Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Unsplash / Dominic Kurniawan Suryaputra
V jádru všech velkých politických, kulturních i vědeckých diskuzí, v minulosti i v současnosti, leží teologické otázky. A samotným středem všeho teologického i filosofického tázání je tajemství Nejsvětější Trojice.
K současnému i minulému nihilismu vedly vždy dvě cesty. Cesta pohlcování a cesta rozdělování. Když pohlcujeme, snažíme se uzavřít všechno vědění i praktické jednání do systému. Systému, který je schopný obstát sám o sobě, vše do sebe zahrnout a všechno sám ze sebe vysvětlit. Stává se magickým perpetuum mobile neustále se roztáčejícím svou vlastní silou. Za maskou síly a moci se ale skrývá obr na hliněných nohou, leviatan živící se požíráním vlastních dětí. Cesta pohlcování ústí do totalitarismu, systému, který je svou přísnou logikou schopen vše vysvětlit a zároveň vše zničit, anihilovat. Osvícenství a moderní věda nám zde ukazují svoji odvrácenou tvář, tvář hrůz 20. století.
Cesta rozdělování je cestou zdánlivého respektu k odlišnosti. Odlišnosti, jež ale zapomněla na zdroj, z nějž veškerá diverzita vyvěrá. Odlišnosti, která je více vytvářením izolovaných ostrůvků než symfonickou pluralitou. Je to cesta osvobození. Každé společenství a každý z nás na ní ale nakonec zůstává sám. Když kráčíme po stezce diabolického rozdělení, získáváme sami sebe. Stejně jako na cestě pohlcování je zde ale každý zisk vykoupen destrukcí – zničením vztahů, zničením společného horizontu života. Stojíme na hraně útesu, na hranici nicoty.
Začínají se před námi pomalu rýsovat základní otázky. Jak dospět ke společnému zdroji, aniž bychom přitom pohltili a zotročili všechny ty, kteří putují s námi? Jak zajistit osobní důstojnost člověka bez toho, abychom ji proměnili do karikatury absolutní nezávislosti a autonomie? Jak respektovat jednotlivce a neztratit přitom odpovědnost vůči obecnému dobru? Jinými slovy, kudy se vydat, abychom kráčeli po cestě symbolické, spojující pravdy a vyhnuli se cestě diabolické?
Stojí před námi výzva k hledání syntézy, jež bude skutečnou moudrostí, a nikoliv jen systémem nebo osobní ambicí či vrtochem.
Pokusem o hledání odpovědí na naznačené otázky a v posledku i pokusem, jenž nemůže být nikdy jiný než koktavý a částečný, o hledání nové syntézy moudrosti byla konference Triertium: A Trinitarian Synthesis of Wisdom v Olomouci 3.–5. prosince 2025. Konference nebyla jen syntetizující mnohostí témat, která na ní byla otevřena, ale i symfonická bohatstvím hlasů, jež na ní zazněly. Na setkání se podílelo přes 100 účastníků reprezentujících nejrozmanitější geografické, institucionální a intelektuální kontexty – od obou Amerik přes Evropu po východní Asii, od teologů a církevních představitelů po filosofy, právníky a umělce.
Zdrojem, z něhož společné hledání čerpalo, bylo přesvědčení, že události dějin spásy mají rozhodující význam pro poznání reality. Křesťanské zjevení není jen další vrstvou volně připojenou k přirozenému světu, ale je skutečností umožňující zrod přirozenosti i konečným cílem, k němuž přirozený svět směřuje.
Hlavní řečníci se proto zaměřili na bližší prozkoumání tohoto základního stanoviska. Piero Coda, významný italský teolog, generální sekretář Mezinárodní teologické komise a důležitá postava současného synodálního dění, hovořil v souvislosti se 1700. výročím nicejského koncilu o významu nicejského vyznání víry pro utváření specificky křesťanské filosofické „gramatiky“. Vstup křesťanství do dialogu s řeckou filosofií nebyl jen prostým přejímáním filosofické terminologie pro vyjádření kategorií křesťanské víry. Aniž by zrušil bohatství antické filosofické tradice, přinesl její neočekávané a plodné rozvinutí. Codovými slovy „bezprecedentní kreativní pohyb hermeneutického kruhu mezi jazykem ousia a jazykem ‚zrození‘ z a v Bohu…“ Již zde můžeme alespoň v náznaku pozorovat, jak vstup křesťanského mystéria do filosofického myšlení proměňuje, nebo spíše přivádí k plnosti, hluboké intuice antické moudrosti. Jak Piero Coda poznamenal v závěru svého projevu, lidské myšlení se tak ocitlo v bodě, z něhož již není návratu zpět. Jsme postaveni před úkol vážně znovu promyslet, „co křesťanství provedlo s myšlením“. Významný německý teolog a filosof Klaus Hemmerle, jeden ze zakladatelů filosoficko-teologického směru trinitární ontologie, jenž zásadním způsobem inspiroval vznik celé konference a v jistém slova smyslu byl Codovým předchůdcem, hovořil o úkolu znovu uchopit západní filosofickou tradici z perspektivy toho, co je „specificky křesťanské“.
Petr Macek
Autor: Člověk a víra / Josef Polehňa
V podobném duchu hovořil i anglikánský teolog John Milbank, hlavní inspirační duch teologického hnutí radikální ortodoxie. Ještě výrazněji zdůraznil význam trinitárního tajemství pro rozvoj současného ontologického a metafyzického myšlení a úzký vzájemný vztah mezi filosofií a teologií. Jako zavádějící nejen pro filosofii, ale i pro další oblasti přirozeného lidského myšlení, jakými je kupříkladu politika, označil dualistické oddělování oblastí reality přístupných lidskému rozumu a oblastí známých jen díky Božímu zjevení. Pokud je Bůh Bohem, a to Bohem trojičním, je zřejmé, že i stvořená skutečnost musí toto tajemství nějakým způsobem odrážet, ba toto tajemství leží v samotném základu jakéhokoli analogického myšlení, které umožňuje lidskému rozumu vystoupat od stvoření směrem ke Stvořiteli.
Možná do neucelenější podoby propojil tyto myšlenky olomoucký filosof Eduard Fiedler. V mnohém tak naznačil možnou cestu k odpovědím na otázky položené v úvodu tohoto textu. Pokud nás modernita přivádí na jedné straně ke grandiózním systémům, které nakonec ale vypovídají jen samy o sobě, a na straně druhé ke společnosti izolovaných jednotlivců, kde hledat novou syntézu? Fiedler posunul těžiště svého příspěvku z období patristiky do počátku novověku. Doby, v níž se myšlenkově rodil náš současný svět. Inspiraci pro obnovu celostního myšlení našel u Jana Amose Komenského, jehož metafyzické dílo, z hloubky ovlivněné trinitárním myšlením, zůstává mnohdy nedoceněné. Od Komenského ostatně pochází i samotný název konference a s ní spojeného výzkumného projektu Triertium. Odkazuje na jeho poslední dílo Triertium Catholicum vydané v roce 1670, jež bylo pokusem o rozvinutí trinitární metafyziky do oblasti jejích logických, gramatických a pragmatických implikací. Neologismus Triertium pak byl zastřešujícím termínem pro vztahovou syntézu všech věd a umění v rámci dobové trinitární ontologie.
Dnes znovuobjevované Komenského trinitární myšlení bylo a zůstává jedinečným vykročením k syntéze vědění, jež nebude představovat pouhý výčet a součet lidského poznání, ale skutečnou vztahovou a diferencovanou jednotu. Komenský chápal vztahové kategorie vycházející z trinitární metafyziky jako třetí, prostředkující relacionalitu mezi bytím a nebytím, substancí a akcidentem, klidem a pohybem. Jde o kategorie uvádějící do dynamické pasivní závislosti, ale zároveň probouzející svobodu a aktivující kreativitu směřující ke skutečnému dobru.
Konference TRIERTIUM
Autor: Člověk a víra / Josef Polehňa
Co je typické pro Komenského a ostatně by mělo být typické pro každé specificky křesťanské myšlení, je to, že nalézá největší sílu v nejmenších věcech. Největší moc v tom, co je zdánlivě bezmocné.
Jak zaznělo opakovaně během konference, svoboda člověka v pravém smyslu nemůže být nezávislostí směřující k absolutizovanému sebe-rozvoji. Ve svém jádru je svoboda darem, jehož pokorné přijetí je teprve tím skutečným rozvojem, aktivitou a kreativitou.
I proto je bytí člověka především bytím dítěte. Dítěte, které není absolutním pánem sebe sama, ale žije díky daru života, který mu byl dán a který je zdrojem vší jeho činnosti a svobody.
V této prostotě a pokorném přijetí snad můžeme najít možnosti a sílu k překročení diabolického rozdělení a nalezení spojující jednoty a plnosti.
Není smyslem a úkolem tohoto textu nechat pohltit ústrojnou jednotu základní myšlenky množstvím příspěvků, které na konferenci zazněly. V řadě z nich byla představena podstatná doplnění a rozvinutí hlavních kontur, jež zde byly jen letmo naznačeny. Možná jsou podobné akce především vybídnutím a povzbuzením k dalšímu studiu.
Závěrem můžeme jen dodat tři drobné postřehy, jež také různými způsoby svědčí o autentickém a živém hledání trinitární moudrosti. Na konferenci se prezentovala, vedle klasiků českého trinitárního nebo vztahového myšlení, jakými jsou Lenka Karfíková, David Svoboda nebo Ľubomír Žák, i řada filosofů a teologů z mladší generace českých badatelů, jako je Michal Černý, Petr Havlík, Martin Kočí, Ondřej Kříž, Petr Pavlas, Dalimil Ševčík, Barbora Šmejdová nebo Jan Thümmel. Zastoupení nejrůznějších perspektiv a přístupů svědčí o živosti českého myšlení na pomezí teologie a filosofie.
Druhým důležitým svědectvím o autentickém směřování k plnosti bylo propojení akademického a církevního horizontu. Průběh konference doprovázelo každodenní slavení mše svaté a na konferenci promluvili biskupové Josef Nuzík, Prokop Brož a Francisco Javier Martínez Fernández. Všichni ve svých promluvách upozorňovali na důležitost propojování teoretického teologického myšlení s praktickým křesťanským životem. A zároveň hovořili o tom, že církevní kontext je neodmyslitelnou součástí každého opravdového hledání moudrosti.
Poslední rovinou pak byl odraz hledání moudrosti v uměleckém tvaru a vyjádření. První dny konání konference doprovázel filmový štáb českého režiséra Václava Kadrnky. Ve spolupráci s ním vzniká dokumentární film – pokus o převedení myšlenek zachycených v tomto textu do filmové podoby. Konferenční program zakončil varhanní koncert Karla Martínka v olomoucké katedrále svatého Václava, při kterém zcela příznačně na závěr zazněla improvizovaná suita na biblické texty „Tajemství Nejsvětější Trojice“. Intelektuální úsilí o jednotu přechází v konkrétní viditelný a slyšitelný tvar reality, která je společnou modlitbou a oslavou.
Autor na pražské Katolické teologické fakultě UK vystudoval církevní dějiny. V současné době vyučuje na Katedře kulturních a náboženských studií PdF Univerzity Hradec Králové a je zapojený do projektu Triertium na Univerzitě Palackého v Olomouc.
