Seznamka
Kardinál Dominik Duka
Autor: Člověk a víra / Roman Albrecht
V záplavě komentářů a nekrologů týkajících se emeritního pražského arcibiskupa a kardinála Dominika Duky, který vstoupil v úterý 4. listopadu do Otcova domu, si dovoluji zveřejnit vzpomínku, která ukazuje tohoto muže a pastýře v laskavém, měkkém světle.
Nesledoval jsem službu kardinála Dominika Duky v posledních letech pod drobnohledem tak jako mnozí ostatní. Témata, na která reagoval a na něž reagovalo jeho nejbližší okolí ještě mnohem razantněji než on, se míjela s mým prožíváním víry a občanského života, tím spíš, že země, z níž kardinál Duka vyrostl, nejen v mých očích zplaněla, duchovně zešedla, křesťansky pobledla do podoby těžce vyčerpaného poutníka. Nemám žádné pochybnosti, že by jeho setkání s Pánem života vyvrcholilo jinak než pozváním k věčnému životu.
S kardinálem Dominikem Dukou jsem přišel do kontaktu jako editor řady knih lateránského teologa, profesora Karla Skalického. Oba muže dělilo devět let věku a svým způsobem vedle generačního rozdílu též rozdíly v prožitcích zápasící, váhající, ale přece jen vítězící církve. Zatímco Karel Skalický uprchl v roce 1956 přes drátěnou oponu do svobodného světa a prožil téměř 40 let v Římě jako významný teolog, publicista, spisovatel a profesor Lateránu, Dominik Duka zůstal žít v Československu a právě tam, doma, v šedi socialismu s takzvaně lidskou tváří, žil odvážně svoji víru a své povolání. A režim ho za to odměnil pronásledováním a vězením.
Frankofonně orientovaný biskup si rozuměl s kosmopolitním duchem Karla Skalického, který už jako student Lateránu a později profesor, který zcestoval a přednášel např. v Latinské Americe či Africe, přicházel do styku s lidmi nesčetných kultur, civilizačních okruhů a jazyků.
Dominik Duka byl jako kněz, dominikán a biblista mužem slova a úcty k literárnímu dílu. Rád citoval z knih, které se mu vepsaly do srdce, a byl vždycky pohotový podpořit dobré knižní dílo. To se stalo několikrát i v našem knižním vydávání. S velkorysostí, která se jen tak nevidí, podpořil vydání pamětí prof. Skalického i jeho teologicko-historické opus magnum, knihu Církev v Evropě, Evropa v církvi, kterou navíc pomáhal uvést do života při lidsky krásném večeru v Knihovně Václava Havla. Na naši prosbu reagoval vždy obratem a pokaždé, když mohl, se přišel setkat s profesorem Skalickým. Naposledy se tak stalo při pražském představení druhého dílu pamětí Karla Skalického, které se konalo u Pražského Jezulátka za laskavé pomoci a provázení kněze a teologa Pavla Poly a paní Moniky Ciklerové.
Jak to jen říct, aby moje slova alespoň v náznaku vyjadřovala můj prožitek jako spolupořadatele a editora a jistě i řady našich hostů a posluchačů. Podíváte-li se na fotografie Ondřeje Němce z Knihovny Václava Havla, která tehdy doslova praskala ve švech, spatříte Dominika Duku, který se usmívá, dobře baví, je mu hezky. Večer, který jsme připravovali s kolegou a přítelem Karla Skalického, teologem Františkem Štěchem, přinesl mnoho zajímavých i nečekaných setkání, která se někdy odehrála poprvé po více jak 50 letech. Všimnete-li si, kde jednotliví lidé sedí, uvidíte, že jsem blízko sebe posadil jak ty, kteří k sobě mají názorově blízko, tak ty, kteří jsou povahy spíš antagonistické. Přátelská a společenská povaha prof. Karla Skalického i výběr hostů pomohly vytvořit atmosféru lidského společenství, které vídáme málo v sekulárním prostředí i v církvích. Bylo patrné, že tam, kde se lidé mohou cítit dobře, v bezpečí, přijatí a kde si na nic nemusí hrát, se otevírala srdce, a pan kardinál Dominik Duka tehdy – a ne naposledy – odcházel jako ten, komu podali ruku i jeho oponenti.
Později se tento prožitek zopakoval, a to jak při představení dalších knih, tak při dvou liturgických setkáních, při nichž byl prof. Skalický díky kardinálu Dominiku Dukovi oceněn místní římskokatolickou církví za svoje exilové dílo ve prospěch vlasti i za své dílo poexilové, kdy se rozhodl vrátit domů a podílet se na teologické fakultě v Českých Budějovicích na výchově a růstu nových teoložek a teologů. Oba dva muži se ještě několikrát setkali, např. při pražské konferenci o životě a díle kardinála Josefa Berana, jehož sekretářem v exilu spolu s Jaroslavem Škarvadou Karel Skalický byl. Oba pánové si tykali a mám za to, že si měli co říct.
To, o čem píšu, dokazuje, jak moc se na člověku podepisuje prostředí, v němž žije a tráví svůj čas, a jak moc se do něj vepisují lidé, s nimiž spolupracuje a je v denním kontaktu. Je to zvláštní tajemství: jak církev dokáže být laskavá a lidská, nechá-li ve svém středu místo pro Boha, který je Láska. Je tajemství, z kolika vrstev se člověk skládá a co všechno na něj v průběhu jeho života působí. Podpořit dobré dílo ze svých vlastních prostředků a mít radost z jeho narození není dnes nic obvyklého, věřte mi. Je to odvaha a ušlechtilost.
Kardinál Dominik Duka, jenž vešel, jak pevně věřím, vstříc Boží náruči, kterou chápal jako ratzingerovskou „caritas in veritate“ (lásku v pravdě), se znovu raduje. Před Ježíšem, Bohem lidské tváře, může být zase sám sebou, a co může – musí! Jako křesťané jsme povinováni druhým a celému světu službou, která nic nestojí, ale je energií našeho duchovního dýchání – modlitbou. Modlím se za něj a zároveň děkuji, že na nás vždy velkoryse pamatoval. Nejednoduchý a často vážný muž se tváří v tvář usměvavým lidem a dobré knize vždycky proměňoval v člověka úsměvu, kterému lidé – i jeho oponenti – chtěli přátelsky podat ruku. To činím i já.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
