Seznamka
Ivan Štampach
Autor: Facebookový profil I. Štampacha / Jan Vávra
Nekrology psaly o zesnulém Ivanu Štampachovi, že byl religionista a dříve dominikán. Není to nesprávné, ale obě tyto definice, ani jiná konfesní a profesní formule, nevystihovaly, kým byl Ivan Štampach coby člověk duchovní. Možná, že právě tato „nedefinice“ „člověk duchovní“ je aspoň o trochu výstižnější. Člověk, pro kterého věci náboženské, duchovní, spirituální, jakkoliv jim chceme říkat, byly smyslem života, a přemítání o nich a prožívání jich bylo způsobem života.
Ano, byl dominikánem, a poté starokatolickým knězem. A ještě poté se vydal na ještě další duchovní cesty, do Obce křesťanů čili ke steineriánům čili antroposofům, a na různá jiná pomezí křesťanství a hermetismu a buddhismu. Tyto cesty byly pro leckoho (včetně autora této vzpomínky) nesnadno srozumitelné. Jisté však jest, že v Ivanově případě byla chůze po nich autentická a hluboká, opravdu zásadně odlišná jak od lehkého a nezávazného hopsání mezi náboženstvími, tak od komerční ezoteriky (o dnešním hanebném proruském obratu značné části ezoscény ani nemluvě). Mluvil o svých cestách v řadě knih a rozhovorů. Obzvláště výstižný vhled však skýtá kniha, ve které Ivan Štampach nemluví o cestách svých, nýbrž o cestách českých umělců přelomu 19. a 20. století. V knize s názvem Tušili světelné záplavy (2001) analyzuje náboženský rozměr díla Svatopluka Čecha (věru neprávem dnes opomíjeného coby pouhý národní agitátor!), Otokara Březiny, Františka Bílka, Josefa Váchala, Ladislava Klímy a dalších. Co je všechny spojuje – a přitom nespojuje, to vyjadřují názvy úvodních kapitol „Každý za sebe“ a „Nepřizpůsobiví hledači“, a skeptický název závěrečné kapitoly „Je co shrnout?“.
Ivan tedy byl dominikánem, starokatolíkem, steineriánem a religionistou. Mohl ale také být lecčím jiným, kdyby se vnější okolnosti na jeho cestách bývaly vyvinuly jinak – kdyby byl býval potkal jiné lidi a jiné instituce. Lidé a instituce však Ivanovi způsobovaly i problémy, protože ho chtěly mít zastaveného, kdežto on chtěl kráčet dál. Z problémů s institucemi církevními se pokusil uniknout do zdánlivě méně jedovatého světa sekulárních institucí akademických. Ale právě že jen zdánlivě. I v akademii je nemálo strážců různých metodologických pravověří, i prostě jen ambiciózních grázlíků.
Spíše než „duchovním poutníkem“, což může znít až příliš romanticky a nasládle, bylo by možno Ivana nazvat „mystickým bezdomovcem“. Jeho cesty totiž vedly nejen od duchovní štace k jiné duchovní štaci, ale také od porážky k porážce. Zrání skrze hořkost stalo se mu součástí jeho habitu, a z toho plynoucí připravenost k obraně, a ní zase plynoucí nastraženost vůči rizikům jakékoli manipulace.
Nabízí se tu srovnání s jiným velkým náboženským člověkem téže generace – s Tomášem Halíkem. I Tomáš jest neunavitelným poutníkem. I Tomáš zažil konflikty a vyhazovy. Přece však cesta Tomáše Halíka je značena hlavně vzestupem a vyzařováním, kdežto cesta Ivana Štampacha prvotně oprošťováním a skrýváním. Pokud by se použilo symboliky mytologicko-jungiánské, jim oběma blízké – Tomášova cesta je „slunečná“, Ivanova „měsíční“. Jedna ani druhá není horší. Je prostě jiná.
Ivan ze svého duchovního habitu nemohl nalézt na zemi místo trvalého domova. Až slabost těla ho zastavila. Byl jsem za ním několikrát v domově pro seniory. Asi už mě nepoznával (byli jsme předtím v kontaktu sice přátelském, ale jenom velmi nepravidelném). Široce a šťastně se však usmíval, když jsem mu četl žalmy. Při posledním setkání, kdy to vypadalo, že tělesná smrt už se blíží, jsem s ním pak zakusil cosi jako mystický zážitek – což je pojem, jemuž se jinak, z omrzení rychlomystiky církevními i ezoterickými, vyhýbám velikým obloukem. Spontánně mě napadlo říci: „Ivane, všechno je dobré. Všechno je velmi dobré. Už nic nemusíš.“ A zase znovu, pořád a pořád: „Všechno je dobré.“
Až doma mi došlo, že to byl téměř zcela přesný citát středověké mystičky Juliány z Norwiche.
Pevně věřím, že Ivan je nyní doma.
Autor je nemystický literární historik.
