Tomáš Petráček
Autor: Archiv Tomáše Petráčka
Zdá se mi, že lidé, které tzv. omrzela církev, kteří v ní přežívají doslova na zapřenou nebo jsou na cestě postupného opouštění církevního společenství či ho již opustili, ale stále ještě hoří duchem nebo pro ducha evangelia, mají konečně někoho, kdo hovoří jejich jazykem zevnitř církve. Někoho, kdo jim dal hlas a kdo je vyzdvihl z prachu bezvýznamnosti a přezírání. Domnívám se, že oním hlasem je nyní kniha historika Tomáše Petráčka Křesťanství ve víru kulturních válek. Mám pocit, že se jedná o nejvýznamnější knižní událost letošního roku, která dokonce dalece překonává vysokou laťku, kterou nastavil kněz a pastorální teolog Jan Loffeld knihou Bůh nikomu nechybí.
Proč mne ta Petráčkova kniha tolik oslovuje? Uvědomil jsem si, že je přesnou anamnézou současné situace církve, tedy i mojí. Ani jsme si toho nemuseli všimnout a být si toho vědomi, ale nechali jsme se vtáhnout do kulturních válek. Přes třicet let, přesněji od svého křtu v r. 1994, přemýšlím, proč je se životem v církvi na jedné straně spojeno tolik velkolepé obětavosti, srdečnosti, tvůrčích plodů ducha, a na druhé straně tolik záštiplnosti, jedovatých poznámek, poštěkávání, pasivity a přezíravosti vůči tvůrčím plodům ducha ve všech oblastech lidské kultury. Proč jinak milí, hodní a zajímaví lidé, kteří se etablují jako křesťané, mají potřebu někoho nenávidět, pohrdat jím, sarkasticky někoho tupit, na sociálních sítích dehonestovat nebo ironizovat i vlastní přátele, spolubratry ze stejného společenství jako hlupáky, vyjadřovat se o političce jako o „blbce“ a neustále na někoho vylévat jízlivosti a ještě to nazývat dialogem.
Snad nejkomplexnější odpověď mi přináší dílo René Girarda, francouzského antropologa, literárního kritika, historika a filosofa sociálních věd, který je mnohými právem označován za Darwina humanitních věd. Ten pomocí analýzy světových mýtů a evangelií odhalil základní dynamiku fungování kultur v mechanismu stálého, povětšinou nevědomého, puzení k nápodobě ústící ve výsledku do rivality, zášti, soutěžení, stupňování napětí, které ohrožuje samotnou existenci lidských společenství. Lidé v archaických dobách eskalaci násilí, kterou už nedokázali krotit pomocí dominance fyzicky nejzdatnějších jedinců podobně, jako to činí zvířata, nakonec překonali pomocí objevu mechanismu obětování. Tedy tím, že vyháněli nebo zabíjeli jednoho ze svých členů, díky čemuž zažívala znesvářená skupina opakovaně zkušenost znovusjednocení. Tento mechanismus se stal jádrem rituálů, náboženských praxí a stojí také za veškerým kulturním pohybem. Je základem všech institucí, pravidel, zákazů, tabu i práva. Jenomže háček je v tom, že evangelia tento mechanismus otáčejí naruby, obnažují ho a dekonstruují. Vnášejí do kultury doslova kontrakulturní, kontranáboženský a radikálně nenásilný narativ.
To ale neznamená, že se následovníci křesťanského evangelia mávnutím kouzelného proutku vymanili z vleku násilných interakcí, rivalit a mechanismů oběti zajišťujících jednotu a moc. Právě naopak. Staré mechanismy byly přemalovány křesťanskou rétorikou a evangelní duch měl nového a možná ještě záludnějšího konkurenta. Tím se dostáváme k tomu, čím jsme začali. To, co se děje v současné době, se nezrodilo z čistého nebe.
Další odpovědí týkající se porozumění paradoxu církevně institucionální praxe a evangelního ducha, která výše zmíněné dilema ukotvuje do pevného historicko-faktografického rámce vývoje církve v posledních dvou stoletích, je nová kniha historika Tomáše Petráčka Křesťanství ve víru kulturních válek. Jejím základním východiskem je zakotvení v přesvědčení, že církev není statická idea, ale dynamický proces permanentního vtělování (inkarnování) evangelia do skutečnosti. Proti tomu zde v Petráčkově pojetí stojí nebezpečné neinkarnované abstrakce představ o minulosti, pravověrnosti, liturgii, institucionální podobě či církevním právu.
Křesťanství ve víru kulturních válek
Autor: Vyšehrad
Křesťanství ve své dějinné podobě často osciluje mezi dvěma póly: věrností tradici a odvahou k obnově. V současném překotně se měnícím světě se však v mnoha církevních strukturách i u jednotlivých věřících prohlubuje tendence k defenzivnímu postoji. Konzervativismus a tradicionalismus, které by měly sloužit jako kotvy identity, se nezřídka stávají neprostupnými hradbami, postavenými na strachu z liberalismu, demokracie a plurality moderního života. Překonání tohoto strachu není jen otázkou společenské adaptace, ale hlubokým duchovním úkolem.
Kořenem odporu k modernitě je často neurčitý pocit ohrožení. Liberalismus je vnímán jako rozklad hodnot, demokracie jako diktát většiny nad „pravdou“ a vědecký pokrok jako zpochybnění posvátného. Pokud se však církev uzavře do nostalgické touhy po idealizovaném středověku či baroku, riskuje, že se stane skanzenem. Tradicionalismus se od živé tradice liší právě svou rigiditou; zatímco je křesťanská tradice ve své podstatě „předáváním ohně“, tradicionalismus je „uctíváním popela“, jak kdysi řekl Gustav Mahler a po něm se toho teologicky chopili nejprve Hans Urs von Balthasar a nejnověji papež František. Překonání tohoto stavu vyžaduje pochopení, že evangelium není statický objekt, který je třeba chránit v trezoru, ale živé semeno, které musí vyklíčit v aktuální půdě.
Liberalismus a demokracie, ač s sebou nesou sekulární východiska, s křesťanstvím sdílejí zásadní hodnotu: důstojnost lidské osoby a její svobodu. Strach z liberalismu lze překonat uvědoměním si, že svobodná volba je základním předpokladem opravdové víry. Vynucená zbožnost v nesvobodném systému postrádá duchovní hloubku. Demokracie církvi nabízí zrcadlo – učí ji dialogu, transparentnosti a odpovědnosti, což jsou prvky, které v hierarchických strukturách často chybí. Namísto vnímání moderního světa jako nepřítele je plodnější vidět v něm „znamení časů“, skrze která lze nově interpretovat křesťanské poslání.
Moderní svět, charakteristický svou komplexností a pluralitou, není pro církev hrozbou, nýbrž příležitostí k autentickému projevení vlastních potenciálů objevování a zahrnování všech plodů tvořivého ducha. V prostředí, kde křesťanství již není společenskou povinností, se víra stává vědomým rozhodnutím. Překonání strachu z moderny vyžaduje intelektuální poctivost – schopnost vést dialog s vědou, uměním a filosofií bez pocitu nadřazenosti či ublíženosti. Jak zdůrazňoval Druhý vatikánský koncil, církev má kráčet s lidstvem a sdílet jeho „radosti i naděje, smutek i úzkost“.
Cesta k překonání konzervativního strachu vede skrze naději a důvěru. Křesťanství, které se nebojí liberalismu a moderny, není křesťanstvím rozmělněným, ale naopak křesťanstvím dospělým. Je to víra, která se nepotřebuje skrývat za zdi minulosti, protože věří v přítomnost Ducha v každé době. Otevřenost světu neznamená rezignaci na vlastní identitu, ale její naplnění v lásce a službě, která nezná hranice mezi starým a novým.
Kniha Tomáše Petráčka je od počátku do konce nesena étosem „dilexit ecclesiam“. Základním motivem k jejímu napsání byla a je láska k církvi, ale současně také úcta a respekt k faktografické pravdě (tu nelze oddělovat od lásky ke Kristu, který je cestou, pravdou i životem samým). Nelze s bolestí nevnímat a nevidět, že se z církve stává vymezující se ghetto, které má problém s tolerancí, svobodou svědomí, lidskými právy a svobodami, které se stále více zapouzdřuje, křečovitě udržuje nefunkční struktury moci, zarputile vymýšlí konstrukty za účelem udržování sebepojetí jako pánského klubu a navenek se projevuje sektářskou omezeností.
Celý problém nespočívá v tom, že by za vším stáli špatní nebo dokonce zlí lidé. Velmi často je to naopak. Ale tak to bylo se všemi režimy, stály na zádech pilné, obětavé práce obyčejných svědomitých lidí. Za vším totiž stojí naučené vzorce, paradigmata, určitá církevní mentalita, kterou si v církvi osvojujeme a ani o ní nepřemýšlíme. Jak je vůbec možné, že se církev dokázala domluvit s monarchistickými režimy, se stavovskými, fašistickými, nacistickým i komunistickým režimem, ale není schopná se domluvit s liberálně demokratickými režimy? Právě o mentalitě, která je toho příčinou, pojednává Petráčkova kniha. Nechci zde probírat jednotlivá témata a argumentace. Tu knihu je třeba číst, ne reprodukovat prefabrikované a instantní závěry! K tomu bych rád každého čtenáře povzbudil.
Už léta si všímám, že stoupenci katolického ghetta mají nepřiznaný, zato velký strach o vlastní jistoty. Jak je jinak možné, že čtu texty jim blízkých autorů jako např. kardinála Saraha, Štěpána Smolena, Benedikta XVI., Alasdaira MacIntyre, Petera O´Kreefta, Patrika Buchanana, Roda Drehera, Michaela Novaka, Rio Preisnera, Paula Johnsona, Michaela O´Briena, Timothy Gallaghera, Dominika Duku, dokonce i Jiřího Fuchse atd., ale nikdy se mi nikoho z nich nepodařilo přesvědčit, aby si přečetli knihu, kterou považuji za zásadní já, jako je např. Odpoledne křesťanství Tomáše Halíka, Univerzální Kristus nebo Pád vzhůru Richarda Rohra, knihy kardinála Waltera Kaspera, Zdeňka Jančaříka, Václava Vacka, Josefa Kordíka, Debru Hirsch, vatikánologa Andrease Englische nebo dokonce texty papeže Františka? Odpověď je nasnadě, už dopředu ví, co si mají myslet. Obávám se, že tak to také bude i s novou knihou Tomáše Petráčka.
Patřím mezi ty, kteří si nepřejí církev jako hlasatelku reduktivní ideologie nebo ploché doktríny, kde odhodlaní stoupenci neomylnosti církve poslouchají papeže jen tehdy, když potvrzuje jejich pohledy a postoje, ale když mluví o nemoci klerikalismu, o nebezpečí andělského purismu, totalitarismu toho, co je relativní, o pasti antidějinných fundamentalismů, moralismů zbavených dobra nebo úporné doktrinálnosti, tak odvracejí uši. Toužím po církvi v duchu evangelia, která je skutečně celostní, tedy katolická, všeobjímající, kde nemusíme rozvíjet to, na čem se rozcházíme, ale můžeme pracovat na tom, kde se scházíme.
Autor je kulturní a sociální antropolog.
