním. Co na tom, že v něm nakonec shoří i revolucionáři a ideologové násilí? Narodí se další. Násilí je věčné.
Namítnete možná, že i v demokratických zemích se objevují různé druhy násilí – ekonomické, násilí různých kulturně podmíněných norem, násilí na bezbranných, násilí proti těm, kteří jsou proti násilí. Ano, je to tak. I demokratické struktury a někteří jejich členové jsou náchylní na hodnotovou a mravní korozi a na to, aby si prostřednictvím institucionálního násilí uzurpovali to, na co by vlastní prací, tvořivostí a pílí nikdy nedosáhli. Komunistů a fašistů bylo v různých stranách vždycky dost, a nejen ve stranách. Známe i křesťanské propagátory komunistických a fašistických idejí, kteří z Krista udělali vojevůdce, a vůbec se ho neptali, jestli ho mohou do této role, která vůbec nesouvisí s tím, kým je, napasovat. Všude a vždycky je třeba lidí, kteří se i ve jménu Boha Lásky postaví vůči ideologiím postaveným na násilí. Církev vyrostla na mučednících a poroste skrze ně dál.
„Dobro není chabé proto, že je pomalé. Je pomalé proto, že nelze potírat zlo zlem,“ napsala historička umění prof. Růžena Vacková, na kterou si vyšláply obě velké ideologie 20. století, nacismus i komunismus. K smrti ji odsoudili nacisté – a jen Pražské povstání ji a řadu dalších osvobodilo od jistého konce. Zatkli ji, mučili a věznili také komunisté, v jejichž žalářích si odseděla 16 let. Čtěte, prosím, její Ticho s ozvěnami. Je to kniha, která vám může pomoci zachránit duši. Dobro je pomalé, zatímco násilí komunistů a fašistů bylo vždycky razantní, rychlé a brachiální. Ničit ihned, exemplárně zavírat a vraždit jako na běžícím pásu, vypořádávat se s „nepřáteli“ nejbrutálnějšími metodami, a nadto je ještě použít jako otrockou sílu, vyždímat je do poslední kapky krve, zabít a pohřbít tak, aby ani jejich tělesné ostatky nevypovídaly o násilí ideologií, o tom, co dříve nebo později potká statisíce a milióny dalších.
Ano, člověk, který něco dosáhl svými dovednostmi, svou dobrou prací, svojí tvořivostí, svou pílí, svým dlouhodobým zaměřením k jednomu cíli, takový člověk vám obvykle nebude chtít nic brát, protože všechno – a nemusí toho být mnoho –, co potřebuje, má. A má také svědomí, které mu říká, že ukrást něco, co mu nepatří, mu v pozemském řádu ani pod zorným úhlem věčnosti nepřinese nic dobrého. Kdo vkládá svoji naději a svůj život v Boha Lásku, ten vás nikdy nebude chtít okrást o to, co je vaše a co jste si vydobyli svým talentem a prací. Člověk, který porozuměl Kristovu vykupitelskému příběhu, anebo ten, kdo jen zběžně přečetl některé z evangelií, chápe, že je-li něco absolutním protipólem Kristova pozemského snažení v rámci Otcova plánu, je to právě násilí a ideologie, které znásilňují lidskou duši. Tolikrát už dokázaly, že to umí a že se při tom ničeho neštítí. A jelikož to neumí jinak, udělají to zas a znovu, i když v jiných kulisách. Krev poteče stejně rudá jako kdysi. Pronásledovaní lidé budou zoufalí jako kdysi. Rozdělené rodiny budou plakat jako kdysi. Zavření, mučení a zavraždění Boží služebníci budou jako vždycky důkazem těch nejhorších nespravedlností. Pakliže Ježíš vzal na Kříž celé lidstvo všech dějin a celý kosmos od založení světa, pak s každým násilím na člověku a s každým zločinem Kristus znovu umírá a znovu trpí. Ne metaforicky. Ne jen jako, ale reálně. Umíte si představit, že i takový Jidáš, který prodal Krista za třicet stříbrných, je na tom podobně jako ti, kteří volbou komunistů a fašistů posílají Krista znovu na Golgotu? Ne metaforicky. Ne jen jako, ale reálně.
Umberto Eco
Autor: Wikipedia.org / CC
Umberto Eco a věčné znaky fašistického myšlení
Když Umberto Eco vydal v roce 1995 svoji knihu Věčný fašismus (Il Fascismo eterno), neměl v úmyslu napsat dějiny fašismu. Díval se kolem sebe, chodil mezi lidi, četl dopisy, které mu posílali, viděl, o čem píšou média a jak razantně znovu ožívá fašismus – ta věčná a nevyčerpatelná studnice násilí, které se snaží zaplašit prázdnotu srdce poukázáním na ty, kteří prý za tu prázdnotu mohou.
Možná jste si také mysleli, že komunismus a fašismus jsou pojmy, které se dnes vyskytují nejvýš v učebnicích dějepisu pro druhý stupeň základních škol. Jenže realita je jiná. Stačilo po roce 1989 krátké nadýchnutí rodící se svobody, a hle, ze zapomnění vystoupily běsy, které se neumí projevovat jinak než násilím. Slovní násilí a násilí na jazyku a řeči, kterých jsme svědky, brzy přeroste v násilí davu, který se už na nic neohlíží. Někteří lidé si možná ani neuvědomili, že dokonce i jako deklarovaní křesťané nedorostli k důstojnosti Božích dětí, které se snaží jednat jako On – Univerzální Kristus, ale že se z nich stali fašisté a komunisté, kteří i s Bohem na jazyku tolerují násilí a po násilí volají. Ježíš je u nich ten, kdo dá první ránu, která člověku vyrazí pár zubů, a ranám dalších bude žehnat, protože v násilí – říkají – je všechna velikost a vznešenost Boží.
Ideologie nepotřebují myšlenky, ale slogany a symboly. Příslušnost ke skupině násilníků je třeba sdílet a manifestovat. Jenže i slogany a symboly v sobě mají určitou hloubku (i když temnou), nad kterou někteří nedokáží přemýšlet, a ti, kteří by se o to mohlo pokusit, by mohli prohlédnout, že se vydali cestou zatracení. Ze sloganů a symbolů se tedy stane štěk. Tentokrát už stačí ideologii do lidí jen štěkat. A pakliže by se někdo ptal u večeře vlastní mámy, proč je fašista nebo komunista a proč vlastně nenávidí, mohla by mu jeho dobrá máma přečíst právě Věčný fašismus Umberta Eca, aby si uvědomil, že byl lacino chycen na primitivní návnadu a je od té doby veden na krátkém vodítku jako pes bojující se vzteklinou.
Jaké jsou tedy podle Eca poznávací znamení věčného fašismu, který zažívá v roce 2025 v Česku svoji renesanci?
1) Kult tradice – ať už je ta tradice jakákoliv. Všechno, co bylo dřív, je lepší než to, co je teď. 2) Odmítání modernity – fašisté a nacisté milovali technologie a pomohli vytvořit technologickou společnost. Jenže i technologie, jak říká Eco a jak říkával Vladimir Solovjov či Saint-Exupéry, musí jít ruku v ruce s duchovním vývojem. Kde se tak neděje, stane se i technologie prostředkem moci, násilí a nakonec i technologicky zvládnutého vraždění. Demokracie obhajuje duchovní rozměr společnosti. 3) Kultura a věda jsou podezřelé v míře, v jaké se identifikují s kritickými postoji. I současný odpor českých komunistů, populistů a fašistů k nezávislé vědě a kultuře souvisí s tím, že kritický a přemýšlivý člověk je nebezpečný. Eco cituje strašná Goebbelsova slova: „Když slyším mluvit o kultuře, vytahuji svou pistoli.“ Čeští komunisté a fašisté říkají bez vytáček, že první, na koho se soustředí jejich moc a násilí, budou církve, věda a kultura. 4) Strach z odlišnosti – kdokoliv je jiný než my, je podezřelý. Hodnota života není absolutní, jak říká církev, ale relativní. Nejvyšší cenu má ten, kdo s námi souhlasí. 5) Apel na frustrovanou střední třídu – vy jste to byli, koho se takzvaná demokracie a moderní vývoj dotkl nejvíc. Vy jste silou, která může změnit pravidla hry. Přidejte se k nám, změníme to. 6) Posedlost spiknutím – všichni se spikli proti nám, proti národním zájmům, obchodním zájmům, proti našim lidem, proti našim hodnotám. Je naší mravní povinností se takovému spiknutí postavit. Postavit násilím. 7) Pacifismus – je vlastně spoluprací s nepřítelem. „Pacifismus je špatný, protože život je věčný boj.“ 8) Zvláštní druh elitářství – příslušnosti ke správné straně. Uvědomme si, že přináležíme k nejlepšímu národu světa. Ostatní si to myslí možná také, ale nemají pravdu. 9) Perspektiva fašistické společnosti je jasná: „Každý je vychováván k tomu, aby se stal hrdinou.“ Ať žije smrt! Smrt životu! 10) V permanentní válce či revoluci, kde nelze normálně žít, uspokojovat své potřeby a hrát si, převádí „Ur-fašista“ svoji vůli k moci na sexuální otázky. Objevuje se machismus. Chlapáctví je znakem vydařeného člověčenství. 11) Jednotlivec přestává mít svoji cenu. Všechna moc závisí na kolektivu a přináležitosti ke straně a ideologii. Křesťanský personalismus je tou nejstrašnější herezí. Kdo jsi, soudruhu, aby sis myslel, co chceš? Za tebe přece myslí strana! 12) Ruku v ruce se vzestupem ideologií jde i konstruování nového jazyka a řeči. K čemu literatura, poezie a věcný jazyk vědy a práva? O tom, jak se bude mluvit a co je to poezie a právo teď rozhodujeme my.
Pier Paolo Pasolini spatřoval největší nebezpečí své doby v konzumismu, který redukuje lidskou společnost na uspokojování, lépe řečeno ukojení chtíčů. Potřeba chrlit nové a nové výrobky a potřeba je vlastnit nebo o jejich vlastnictví alespoň snít, bere člověku životní energii a čas, aby se v nejlepším slova smyslu sytil tím, co dokáže nasytit jeho srdce a duši, co ho spojuje s absolutnem a co z jeho duše a paměti už nikdo nikdy nedostane. Je bláznivé, že i v Česku burcují k nové podobě totalitní společnosti ti, jejichž příjmy z politických postů jsou nadprůměrné, a i v Česku podléhají komunistickému, fašistickému a populistickému blouznění ti, kterým toho vposledku mnoho nechybí. I kdyby nakrásně přijali jeden ze sloganů svých politických mesiášů „Chceme to, co máte vy“, musí jim být přece jasné, že jde o začarovaný kruh, protože do konce lidských dějin tu budou ti, kteří mají víc než druzí, a ti, kteří je o to chtějí připravit.
Když papežové 20. století tváří v tvář hrozbám komunismu, fašismu a nacismu exkomunikovali jejich stoupence z života církve, věděli moc dobře, co dělají a proč to dělají. Hekatomby obětí, které mají tyto nestvůrné -ismy na svědomí, jim daly za pravdu, že tentokrát musí zabojovat za Boha a jeho obraz v nás naplno. Nic z těch exkomunikačních dekretů nepominulo. Kdo dnes volí komunisty, fašisty a populisty, u nichž jsou církve a jejich učení první na ráně, již není členem obecné církve. Nikdo mu to nemusí říkat a dávat písemně. Rozhodl se pro to svojí dobrovolnou volbou a do své bídy strhl i své nejbližší.
Vztekají se a kopou katolíci volící komunisty a fašisty, že přece nejsou ani komunisty, ani fašisty. Že volí z nezbytí, pro budoucnost svých dětí, na protest proti těm, kteří si zase udělali z demokracie dojnou krávu. Kdekdo, i jejich nejbližší, jim dokazují, že jsou komunisti a fašisti a že svými preferencemi znovu křižují Božího Syna – Lásku. Nic toho nedbají, řečeno s Delaportem, tito katolíci moroví, a sami sobě, mně i vám a hlavně – Božímu Synu, který je Láska, podepisují rozsudek smrti.
Chybějící personální představa Boha a vztah k Bohu jako k centru života má za následek i obhajování neobhajitelného: že se krajní politické ideje mohou prolnout s jádrem Kristova vykupitelského příběhu, že pro „dobro“ věci je třeba volit menší zlo, že násilný fašismus, komunismus a jeho druhé a třetí nálevy ze svých „dětských nemocí“, a tedy zvláště z uplatňování násilí, lži a teroru, jednou vyrostou. Že fašistická společnost přece potřebuje nějaké hlubší metafyzické zakotvení, které jí může poskytnout jedině církev a křesťanství. A že i komunismu jde o sociální témata, a že se tedy s křesťanstvím nějak domluví. Jděte na hřbitovy a podívejte se, jak se posledních sto let domlouvaly. A jděte do dějin a osobních příběhů těch, kteří na některý znak „věčného fašismu“ a „věčného komunismu“ doplatili. Životem či smrtí.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
