Seznamka
Kardinál Dominik Duka
Autor: Člověk a víra / Roman Albrecht
S kardinálem Dukou jsem se seznámil v roce 2005, když jsem fungoval jako předseda Ekumenické rady církví. Byla to doba, kdy se řešila náprava křivd z doby totality. Církve už nechtěly fungovat podle komunistického paragrafu z doby totality a stát měl problém s vydáním zkonfiskovaných majetků. Jednání s vládou, která jsme absolvovali, se táhla prakticky dvacet let. Ekumenická rada musela úzce spolupracovat s Českou biskupskou konferenci a s Federací židovských obcí. Můj kolega Karel Fojtík, který byl tajemníkem Rady Církve bratrské, tehdy vedl ekumenickou komisi pro řešení těchto otázek. V té době se ukázalo, že problém jednotného postupu církví narušuje rozdílnost postojů České biskupské konference a Řádů a mnišských řeholí. Řády mají svou vlastní právní subjektivitu a tenkrát měly i své požadavky. To představovalo zdržení v protahovaných jednáních, tentokrát ze strany církví, a ohrožovalo celou dohodu se státem. V této době jsem si se svým kolegou uvědomil, že nám může poradit dominikán – znalec řeholí a tehdy již královéhradecký biskup Dominik Duka. S ním jsme začali jednat, navštívili ho v Hradci Králové a podle jeho doporučení začali jednat s vedením mnišských řeholí. Postupně se věci daly do pohybu. Při společných jednáních jsem poznal tehdejšího biskupa Duku jako vzdělaného a velmi schopného člověka. Jednání s ním byla příjemná a konstruktivní. Ještě jako arcibiskup nám tato jednání připomínal a vyjadřoval vděčnost za tuto angažovanost při jednání s vedením řeholí.
Charta oecumenica
V lednu 2007 jsme mezi našimi církvemi podepsali Chartu oecumenicu – směrnici pro spolupráci církví v Evropě. Touto chartou se signatářské církve zavázaly k vzájemnému respektu a spolupráci v evangelizaci, modlitbě, dialogu. Jako představitel Církve bratrské jsem tuto chartu podepsal s římskokatolickou církví a s dalšími církvemi české ekumeny. Text je velmi silný a brání jakémukoli osočování a pomlouvání. Charta vyjadřuje závazek jít si vstříc a směřovat k viditelné jednotě církve.
Setkávání v průběhu let
Další kontakty s kardinálem Dukou již pokračovaly v Praze, kam se po svém jmenování posunul. V roce 2011 jsem byl panem kardinálem pozván ke kázání do katedrály při svatodušní ekumenické vigilii a po bohoslužbě jsme měli zajímavý rozhovor. Vše bylo korektní a v ekumenickém duchu. Přišel rok 2014 a v březnu se v pražské katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha konala bohoslužba k výročí smrti Jana Palacha a za oběti totality v rámci festivalu Mene tekel. Byl jsem opět pozván ke kázání. Tato bohoslužba se však konala ve stínu mezinárodních událostí, kdy Ruská federace v únoru a březnu obsazovala Krym a organizovala na Ukrajině další proruská separatistická povstání. Při homilii jsem nemohl jinak a jako příklad nové invaze a totality jsem zařadil Putina mezi diktátory typu Stalina a Hitlera. Na bohoslužbě byli různí ekumeničtí a političtí hosté, včetně zástupce vlády. Moje zařazení Putina mezi diktátory přijali s pochopením a vyjádřeným souhlasem. Překvapen jsem byl reakcí kardinála Duky. Ten mi tenkrát dal odměřeným způsobem jednání na vědomí svůj nesouhlas. Považoval jsem ho za člověka, který prošel perzekucí, dokonce vězením. Měl hodně zkušeností s totalitou a její brutalitou. Nesouhlasil snad s pojmenováním ruské agrese na Krymu, v Donbasu a Luhansku? To bylo něco, co jsem tenkrát nedovedl pochopit.
Mariánský sloup
Potom přišla jednání o obnovení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Z dřívějších jednání jsem věděl, že kardinál Vlk, jako historik, nebyl pro obnovu tohoto sloupu, protože věděl, že nám protestantům je tento sloup připomínkou bolavých událostí a násilné pobělohorské protireformace. S kardinálem Dukou jsme dávno před tím společně sloužili při výročí Jednoty bratrské v Kunvaldu v roce 2007. Tam kardinál vysvětlil, že po Bílé hoře byly v Římě na stole dvě verze obnovy. Obnova římskokatolické církve v českém království pokojnou cestou a druhá znamenala cestu násilnou. Tenkrát biskup Duka jasně prohlásil: „Žel, zvítězila verze násilná“. Po této dřívější zkušenosti jsem nečekal, že se s takovým nevídaným úsilím začne zasazovat o obnovu sloupu, na kterém Panna Marie bodá do heretiků, kterými jsou v tehdejší době samozřejmě protestanté. Celá věc se také řešila v Ekumenické radě církví. Valné shromáždění ERC se jednoznačně postavilo proti obnově sloupu. Kardinál Duka na to nevzal žádný zřetel a za použití i ne zcela čestných způsobů svého lobování na Magistrátu města Prahy prosadil v zastupitelstvu obnovu sloupu. Nic nepomohlo, že primátor byl proti a že se také otevřeným dopisem ozvali historikové umění – i katoličtí – a obnovu sloupu odmítali.
Pavel Černý a Dominik Duka
Autor: repro Youtube.com
Kontroverze živě v Českém rozhlase a co následovalo
O tento spor se začala zajímat také média. Český rozhlas chtěl rozhovor mezi kardinálem Dukou a mnou, protože jsem se zúčastnil řady jednání a některé postoje jsem publikoval. Nejdříve kardinál rozhlasový rozhovor nechtěl. Po třech měsících souhlasil, ale za podmínky, že se interview bude natáčet nikoli v budově rozhlasu, ale v Arcibiskupském paláci. Přijelo auto s technikou, paní redaktorka Hůlková a já. Po přivítání jsme začali natáčet a paní redaktorka nás vyzvala, abychom vyjádřili své argumenty pro a proti. Když jsem hovořil o tomto sloupu jako o sloupu rozdělení a že mi ani nepřipadá vhodné zobrazovat Ježíšovu matku, jak bodá do heretiků, kardinál začal křičet a zuřit. Bylo natočeno jen asi 7 minut a kardinál z místnosti utekl. Byli jsme tím velmi překvapeni. Za chvíli se vrátil, a ještě pokračoval ostrými slovy, kdy odsuzoval celou ekumenu. Tehdy jsem začal mít neblahé tušení, že dominikánský řeholník Duka nemá příliš velké srdce pro ekumenu. Byli jsme doslova i s Českým rozhlasem z Arcibiskupského paláce vypovězeni. Paní redaktorka přišla o připravovaný pořad. Po nějakém čase však nechala odvysílat těch natočených 7 minut i s náhlým ukončením rozhovoru. Dostal jsem řadu povzbuzujících reakcí, a to i od svých katolických přátel.
Celá záležitost měla ještě další pokračování. Asi týden po tomto extempore jsem byl pozván do katedrály ke slavnostní mši při příležitosti 100. výročí narození Chiary Lubichové, zakladatelky hnutí Focolare. Byli přítomni všichni biskupové. Jako ekumenický host jsem byl posazen do první řady. Bohoslužbě předsedal kardinál Duka, a tak celebroval přímo proti mně. Občas jsme se na sebe podívali. Oba jsme při probíhající eucharistii vyznávali své hříchy. Když bohoslužba skončila a odcházel liturgický průvod biskupů a kněží, kardinál se odpojil, přišel k lavici, kde jsem seděl a poprosil za odpuštění. Samozřejmě jsem odpustil, také se omluvil a došlo ke smíření. Ujistili jsme se, že zůstáváme bratry v Kristu. Potom jsme se dohodli, že své smíření budeme publikovat, protože více lidí slyšelo část odvysílaného interview. Oba jsme schválili a zveřejnili společný text vyjadřující vzájemné odpuštění a bratrství.
Později jsme se ještě vícekrát potkali, ale k žádnému sporu nedošlo. Obnovu sloupu jsem mlčky toleroval, ale nedovedl jsem pochopit další vývoj pana kardinála. Postupně se objevovaly další a další přešlapy. Ano, byl bojovník, jak mnozí dosvědčují, a dovedl se věcí vehementně zastat, nebo je tvrdě odmítnout. Překvapeně jsem zíral na jeho politické postoje, vstřícnost vůči dvěma bývalým prezidentům, narozeniny kancléře bez prověrky, křest knihy v Arcibiskupském paláci za přítomnosti zástupců extrémistů. Nedávno sloužená mše za vlivného protestantského influencera Charlieho Kirka, která však přivedla do Týnského chrámu velmi podivnou společnost. To vše vzbudilo rozruch v římskokatolické církvi a dotýkalo se také nás v ekumeně. Nedávno jsem sledoval interview pana kardinála v DVTV s Martinem Veselovským. Několikrát hrozil odchodem a byl hněvivý. Kladl jsem si a stále si kladu otázku, co se v jeho životě stalo? Statečný člověk, který byl vězněn a trpěl pro evangelium, byl oddán Kristu, službě uprostřed církve i na veřejnosti, a postupně začalo přibývat těžko pochopitelných postojů a činů. Proč se třeba nesetkat s obětmi, kterým někdo z kléru ublížil? Kladu si otázku, jaké měl kolem poradce a zdali nepropadl touze po politicky mocné a neomylné církvi, jak P. Michael Martínek SDB nazval své ohlédnutí za pohřbem pana kardinála – „Konec barokního triumfalismu“.
Křesťané jsou na jedné ekumenické lodi
Jako křesťanské církve jsme v české společnosti na jedné lodi. Lidé nás vidí jako křesťany a spíše než naše dokumenty čtou náš život. Je jim jedno, jestli je někdo baptista, luterán či katolík. Jsme křesťané a jakákoli pompa, triumfalismus, tvrdost a hněv je přičítán všem křesťanům a především tomu, koho vyznáváme a uctíváme. Někdy si možná církevní představitelé opravdu neudělají čas být ve zpovědnici, jak jim to někdy vyčítal Tomáš Halík. Když člověk naslouchá lidem kolem nás a čte znamení doby, pak mu to brání se nekriticky klanět pochybným autoritám, pochlebovat mocným, prahnout po moci, zbytečně vstupovat do kulturních válek, a dokonce se soudit s institucemi, jako je např. divadlo. Církev může velmi snadno ztratit svoji prorockou funkci kritického pohledu především na sebe a společnost. Služba evangelia a Kristovy lásky vyžaduje pokoru, odpuštění a milost. Vzorem křesťanského života je přece Kristova inkarnace do kontextů lidského života a podoba služebníka, nikoli autokrata. Kardinál Duka mnoho dobrého vykonal, ale jeho vývoj zůstává varováním pro všechny, kterým léta přibývají, aby nepropadli autoritářství a tvrdosti a aby nepřestali naslouchat církvi i naší společnosti. Jistě není možné se vším v dnešní společnosti souhlasit, ale nelze sloužit bez ochoty ke stálému dialogu. Není to snadné a často to znamená vybojovat osobní pokoru a obětovat některé věci, které máme rádi. I starší služebníci se musí stále učit a naslouchat Písmu, církvi i společnosti. Kardinál Duka zůstává pro ekumenu v mnohém příkladem, ale také varováním před setrváním v minulosti a lpěním na věcech méně důležitých. V některých aspektech rozděloval svou vlastní církev a v něčem i ekumenu. V kulturních válkách zpravidla méně důležité věci překryjí evangelium. Přál bych si, aby se dál dařilo naplňovat to, k čemu jsme se jako církve zavázali podpisem Ekumenické charty.
Pavel Černý je emeritní předseda Ekumenické rady církví v ČR a emeritní předseda Rady Církve bratrské.
