Karel Kryl
Autor: Wikipedia / Josef Karas
Jen málokterý člověk s českými kořeny si zasloužil být, tak jako Karel Kryl, zachráněn ze zakletí ikony, jejíž písně se hodí komukoliv, aby jimi protestoval na znamení svého žalu a v podstatě proti čemukoliv. Proti politice, proti tyranii i demokracii, proti bídnému výsledku fotbalového klubu, proti Covidu, Evropské unii, špatnému počasí, proti zdražení píva o dvě koruny. Velkou roli v této záchraně a demýtizaci sehrál např. hudební publicista Jiří Černý, Vojtěch Klimt, Anastáz Opasek, Martin C. Putna, nakladatelství Torst a nyní také religionista, teolog a člověk řady dalších talentů Pavel Hošek. Jako anděl s polámanými křídly: Duchovní profil Karla Kryla (CDK, 2025).
Přiznám se, že redukce Karla Kryla na autora protestsongů a politického kritika, jehož odkaz byl mnohokrát zneužit pro mrňavé cíle různých ufňukánků, byl pro mě neúnosný. Kryl zněl – od cover verzí coby vojenských maršů proti nepřátelům po vyřvávání jeho básní za doprovodu loučí, bubnů a kazeťákových doprovodů – všude tam, kde lidé neměli odvahu a sílu se tak jako Kryl sami zvednout a říci třeba politickým autoritám nebo zlodějíčkům v malém či velkém: Dost! Ne v mém jménu! Kryl, asi tak jako triliarda polámaných citátů z Jana Wericha, se stal symbolem „pokladnice národní moudrosti“, do níž se sahá zvláště v okamžicích, kdy není čas na přemýšlení a paradoxně tehdy, když nikomu skoro nic nechybí. Co však chybělo způsobem, který se divoce vzpíral citu a rozumu, byla reflexe duchovního rozměru Krylova básnického díla. A tak jestli někomu patří dík, že tuto propast po desetiletích přemostil, je to právě Pavel Hošek a jeho sonda do hlubin Krylova kristovského osudu.
Život, dílo a jeho teologicko-religionistická reflexe nejsou podle Hoška myslitelné bez Krylova katolického duchovního prožitku, který se stal – to zvláště v jeho adoptivním německém domově – osou jeho přemýšlení, duchovního dýchání, politických a kulturních přesvědčení a konec konců také vztahu k širší podobě světa a v posledních letech též k jeho vlasti. Ačkoliv by se Kryl, čtu u Pavla Hoška, bránil označení básníka a tvůrce křesťanské inspirace, byl jím jako málokdo jiný v jeho i předešlých a pozdějších generacích. Kryl prožíval, a to i na úrovni vztahů, to, co bych nazval civilním mnišstvím. Nebyl knězem ani řeholníkem, ale hlubiny, z nichž nabíral, dokazují, že právě on byl – slovy jeho přítele Erazima Koháka – knězem Boha živého, prorokem tajemného Božího povolání a chtě nechtě i apoštolem evangelia a té nejlepší křesťanské tradice. Těžko si jinak vysvětlit, že postavou drobný a zprvu k uzoufání plachý Kryl dokázal vystupovat před malým i velkým společenstvím, zpívat písně, které se poučeným posluchačům zdály být jako žalmy, které si pamatují od dětství, a pauzy mezi písněmi prokládat svými básněmi, říkankami, vtipy i vážnými slovy na adresu svou i druhých. Jak by to člověk dokázal bez opory v Toho, kdo nemá žádný strach? Krylem prožitá, promodlená a sdělovaná naděje byla mnohem víc než jen sentimentální povzbuzování k tomu, že bude líp. Za fenoménem jeho básní a písní vždycky stála jeho vnitřní touha po skutečné spravedlnosti, po skutečné svobodě a po životě, který má hodnotu sám o sobě. Ne touha po odplatě ani nicneříkající něco, obsahově vykotlané duchovno.
Pavel Hošek: Jako anděl s polámanými křídly
Autor: CDK
Když se Pavel Hošek pouští do úvah o Krylově vztahu ke křesťanství, k církvi, k autoritám, k Bibli, ukazuje, odkud se brala Krylova těžká, teskná a melancholická povaha, střídající se s doslova dětskou radostí ze života (plného nesnází), kterou projevoval před svými přáteli v Německu i při svých cestách po světě (např. v Římě u Karla Skalického). Kryl, poznamenává Hošek, si udržoval distanci od mnoha pokusů ho zaškatulkovat – jako básníka, tvůrce, zpěváka, politického glosátora, exulanta a katolíka. Tam, kde ukazoval na pevný bod pod svýma nohama, se zároveň nebál vyjevit své pochybnosti, obavy a tisícerá „ale, snad a možná“. Jak to u proroků bylo a bývá, kdekdo – od politiků (kamarádů, bývalých kamarádů) přes duchovní až po chlapy v hospodě – od něj chtěl slyšet Pravdu s velkým P, nezměnitelné fatum o tom, co bude, co a jak se má dělat a kudy jít, návod na život. Krylovo dílo nám v Hoškově interpretaci poskytuje velkou službu: vyzývá nás, abychom se nikdy a za žádných okolností nefixovali na lidské pravdy a na osobnosti. „Politikům se nevěří, politici se kontrolují,“ říkával. V té větě je skryto mnohem víc než jen obezřetnost vůči politikům, kteří si všude na světě vezmou všechno to, co jim lidé dovolí si vzít. Věří se Bohu, věří se na lásku, věří se na přátelství. Věří se, že víra není ani tak oázou klidu a pokoje, jako spíš cestou na „top of the mountain“, kde občas hodně fouká, do skal a stromů bijí blesky a jde o život. Kontrolovat správce veřejných věcí je správné, spravedlivé a nutné. Vnitřní sebekontrola, náročnost na sebe sama, neústupnost ve velkých věcech a dušezpyt jsou oproti tomu otázkou života a smrti. Toť Karel Kryl.
Mnohá svědectví o Krylovu životu, která Pavel Hošek sesbíral, jej představují jako člověka, do něhož si kdekdo promítl sám sebe, zvláště pak své slabosti a svá dosud neuskutečněná očekávání. I když Krylovo básnické dílo si dávno žije svým životem, je dobře, že tu byl někdo jako Jiří Černý, kdo dokázal autorovi oponovat, a tím mu pomoci a posouvat jej dál, i Pavel Hošek, který tohoto „anděla s polámanými křídly“ nepopisuje jako světce, který znal odpověď na všechno, ale jako Bohem požehnaného, vyvoleného člověka, který se v určité fázi svého života vydal svobodně a s rozmyslem po cestě Kristově, po cestě svého „Šéfa“. Posvátno není u Kryla – děkuji vám, Pavle Hošku – něčím rozplizlým, nebíčkem se záclonkami, energií promísenou s dalšími energiemi v jedné nádobě univerzálního náboženského blábolu. Kryl, prosím pěkně, nám hovoří o Bohu evangelií, o Bohu Abrahámově, o statečných ženách a mužích biblického času, o těch, z jejichž života můžeme a snad i máme odezírat.
Krylovy dětské roky, v nichž ho a jeho rodinu zločinci jedné totality připravili o všechno, ale ne o víru, se vepsaly do všeho, čím Kryl do své nenadálé brzké smrti byl. Málokdo chtěl jít životem se vztyčenou hlavou tak jako on. Navzdory všemu, navzdory všem, navzdory všeobecné blbé náladě, kterou se ani jemu při návratech do země dětství nepodařilo mezi lidmi rozpustit, neslevil nic ze svého světonázoru. Kryl mluvíval o „brblání u píva“. A i když u toho brblání občas lidem hrál, nikdy nezapomněl připomenout, že po dopitém pívu se má konzument zvednout od stolu a v síle své víry a své odvahy jít cestou, na níž ho – a jinak to ani nejde! – budou pozdravovat ti, kteří ho předešli: morituri te salutant. Kryl dokázal své písně zpívat třeba slovensky, polsky i německy, a zdálo se, že mu lidé rozumí, jako by z té země pocházel. Hodnota a velikost Hoškova průvodce po Krylově díle a duši tkví podle mého mínění hlavně v tom, že i přes Krylovo pouto k rodnému jazyku, krajině, umění, kultuře a symbolům ho představuje jako kosmopolitního občana a muže víry, katolíka „s výhradami“, který se cítil nejvíc doma v „místech“, jimiž se dnes pohrdá s lehkostí, s jakou si člověk namaže housku máslem. Mluvím o církvi, o svobodné společnosti, o Bohu. Díky, Karle Kryle. Díky Pavle Hošku, který jsi z rozmláceného kostela vystavěl Beránkovi a jeho služebníkovi chrám.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
