Mozaika Matky Boží Oranty (1037), Kyjev
Autor: Wikipedia.org
Zveřejnění „Shrnutí studijní komise pro diakonát žen“ na začátku prosince tohoto roku mě zaujalo. Bylo by jistě zajímavé rozebrat jednotlivé teze a poměry hlasů vyjadřující míru shody členů desetičlenné komise. Vlastně spíše míru neshody. Za analýzu by stálo i složení komise, která byla tvořena pěti ženami a pěti muži, přičemž mezi nimi nebyl ani jeden laik. Zamýšlel jsem se ovšem spíše nad tím, zda formulované teze a hlasování o nich něco spojuje. Publikované shrnutí umožňuje pouze nahlédnout do práce komise. Nemáme totiž k dispozici zápisy z jednotlivých zasedání komise, na které se zveřejněné shrnutí odvolává, ani podnětný materiál shromažďující „značné množství významných písemných materiálů analyzujících téma diakonátu žen“, který komise obdržela pro své poslední zasedání. Nezbývá, než se opřít o stručnou zprávu předsedy komise.
Hlavním motivem, který se prolíná všemi otázkami, komentáři i hlasováním, je podle mého názoru pojetí jednoty v církvi a jednoty církve. Žádoucí jednota, jak její pojetí v dokumentu vnímám, se blíží jednolitosti, a možná až uniformitě v jednotlivostech. Z dikce dokumentu se dá vycítit obava ze všeho, co by takto chápanou jednotu mohlo narušit. Netýká se to pouze přítomnosti, ale také budoucnosti, a dokonce i minulosti.
Komise na základě podrobného zkoumání historických pramenů dochází ke konstatování, že diakonát žen „se v různých částech církve vyvíjel nerovnoměrně“. V poznámce pod čarou se dále poukazuje na poměrně zásadní zjištění, že „některá svědectví, posuzovaná izolovaně, vedou k domněnce, že diakonát žen měl v některých obdobích a na některých místech svátostné rysy“. Historie tedy patrně svědčí o velmi různých přístupech k ženskému diakonátu s ohledem na místní podmínky a okolnosti. Potvrzuje to i sama komise v téže poznámce pod čarou, když dodává: „Ve své době tento diakonát žen svědčil o schopnosti církve reagovat na určité pastorační výzvy ve společnostech charakterizovaných přísným oddělením pohlaví.“ Popisem různorodosti ve starověké církvi uvažování komise nekončí. Vše se dostává do jiného světla v perspektivě interpretačního klíče, kterým komise hodnotí historické poznatky: „při posuzování zdrojů jako celku podle hermeneutického kritéria organické jednoty tradice lze dojít k závěru…“ Jednotlivé případy, různá řešení na různých místech a v různém čase, tradice vyvíjející se nezávisle na sobě – to vše se nakonec musí podřídit „organické jednotě“, která si má nárokovat univerzální platnost. Závěr učiněný podle tohoto hermeneutického kritéria zní, že „diakonát žen byl obecně chápán jako služba sui generis. Tato služba – na rozdíl od episkopátu, kněžství a diakonátu udělovaného mužům – nespadá do linie apoštolské posloupnosti.“ Snaha o nastolení organické jednoty nevyznívá vůbec harmonicky. Jak se dá z nerovnoměrného vývoje v čase a prostoru a z přesvědčivých indicií ukazujících na svátostné rysy jednotlivých případů svěcení diákonek vyvodit, že tato svěcení obecně nespadají do linie apoštolské posloupnosti? Podle tohoto přístupu se zdá, že jednota církve vyžaduje uniformní jednotu v církvi. Snaha o uniformizaci dějin zaráží o to víc, že sama komise přiznává, že „čistě historický pohled neumožňuje dospět k žádné definitivní jistotě. V konečném důsledku musí být tato otázka rozhodnuta na doktrinální úrovni.“ Nepotřebujeme tudíž historický argument, že věc se vždy a všude měla tak a tak, a proto musí zůstat stejná i do budoucnosti.
Benedikt Mohelník OP
Autor: Člověk a víra / Anicka Guthrie
Velká různorodost evidentně panuje také v současném životě církve. Na některých místech funguje rozvinutá jáhenská služba, v jiných místních církvích, a to v dimenzích celých kontinentů, služba diakonátu prakticky neexistuje. Komise taktéž konstatuje, že dostala množství významných písemných materiálů, z nichž některé obsahovaly dobře argumentované požadavky. Přesto je nepovažuje ani za hlas synody, natož celého Božího lidu, protože za nimi stojí jen málo lidí či skupin reprezentujících jen málo zemí. Lze ovšem očekávat opravdu geograficky plošné zastoupení církve v situaci, kdy se na celých kontinentech neuplatňuje ani současná forma jáhenské služby? V tomto ohledu je jednota v nedohlednu. Nejednoznačný je rovněž kvantitativní argument. Má-li být názor na zkoumanou otázku považován za skutečný hlas Božího lidu, očekává se reprezentativní počet vyjádření. Očekává se tedy kvalifikovaná většina na způsob světového referenda pro přijetí závazného rozhodnutí? Žádný podobný – slovy našeho dokumentu – globální průzkum neproběhl například v souvislosti s rozhodnutím Jana Pavla II. o vyloučení žen ze svátosti svěcení na úrovni presbyterátu (list Ordinatio sacerdotalis z roku 1994), na něž se komise odkazuje.
Neshoda ovládá především teologickou debatu v rámci komise. Desetičlenná komise hlasovala jednomyslně pouze u dvou obecně formulovaných tezí. U všech ostatních tezí, které se týkají konkrétnějších a skutečně teologických otázek, byla komise rozdělena prakticky na dvě poloviny. Předseda komise ve svém osobním závěru mluví o dvou protichůdných teologických školách. Dostáváme se zde k nejcitlivějšímu místu celé záležitosti. Rozhodnutí na doktrinální úrovni si lze těžko představit bez dostatečně širokého teologického konsenzu. Teologická reflexe se zdá ovšem být pod tlakem uniformní jednoty na rovině konkrétních praktických řešení. Dokument prozrazuje velký strach z narušení uniformity církve. Zároveň z dikce dokumentu vyplývá, že uniformitu nelze v budoucnosti dosáhnout. Takto chápaná jednota církve fakticky neexistuje ani dnes a různorodost světa, do něhož je církev ponořena, se bude spíše zvětšovat. Komise ve svém shrnutí nabádá k opatrnosti a svým způsobem povzbuzuje k dalšímu teologickému a pastoračnímu zkoumání, protože za současného stavu není možné formulovat definitivní úsudek. V mezičase je dle mínění komise potřeba zachovat status quo. Konzervování současného stavu ale nemůže utlumit vnitřní dynamiku života církve. Čekání na vysněnou uniformitu spíše povede k prohlubování rizika živelné otevřené fragmentace církve. Naopak vědomá práce s diverzitou může jednotě církve prospět výrazně více než vytváření iluze o možném budoucím dosažení uniformní jednoty.
Komise se zabývá jednou ze svátostí a je nepochybné, že podmínkou skutečné jednoty církve je jednota ve svátostech, jejichž podstata je pro celou církev stejná. Teologické hledání a magisteriální vymezení podstaty svátostí nemůže být pod tlakem uniformních řešení na praktické úrovni. Svátostný řád bývá srovnáván s Písmem. S obojím je úzce spjata interpretační tradice. Společným nositelem Božího slova stejného pro celou církev je Bible. Nikdo se dnes nepozastavuje nad růzností překladů Písma do všech možných jazyků. Zcela oprávněná je kulturně a historicky podmíněná interpretace a aplikace biblických textů, od níž se odvíjejí různé teologie a spirituality. Jednota Božího slova tím nijak netrpí a jednota církve tím není vystavena žádné újmě. Právě naopak – ukazuje se netušené bohatství Božího slova působícího v dějinách lidského světa.
Kritérium jednoty je hlásání radostné zvěsti všem národům. Děje se to jak živým zvěstováním Božího slova, tak také slavením svátostí, které jsou osobním setkáním s živým Kristem. Soubor svátostí je proto živým organismem a životodárným zdrojem církve. Zůstane jím a bude vytvářet jednotu církve, když se bude moci rozvíjet a projevovat způsobem odpovídajícím různorodosti, v níž současná církev žije. Historie sama o sobě nemůže přinést řešení ani poskytnout alibi pro zakonzervování současného stavu do neměnnosti. Komise připomíná, co nám může historie poskytnout: „osvědčit schopnost církve reagovat na pastorační výzvy ve společnostech charakterizovaných přísným oddělením pohlaví.“ Měla-li církev schopnost adekvátně odpovědět na potřeby silně patriarchální společnosti, nemusí se tatáž církev obávat přicházet s novými řešeními ve společnosti, která větší důraz než na biologické pohlaví klade na osobní rovnou důstojnost žen a mužů. V církvi to znamená, že ženy jsou stejně jako muži rovnocennými členy Božího lidu. Nestejná řešení v různých částech jedné církve, třeba i ve věci ordinování žen na diákonky, nemohou narušit skutečnou jednotu. Bez důkladného teologického uchopení podstatné jednoty církve se žádné jednotlivosti nevyřeší.
Autor je katolický kněz, teolog, dominikán a garant platformy Dominikánská 8.
