Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Pixabay.com / Rodolfo Quevenco / Creative commons
Při Amazonské synodě v r. 2019 bylo diskutováno mimo jiné též hořlavé téma svěcení ženatých mužů, kteří se osvědčili jako tzv. viri probati, a také role žen v církvi. V souvislosti se synodou vznikly, kromě jiného, dva dokumenty: nejprve pracovní dokument Instrumentum laboris (2019) a následně Františkova apoštolská exhortace Querida Amazonia (2020). Synoda byla též bohatě komentována členy kardinálského kolegia i samotným papežem. V následujících letech se řada „amazonských“ témat dostala na jednání národních i společných zasedání Synodální cesty církve. Svěcení ženatých mužů, vzkříšení starobylého diakonátu žen a případné kněžské svěcení žen bylo dáno k rozpracování oficiální papežské teologické komisi. Jak známo, ani jedna z položených otázek nebyla do dnešní doby rozřešena. Výjimkou je apoštolský list sv. Jana Pavla II. z roku 1994 nazvaný Ordinatio sacerdotalis, v němž je svěcení žen na kněze z teologicko-biblických důvodů odmítnuto. Zdá se tedy, že se v debatě o ženském diakonátu máme od čeho odrazit.
4. prosince 2025 byly představeny výsledky papežské Komise pro studium ženského diakonátu (Commissione di Studio sul Diaconato Femminile). Tu k 8. dubnu 2020 ustavil na přání papeže Františka tehdejší prefekt Dikasteria pro nauku víry kardinál Luis Francisco Ladaria Ferrer. Ten, in foro interno, připustil, že raná církev jáhenky znala, ale pravděpodobně ne vybavené svátostným znamením skrze vzkládání rukou čili svěcením. Není známo, že by se kardinál Ferrer přiklonil k rozhodnutí Jana Pavla II., že odmítnutí svěcení žen na kněze je neomylné a definitivní. Komise se přesto dala do práce a pokusila se reflektovat dvoutisícileté učení církve, Tradici a biblické směrovky, které mají co do činění s ženským diakonátem. Určitou naději v možnou změnu přinesl apoštolský dopis ve formě motu proprio papeže Františka Antiquum ministerium, který se zabýval zřízením služby katechistů, resp. katechistek.
Výsledky komise po 5 letech práce jsou, tak jako všechna dosavadní rozhodnutí týkající se stupňů a forem svátostného svěcení, negativní. Nejde sice o věroučný dokument, ale očekávání obou stran, tzn. PRO a PROTI diakonátu žen, byla velká. Negativní rozhodnutí komise je částečně zmírněno konstatováním, že věc není definitivně rozřešena:
„Ve světle Písma sv., Tradice a církevního učení je toto hodnocení pevné, třebaže ke dnešku neumožňuje formulovat definitivní mínění, tak jako v případě kněžského svěcení.“
Komise, které předsedal kardinál Giuseppe Petrocchi, někdejší arcibiskup z Aquily, kterého v r. 2018 František kreoval kardinálem, měla vedle předsedy Petrocchiho a sekretáře, toliko pařížského, a i v Česku známého teologa Mons. Denise Dupont-Fauvilleho, 10 členů – 5 žen a 5 mužů (dva trvalí jáhnové a tři kněží). Jména členů komise a jejich národnost jsou tato: Profesorka Catherine Brown Tkacz, Lvov (Ukrajina); Prof. Dominic Cerrato, Steubenville (USA); Prof. Don Santiago del Cura Elena, Burgos (Španělsko); Profesorka Caroline Farey, Shrewsbury (Velká Británie); Profesorka Barbara Hallensleben, Fribourg (Švýcarsko); Prof. Don Manfred Hauke, Lugano (Švýcarsko); Prof. James Keating, Omaha (USA); Prof. Mons. Angelo Lameri, Crema (Itálie); Profesorka Rosalba Manes, Viterbo (Itálie); Profesorka Anne-Marie Pelletier, Paříž (Francie).
Z výsledného dokumentu a hlasování k jednotlivým otázkám byly sice zveřejněny hlasy PRO a PROTI, nikoliv však to, jak pro danou otázku hlasovaly ženské členky a mužští členové skupiny. Z diskuze, která se v teologickém prostředí nad dokumentem rozvinula, je však více méně zřejmé, že výsledky hlasování zobrazují rozdíl mezi mužským a ženským přístupem k věci, který se týkal principiálně též navržených okruhů bádání (a následného hlasování). Do hry bezpochyby vstoupily také závěry jednotlivých národních synodních zasedání, kde se otázka svěcení diskutovala. Někde, a to nejen v Německu, se zdálo, že otázka svěcení žen a ženatých mužů patří mezi klíčové otázky současného církevního života.
Komise si od prvního (2021) do posledního zasedání (2025) stanovila harmonogram prací, rozprav a nakonec i finální podobu tezí, o nichž členové hlasovali. Teze, mám za to, mají víc právní než teologický charakter. V několika případech mi přijdou jako mírně zmatečné. Připomíná to doložené hlasování otců na Druhém vatikánském koncilu, v němž se stávalo, že špatně pochopená (resp. nelogicky položená otázka) zmátla některé volitele, kteří nakonec volili přesně naopak, než jak by chtěli.
Teze / otázky
První otázka měla tento charakter: „Vzhledem k současnému stavu historického výzkumu a našim znalostem biblických a patristických svědectví lze oprávněně říci, že ženský diakonát, který se v různých částech církve vyvíjel odlišně, nebyl zamýšlen jako prostý ženský ekvivalent mužského diakonátu, a nezdá se, že by měl svátostný charakter.“ K němu patří doplňující teze: „Ačkoli některá svědectví, posuzovaná samostatně, naznačují, že ženský diakonát měl v určitých dobách a na určitých místech svátostný význam, při posuzování pramenů jako celku, podle hermeneutického kritéria organické jednoty Tradice, docházíme k závěru, že ženský diakonát byl obecně koncipován jako služba sui generis. Tato služba – na rozdíl od episkopátu, kněžství a diakonátu propůjčeného mužům – nespadá do linie apoštolské posloupnosti. Ve své době takový ženský diakonát svědčil o schopnosti církve reagovat na konkrétní pastorační výzvy v rámci společností, které byly charakteristické přísným oddělením pohlaví.“ — HLASOVÁNÍ: PRO 7 hlasů, jeden hlasovací lístek zůstal prázdný.
Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Eduardo Garcia-Nieto
Druhá otázka: „Systematické prohloubení diakonátu vyvolalo v rámci teologie svátosti kněžství otázky ohledně slučitelnosti jáhenského svěcení žen s katolickou naukou o svátostném kněžství“. — HLASOVÁNÍ: PRO všech 10 hlasů.
Třetí hlasování bylo rozděleno do třech otázek: 5A: „Níže podepsaný není pro ustanovení ženského diakonátu v církvi chápaného jako třetí stupeň svátostného kněžství.“ — HLASOVÁNÍ: PRO 4 hlasy, PROTI 5 hlasů, jeden hlasovací lístek zůstal prázdný. 5B: „Níže podepsaný není v současné době pro ustanovení ženského diakonátu v církvi chápaného jako třetí stupeň svátostného kněžství. Takové hodnocení je založeno na historických a teologických faktorech, jichž bylo doposud dosaženo, aniž by se v tomto tématu vyloučil budoucí vývoj.“ — HLASOVÁNÍ: PRO 4 hlasy, PROTI 5 hlasů, jeden hlasovací lístek zůstal prázdný. 5C: „Níže podepsaný je pro ustanovení ženského diakonátu v současné církvi, chápaného jako třetí stupeň svátostného kněžství.“ — HLASOVÁNÍ: PRO 2 hlasy, PROTI 6 hlasů, dva hlasovací lístky zůstaly prázdné.
V dalším hlasování komise jednala a hlasovala o eventuálních možnostech ustanovení nových služeb (svěcení). Otázka zněla: „Zavedení takových vytvořených služeb by mohlo přispět k součinnosti mezi muži a ženami. Jejich realizace by vyžadovala rozvoj vhodných (teologických, praktických, mystagogických) prostředků pro formaci a rozvoj.“ — HLASOVÁNÍ bylo jednoznačné: 10 hlasů PRO.
V dalším hlasování se komise konečně dostala k otázce a hlasování, které je pro dané téma klíčové. Ve světle současného bádání, Tradice a dalších okolností je vyloučeno připuštění žen k diakonátu žen, chápaného jako stupeň svátostného kněžství. Toto hodnocení je pevné, ačkoliv k dnešnímu dni neumožňuje, tak jako u svátostného kněžství, vydat definitivní rozhodnutí. — PRO 7 hlasů, PROTI 1 hlas.
Největší kalibr si členové komise ponechali na konec. Není zřejmé, zda si poslední tezi formulovali sami, nebo jim byla doručena zvenčí, a to buď církevní nadřízenou autoritou, nebo autoritou, která zohlednila klíčové závěry jednotlivých synodních zasedání, kde se problematika ženského diakonátu živě probírala. Po velmi krátkém historicko-teologickém vymezení a konstatování o rovnoprávném postavení muže a ženy jako Božího obrazu a po slovech o historickém a sociálním vývoji, který dosud vedl alespoň k nějakému zrovnoprávnění mužů a žen v sekulární společnosti, byla vyřčena teze:
„Kristovo mužství, a tedy i mužství těch, kteří přijímají svěcení, není podružnou, ale nedílnou součástí svátostné identity, která zachovává Boží řád spásy v Kristu. Změna této skutečnosti by nebyla pouhým pozměněním služby, ale porušením snubní povahy spásy.“ [viz starozákonní obraz Hospodina jako manžela a Božího lidu jako nevěsty a následné novozákonní analogie, pozn. autora] HLASOVÁNÍ: — 5 členů hlasovalo PRO znění tak, jak je; 5 členů hlasovalo PRO to, aby teze byla vyškrtnuta, čili hlasovali PROTI.
Poslední teze, nakolik jsem zaznamenal její ohlas, působí tak trochu jako z jiného světa. I přes negativní vyznění stanovisek dané komise se objevila otázka, zda je tedy třeba rozšířit přístup žen ke službám založeným pro službu konkrétního společenství. Komise si slibuje: „že se tím zajistí odpovídající církevní uznání pro diakonát pokřtěných, zejména žen. Toto uznání se ukáže jako prorocké znamení, a to zejména tam, kde ženy stále trpí diskriminací na základě pohlaví.“ — HLASOVÁNÍ: 9 hlasů bylo PRO, 1 PROTI. Nic víc. Nic míň.
Rozčarování
Teologické a kněžské společenství, v němž se pohybuji já, zůstalo onoho 4. prosince stát v němém úžasu. Reálná práce 5 let se vtělila do několika tezí formulovaných spíš právním než teologickým jazykem. Přelom v jednotlivých zasedáních však přišel až na konec. Nemohu se zbavit pocitu, že do relativně smysluplné rozpravy vstoupil nějaký zásah zvenčí, který přinesl dvě témata, která posunula celou debatu zhruba o 40 až 50 let zpátky. První téma je „Kristovo mužství“ jako podstatný prvek svátostného kněžství. Druhé je vágně formulovaná teze o „snubní povaze spásy“, resp. alespoň nějak relevantní teze o snubním provázání mezi jednotlivými stupni svěcení. Ergo: v prvním případě jsou ženy definitivně vyloučeny z jakékoliv účasti na diakonátu, neprokážou-li, že jsou muži. Ve druhém případě by ženám potenciální diakonát ve smyslu svátosti otevřel cestu ke kněžství, k biskupskému svěcení a pochopitelně také k papežství.
V podstatě biologická, či spíše materialistická definice podmínek svěcení, diplomaticky řečeno, poněkud rozředila, ne-li odsunula do bezvýznamnosti již uskutečněná historická, teologická a kdoví-ještě-jaká studia o povaze ženského diakonátu a obecně svěcení a svátostí. Něco k tomu řekla již deklarace Kongregace pro nauku víry z r. 1976 Inter insigniores. Zbytek jsme se dozvěděli v závěrech Petrocchiho komise.
Zdá se, že poněkud do ústraní byl vytlačen fakt, že kněz je prostředníkem mezi Bohem a lidmi a nabízí Bohu oběť prostřednictvím lidu (člověka), ne výhradně prostřednictvím muže. Mužská role náleží ve svatebním obraze Bohu, kdežto ženská (role nevěsty a ženy) člověku, resp. Božímu lidu. V tomto obrazu by tedy bylo vlastně vhodnější, aby mužskou Boží roli doplňovala jako nevěsta žena, která by byla knězem. Je-li Matka Boží Maria chápána jako Prostřednice všech milostí a je-li zároveň jako nová Eva prototypem ženy, proč by žena nemohla být prostřednicí svátostných milostí ve vztahu k církvi? O eucharistii a maskulinitě apoštolů psal již v Mulieris dignitatem, čl. 26 (1988) sv. Jan Pavel II. Teolog zabývající se christologií a teologií svátostí Andrea Grillo se, tak jako já, v rozhodnutí komise pozastavuje mimo jiné nad deklarovanou vyšší kvalitou lidství, kterou nese muž. Eva je sice Živa, dárkyně Života. Maria je sice Matkou Božího Syna. Ženy sice byly ty, které doprovázely Krista na Golgotu. Ženy stály pod Křížem. Ženy stály jako první u otevřeného hrobu Kristova. Ženy porodily všechny členy komise, která 5 let pracovala v potu tváře, ale „snubní povaha spásy a snubní provázanost svátosti kněžství“ u muže naznačuje, jak říká Grillo, že maskulinita služebníka (kněze) je podstatná pro to, aby se vyhnul peklu. Kde není snubní povaha spásy, je spása přinejmenším nejistá, domnívá se Grillo. V takovém případě by bylo žádoucí znovu připustit kněžství ženatých mužů, neboť je těžko myslitelné, aby jedna ze svátostí byla vyhrazena jenom pro muže. Skrze svátostné manželské pouto a sjednocení může žena na mužově kněžství participovat.
Ilustrační foto: kněží anglikánské církve
Autor: Wikipedia.org / Richard Gillin / Creative Commons
Je třeba ocenit transparentnost, díky níž jsme mohli nahlédnout alespoň do diskutovaných tezí a hlasování. Tohle nebylo ještě nedávno možné. Nevíme však, jaké byly mezistupně jednotlivých tezí, jak vypadala rozprava, jaký byl celkový objem připravených materiálů, jak moc do debaty zasahovaly vstupy zvenčí. To, že zasahovaly, je patrné ze závěrečné rozpravy, která v sobě nesla určité „obavy“ ze synodálního procesu církve. Je-li tedy přístup žen ke kněžství definitivně vyloučen prostřednictvím Ordinatio sacerdotalis, nebylo přece možné, aby komise rozhodla ve prospěch rovnocenného diakonátu žen s diakonátem mužským. Církev v historii bohatě využívala svůj duchovní potenciál Kristovy nevěsty tím, že potvrdila i ustanovila dějinně proměnlivý počet svátostí, kterých Hugo od svatého Viktora vypočítal skoro třicet. Církev tedy v historickém kontextu pracovala s různým počtem svátostí, jejich stupňů i s jejich různými formami. Zdá se mi tedy, že by nebylo nepřípustné, aby církev „ve prospěch společenství“ odvodila od svátosti svěcení jinou formu určenou ženám, anebo staronovou formu diakonátu rané církve, spojeného se svěcením, ale jiného (služebného) řádu, než je diakonát mužský. Jedním z důsledků Prvotního hříchu je nerovnost mezi mužem a ženou, a tedy to, že žena bude po muži dychtit a on nad ní bude vládnout. Kristova výkupná smrt a ustanovení eucharistie tuto nerovnost zahlazují a přeznačují moc ve službu – Bůh vládne jako ten, kdo slouží. To samé se přece týká i člověka.
Zatímco sv. Jan Pavel II. stanovil, že ženy k ženskému svěcení nemají přístup – a text je notně chápán jako text prorocké inspirace a téměř jako vyhlášení ex cathedra, sv. Terezie Benedikta od Kříže, Učitelka církve, napsala v r. 1932, že: „Dogmaticky nestojí v cestě nic, co by církvi mohlo zabránit v zavedení takové dosud neslýchané novoty [jakou je svěcení žen, pozn autora].“ Můžeme se pochopitelně bavit o tom, který ze dvou světců má pravdu nebo je pravdě blíž, ale jen těžko se zbavíme pocitu, že teologicky a biblicky zakotvené řešení máme na dosah ruky, jen se ho bojíme.
Můj oblíbený kněz sloužící v diecézi Brescia Fabio Corazzina, jenž patří do generace kněží, kteří se vydali do služby s nadějí, že změny, o nichž debatovala Commissione Petrocchi, za jejich života nastanou, komentoval dané rozhodnutí krátkým výčtem podivení. Z několika námitek na mě nakonec nejvíc zapůsobila jeho poslední věta, řečená veřejně tak, aby o ní lidé mohli přemýšlet: „Tohle není církev, kterou miluji a v níž žiji.“
Kolik dalších let budou muset zasedat další komise? A nebylo by nakonec lepší, kdyby se církev za papeže Lva dogmaticky definitivně vyjádřila ke všem třem kruciálním otázkám (diakonát a kněžství žen a kulturně-právní vymezení podmínek případného kněžství ženatých mužů), než aby se obrovská spousta Božího lidu další dekády živila planými nadějemi? Nebylo by nakonec lepší tuhle věc rozřešit a využít teologický potenciál dalších komisí pro rozřešení jiných, teologicko-církevně-praktických záležitostí, např. pro reformu kněžských seminářů a teologického vzdělávání?
A poslední věc
Římskokatolický kněz Anton Srholec řekl kdysi v rozhovoru s Lukášem Milecherem také tato slova: „Ženy. To je tiež namáhavý proces. Cirkev im nedáva veľké šance, aspoň vo vedení cirkvi nepoznáme ženy. Ale už máme napríklad profesorky teológie, čo sa však nerobí z lásky, ale z núdze. Keby bolo dosť kňazov, ženy by ostali aj naďalej dobré len na to, aby vyčistili kostol, oprali a robili služby pre Cirkev dobrovoľne a bezplatne.“
Ruku na srdce, těch církevních a teologických šampiónů, tvářících se jako obrázek z pouti, kteří na církevní úrovni využívají a zneužívají ženy právě tímto způsobem – uklidit, uvařit, umýt záchod, koupelnu, poklidit faru, kostel, katedru, kanceláře fakulty, posekat zahradu a pečovat o pohodlí vyvolených, a to většinou zadarmo a tak, jako by se to rozumělo samo sebou nebo bylo dokonce projevem nějaké duchovní velikosti, známe každý dost. Na jedné straně vykonávají ženy v církvi doslova otrocké práce (několikrát se tohoto tématu dotkl papež František), na druhé se v mužském prostředí vedou astrální řeči o čemkoliv, často právě také o ženách. Napsal jsem to mnohokrát a napíšu to zas: problematika svěcení žen dnes není primárně věcí teologické rozpravy. Je to věc kulturní, je to věc duchovní, duševní a kulturní poctivosti a hygieny. Je to věc neopodstatněného vědomí maskulinní nadřazenosti opentlené biblickými citáty, které – vytrženy z kontextu – doslova křičí ke čtenáři o pomoc. Je to věc prorocká. Je to věc odvážné církve, která nežije pod Božím mečem, ale která žije Bohem, s ním a v něm.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
