Ilustrační foto
Autor: Vít Luštinec
Časopis Respekt publikoval nedávno esej Davida Brookse s názvem „Čím nahradit pokroucené křesťanství, které dnes vládne Americe“. Brooks se zde vymezuje proti MAGA křesťanství, které je dnes v USA na vzestupu, a hledá cesty ven z této pasti. Pro své hodnocení uplatňuje kritéria, která bychom mohli nazvat obecně lidská nebo snad humanistická. Cituje například bývalého arcibiskupa z Canterbury Rowana Williamse, podle kterého má mít křesťan „schopnost být místem, kde ostatní nacházejí spočinutí“. To je jistě dobrá, obecně lidská hodnota, kéž každý má někoho, u koho najde spočinutí, bez ohledu na to, zda je věřící, nebo nevěřící.
Hledání „kontrolních mechanismů“ pro křesťanství se zdá být dobře biblicky podložené. Zmiňme zde alespoň ono slavné „Já ti ukážu svou víru na svých skutcích“ z Jak 2,18. Můžeme vyznávat, co a jak chceme, ale naše činy, náš život a jeho ovoce (srv. „po ovoci poznáte je“ z Mt 7,16) dosvědčuje autenticitu toho, co je v naší duši a co hlásáme ústy. Brooks v tomto smyslu cituje i z knihy „Odpoledne křesťanství“ Tomáše Halíka a oceňuje jeho výrok „O víře člověka vypovídá jeho život spíše, než to, co si myslí a o Bohu říká.“
Může být jistě otázkou, která z kritérií zvolit, abychom nějakou křesťanskou nálepku vyhodnotili jako dobrou nebo problematickou, konkrétní etická kritéria se pak mohou lišit v závislosti na místě, času a okolnostech. Brooks to činí pro zmíněnou nacionalistickou verzi amerického křesťanství takto (cit.): „Vylučuje, než aby objímal. Jde o ochranu ‚nás‘ před ‚nimi‘ – domorodci proti imigrantům. Jde víc o nadvládu než o lásku. Mluví víc o hrozbě než o naději. Je rigidní a farizejský, není osobní a milosrdný.” Pro Brookse to znamená, že tento proud není lidsky dobrý, a proto jeho nálepka „křesťanský“ je problematická. Možná nevědomě zde autor navazuje na široký proud teologie, který hlásá, že být zralým křesťanem znamená být zralým člověkem (u nás takto teologicky uvažoval např. Jan Konzal). V tomto smyslu není rozdíl mezi křesťanským dobrem a (vše)lidským dobrem.
Jak se tedy vyrovnat se situacemi, kdy ti, kteří lepí nálepky „křesťanský“ na nedobré ideologie a mocenské ambice, zneklidňují a pohoršují jiné křesťany? K pohoršení obzvláště přispívají nedobré postoje a činy církevních představitelů, kteří o své nálepce „křesťanský“ nepochybují (používají také nálepky „dobro církve“ nebo „pravda“). V této souvislosti zde zmíním svou nedávnou zkušenost z účasti na 4. kongresu polského hnutí „Kongres katoliček a katolíků“ v Lodži. Jedna z panelových diskuzí zde byla věnována pomoci imigrantům, hostem byl mj. mladý uprchlík z Guineje, který přišel o nohy následkem omrzlin v lese na polsko-běloruské hranici. Jedna z účastnic diskuze řekla v návaznosti na konstatování malé angažovanosti se polské katolické církve v této oblasti: „Ve věci pomoci imigrantům neočekávám od církve nic, já jsem (už) nevěřící.“ V kuloárních diskuzích jsem pak slyšel názor, že polští církevní představitelé vědí, že většina „jejich“ katolíků je proti imigraci a prý proto se v této věci katolická církev nasazuje jen okrajově. Situace jistě není černobílá, ale téma lze – bohužel - rozvíjet i v dalších variacích a příkladech: jestliže jsou třeba římskokatolická pravidla chování se vůči rozvedeným a znovu sezdaným nebo lidem s menšinovou sexuální orientací vlastně nelidská, jak je to s římskokatolickou autenticitou jako celkem? Jestliže tato církev navíc lpí na patriarchální mocenské struktuře, nemáme si položit starou otázku humanistů, zda není lepší se od církve držet pryč? Pokud kritéria hodnocení křesťanů a nekřesťanů pro „dobré“ jednání jsou v posledku stejná a je zde šance spojit všechny lidi dobré vůle třeba pod heslem „nemůžeme být lhostejní k utrpení jiného člověka“, není tady církev se svými leckdy nelidskými manýrami spíše kamenem úrazu než partnerem? Není výhodnější začít žít a jednat dobře bez ní?
Tomu z křesťanů, který by se nad takovými úvahami zachvíval hrůzou a pohoršením, lze znovu ukázat Bibli a v ní závěr 25. kapitoly Matoušova evangelia, kde Syn člověka přijme ty, kteří nasytili hladové, napojili žíznivé, ujali se cizinců, oblékli nahé, ulehčili nemocným a uvězněným – vše bez jakýchkoli „křesťanských“ nálepek. Kéž tedy v hloubi srdce přijmeme, že onen „poslední soud“ se bude konat ne podle nálepek a hesel, ale kritérií, která jsou úplně jiná.
Nyní bych rád navrhnul onomu okraji dnešní české společnosti, který si chce podržet křesťanskou identitu a současně chce jednat lidsky dobře, možnost, jak toho docílit.
Připomenul bych nejprve, že srdcem života křesťana opravdu je vydání se druhým lidem v lásce a službě. Takto zamířil svým životem Ježíš z Nazareta, který se vydal druhým až do krajnosti. Věříme, že tato životní cesta byla orazítkována jako platná jeho vzkříšením. A kdo by chtěl říci, že to, co Ježíš ve svém životě činil, nebylo „obecně lidsky dobré“? Který z humanistů by Ježíšovy činy odmítl?
Křesťanský trik je tady: zralý křesťan si je plně vědom, že jednat dobře nedokáže ze své vlastní síly. Biblická dobrá zpráva (v listech apoštola Pavla viz třeba Ř 7 - 8) říká: měl a snad i chtěl bys jednat dobře, ale nemáš na to. Přijmi tedy nabídku jednat dobře „v jiné síle“ než je Tvá vlastní, ta to v Tobě zvládne. Uvěř v nabídku jednat v síle vztahu někoho jiného k Tobě (srv. např. Ř 15,7). Kdo uvěří, do síly tohoto vztahu skutečně vstoupí a síla Ducha tohoto vztahu ho jednat dobře začne učit.
Nevěřím tedy, že pro ty, kteří se pohybují v křesťanských vodách a trpí církevním marasmem, je výhodné vsadit jen na humanistická kritéria sama o sobě a života víry v rámci křesťanského náboženství se vzdát (ač o spravedlivosti důvodů leckdy nelze pochybovat). Brzy bude jasné, že touha žít dobře je úkol nad lidské síly, že vyžaduje mnoho naděje nejen na překonání své vlastní malosti a pohodlí, ale také pro situace, kdy se činit dobré nedaří nebo když místo poděkování přijde někdy až zabíjející nevděk.
Zdá se být nepraktické a hloupé vsadit na sílu živého vztahu víry, a ne na sílu pravidel, na sílu idejí a institucí, na sílu kvalitně onálepkovaného náboženství. Pokud ale sázku na víru jako osobní vztah neuděláme, brzy začneme lepit na všechny strany ty své nálepky označující dobré a zlé, správné a nesprávné. Ale koho Duch přemůže, ten v jeho síle jednat opravdu bude (srv. Fp 4,13) a současně bude jednat lidsky dobře. A od jiných jemu podobných v církvi dostane zpětné korektivy a usměrnění, pokud by snad začal ujíždět na nelidská scestí.
Pokud svěříme svou naději takové cestě, a ještě na ní nejsme, úplně postačí, když se budeme Duchu vytrvale a usilovně otevírat a on sám nám vztah k Hospodinu nakonec daruje. Cestou je tady čekat, toužit a vytrvat (srv. Lk 24,49). Nakonec pak ti, které Duch přemůže, ke svému dobrému jednání žádné křesťanské nálepky nebudou ani potřebovat a o své důvěře a naději v Krista budou hovořit jen tehdy, budou-li požádáni, aby vydali počet ze své naděje (1Pe 3,15).
Autor vystudoval teologii na ETF UK. Tématem jeho dizertační práce byla církev Nového zákona. Je členem jedné z alternativních katolických církevních obcí www.rkckomunio.cz.
