„Kdo nemiluje, Boha nepoznal, protože Bůh je láska.“ Kolik zašmodrchaných a všelijak potlučených teologických definic o lásce jsem už četl. Kolik jsem jich slyšel v kostelech. A kolik jsem jich neslyšel tam a tehdy, kdy na ně lidská srdce čekala jako na smilování.
Je zbytečné se rozhořčovat nebo dělat vtipy na lidi, kteří se v kostele ukážou jednou za rok – o Vánocích. Nezáleží na tom, kdo se kde jednou za rok ukáže. Podstatné je, jak moc se do jeho vztahů, do jeho práce a do jeho pochopení života otiskla myšlenka z Prvního Janova listu.
Možná že kolem nás budou na půlnoční sedět lidé, kteří přišli do kostela vůbec poprvé v životě a kteří budou mít ke svatosti blíž než celé zástupy profesionálních mužů a žen víry. I bez znalosti bohoslužebného řádu jim bude to, co vidí, slyší a prožívají, blízké, jako by v tom vyrostli a bylo to součástí jejich duchovního dýchání. Důvodem není, že by byli na Boha napojeni nějakým zvláštním mystickým způsobem. Důvod je jiný – zkušenost lásky. Odvážili se totiž milovat navzdory tomu, jak špatné jméno dnes láska ve společnosti má. Jak je vysmívána, bagatelizována, ztotožňována s různými odstíny egoismu, který občas, aby se neřeklo, vezme druhého na milost a pohodí mu nějaké drobty ze své velikosti. Ti, kteří navzdory všemu prožívají svoji lásku, ti, kteří o ni bojují, modlí se za ni, ti, kteří se nebojí proměnit k lepšímu, nebudou pochybovat o tom, že Bůh je Láska, protože bohů, kteří nejsou láska, potkávají kolem sebe denně bezpočet.
Když křesťanský teolog a mučedník Dietrich Bonhoeffer v jednom ze svých dopisů napsal, že se „před věřícími ostýchá vyslovit Boží jméno“ a že „před nevěřícími je může občas vyslovit klidně, tak jako by to byla běžná záležitost“, popsal to, co v naší české církvi a na teologických učilištích za poslední rok prožila řada našich bratrů a sester – a možná i někdo z vás.
Není totiž snadné hovořit před křesťany o Bohu, natož o lásce. V nejlepším případě je všechno nějak strašně zašmodrchané a potlučené. V tom horším byl Bůh odsunut do pozadí, aby nepřekážel všem velkým teologicko-manažerským úkolům a duchovnímu egoismu všeho druhu, který se vytahuje na věřící dokonce už i z kateder a kazatelen, a nezdá se, že by v novém roce mohlo být líp.
Jenže Bohu díky! Je naštěstí snadné hovořit o Bohu s lidmi, kteří míjí církve a kostely obloukem, jako by objížděli překážku. Ten, kdo miluje a o lásku pečuje, může být čas od času smutný, něčím nebo někým zraněný, obraný o iluze nebo dokonce to, co si vlastní pílí vydělal. Pokud ale všechny své bolesti a ztráty porovná s tím, pro co žije a co je mu drahé, a tedy láska člověka, vedle něhož usíná a s nímž se budí, dá mi za pravdu, že by se klidně vzdal všeho, ale nikdy ne své lásky.
Vánoce, svátky Naděje a narození Ježíše, který nám na Kříži znovu dosvědčí to, o čem čteme u sv. Pavla, a tedy, že spása a Boží láska je tu pro VŠECHNY, jsou mimo jiné nejopomíjenější školou duchovního života. Nic většího se už letos nestane. Nejlépe to ví právě ti, kteří milují, kteří prožili narození dítěte, a uvědomují si to i ti, kteří tento rok o někoho přišli. Vánoce tu jsou, řečeno s určitou nadsázkou, spíš pro VŠECHNY než jen pro malou skupinu všelijak zašmodrchaných a potlučených křesťanů. Jestli ještě někoho milujete, nemůžete nikdy do svého života pustit nenávist. Jestli ještě milujete, jste nejblíž, jak byste vůbec mohli být, Tajemství, na které si už za pár hodin můžete sáhnout. Pokojné Vánoce.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.




