Eva Klusáčková
Magnificat patří k nejjemnějším a zároveň nejodvážnějším modlitbám evangelia. Není pouze krásnou mariánskou modlitbou; je chvalozpěvem, v němž se snoubí paměť Písma, naděje Božího lidu a radost z blízkosti Boha, který zůstává věrný svým zaslíbením. Magnificat otevírá hlas mladé židovské dívky, který zní jazykem víry tak přirozeně, že působí jako pokračování samotných Písem. Tento chvalozpěv není odtržený od svého kořene, nezní novým jazykem ani novou zkušeností. Je to modlitba, která vyrůstá z paměti Božího lidu v okamžiku, kdy do jeho dějin vstupuje Boží naplnění.
Je však dobré připomenout, že Magnificat, tak jak jej známe, je novozákonní text ztvárněný evangelistou. Nejde o stenografický záznam Mariiny osobní modlitby, ale o duchovní kompozici, která nese jak její hlas, tak teologický záměr svatého Lukáše. Tím spíše je pozoruhodné, že modlitba, jak ji podal evangelista Lukáš (L 1,46–54), je tak věrně prorostlá jazykem Izraele, jako by vyvěrala přímo z jeho paměti.
Nacházíme se v samém středu starozákonní spirituality: v řeči žalmů, které chválí Hospodina za spravedlnost a milosrdenství; v prorockém rytmu, jenž ukazuje Boží jednání v dějinách. Maria nestojí mimo tento příběh. Ona do něj patří celým svým srdcem i vírou. A její hlas nese židovskou naději s průzračnou čistotou.
Magnificat není jen osobní chvílí zbožnosti. V jejím „Velebí má duše Hospodina“ se Písmo nejen připomíná, ale znovu oživuje. Je to modlitba Izraele, která zaznívá uvnitř evangelia.
Na tomto pozadí se její chvalozpěv otevírá jako klasická židovská hymnická modlitba:
„Můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli,
neboť se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení.
Hle, od této chvíle budou mě blahoslavit všechna pokolení,
že se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný.
Svaté je jeho jméno.“
Tato slova nejsou pouze radostí jedné dívky, vyjadřují dlouhé očekávání Izraele. Maria zakouší, že právě do obyčejnosti a skrytosti lidského života Bůh vstupuje. A z této blízkosti se rodí radost, která přesahuje jednotlivce – radost, kterou si budou předávat všechna pokolení.
V její řeči se ozývá i píseň Anny (Chany), matky proroka Samuela (1 Sam 2, 1–10). Obě ženy stojí na okraji dění, a přesto jsou v jeho středu. Obě přijímají své těhotenství jako znamení, že Bůh jedná způsobem, který člověk nemá ve své moci. V jejich slovech se odráží tatáž důvěra: Bůh povyšuje pokorné a připomíná mocným, že jejich síla není z nich samých. A jejich příběh – příběh dvou žen, které Bohu uvěřily – není jen osobní; stává se součástí příběhu celého Božího lidu.
Židovská spiritualita dobře zná paradox Boží moci v lidské slabosti. Magnificat tento paradox jasně vyjadřuje:
„Mocné sesadil z trůnu a ponížené povýšil.
Hladové nasytil dobrými věcmi,
bohaté poslal pryč s prázdnýma rukama.“
Taková víra nevzniká bez tradice. Čerpá z exodu, z ochrany vdovy a sirotka, z prorocké vize pokoje. Maria nepopisuje lidskou revoluci. Ona opakuje Boží revoluci – revoluci věrnosti, která proměňuje svět ne silou člověka, ale silou Boha. Vyjadřuje teologii obratu, která je vlastní hebrejským Písmům: Bůh jedná ve prospěch těch, kdo sami nemají sílu.
A právě do linie Božích obratů patří i Maria: pokorná a statečná dcera Izraele, která se stává matkou Mesiáše. Její hlas neuzavírá příběh víry. On jej dovádí k naplnění.
Závěr Magnificatu to shrnuje: „Rozpomenul se na své milosrdenství, jak slíbil našim otcům, Abrahámovi a jeho potomkům navěky.“ Jde o modlitbu Abrahámova potomstva, modlitbu Izraele, modlitbu věrnosti Boží smlouvy. Maria neříká: „Začíná nový příběh.“ Maria říká: „Bůh je věrný příběhu, který kdysi zaslíbil.“ A proto se i my můžeme připojit: Maria, dcero Siónu, ty, která nosíš světlo zaslíbení a chválíš Boha za jeho věrnost, uč nás odvaze a důvěře, aby i v nás mohl růst Kristus. Amen.
Autorka je právnička a posledních 25 let (do roku 2024) vyučovala právní předměty, realizovala charitativní a vzdělávací projekty a byla výchovnou poradkyní na vyšší odborné škole.
