Kniha, která mluví za mnohé, ale nemluví ke všem

Alena Scheinostová
Autor: Téma.21

Od vydání nové knihy Tomáše Petráčka Křesťanství ve víru kulturních válek neuplynuly ještě ani dva měsíce a obrovský čtenářský úspěch nelze přehlédnout. V řadě knihkupectví už je titul vyprodán, besedy jsou plně obsazené, youtubový záznam z diskuze, kterou uspořádala platforma Dominikánská 8, má po čtyřech týdnech úctyhodných 17 tisíc zhlédnutí.

Můžeme to relativizovat popularitou autora – výrazného veřejného intelektuála, profesora Katedry kulturních a náboženských studií na hradecké univerzitě, respektovaného historika a v neposlední řadě oblíbeného respondenta sekulárních médií (doporučme na tomto místě čerstvý rozhovor, který Petráček poskytl Prokopu Vodrážkovi pro Deník N – uvítají ho ti, kdo na třísetstránkovou knižní novinku nemají čas, protože z ní zde shrnuje to podstatné). Široce sledovaný je také jeho facebookový profil, kde komentuje aktuální dění nejen v církvi.

Kromě toho si získal obecnou známost i sympatie na podzim 2023, kdy byl značně neobratně „ukončen“ na pražské katolické teologické fakultě, čímž odstartovaly nejen vzrušená celospolečenská debata o úloze univerzit, smyslu teologických studií či o uplatňování moci v církvi, ale také dodnes se vlekoucí rozkol na KTF i mezi částí katolické inteligence a pražským arcibiskupstvím.

Manifest zklamaných

„Prodává“ už tedy samotné jméno autora – a dodejme, že i vhodně zvolený název. Jen tím ale čtenářský zájem vysvětlit nelze. Kniha totiž přináší právě to, co k Petráčkovým textům, internetovým statusům i veřejným prohlášením přitahuje především: zacílení na témata, které právě rezonují, a také pronikavé diagnózy a přesná pojmenování toho, co tolik dnešních katolíků cítí, na co narážejí, ale co třeba sami vždy nedokážou vystihnout. V tom je také její ústřední přínos a lze ji v tomto ohledu chápat jako určitý manifest liberálního proudu v západoevropské katolické církvi.

Přiléhavé je kupříkladu konstatování „hysterického předpodezření a apriorní nedůvěry“ ze strany církve vůči „některým společenským hnutím a ambicím, které by při lepším rozlišování mohly být naopak jejich přirozenými spojenci“ (str. 210). Lze zde jen nostalgicky povzdechnout třeba nad iniciativou kardinála Miloslava Vlka Společným hlasem, která spojovala tuzemské představitele abrahámovských náboženství – křesťanství, islámu a židovství coby jednotnou sílu při hájení důležitých témat etiky, morálky nebo svobody vyznání: v dnešních souřadnicích je podobná spolupráce zjevně nemožná.

Nebo nasvícení některých „promarněných šancí“ vést coby církev dialog a předestřít svůj náhled na podstatné otázky, třeba když šlo o násilí na ženách včetně historické zátěže církví. Kde se ve vášních kolem Istanbulské úmluvy vytratil étos Jana Pavla II., který v Listu ženám z roku 1995 konstatuje: „Jsme bohužel dědici dějin, které značně nepříznivě ovlivnily a ve všech dobách a na každém místě ztížily cestu ženy, které byla upírána její důstojnost, jejíž přednosti byly deformovány, která byla často diskriminována nebo zotročována“?! Místo toho, jak Petráček také připomíná, se nám od českých biskupů dostalo v teorii krásných, od reality bolestně odtržených slov o „rytířském chování k ženám“, považovaným za „společensky výše postavenou bytost“, a následně i nezapomenutelného kázání Mons. Petra Piťhy, ve kterém ve fantastické změti figurovali homosexualisté, genderisté, vyhlazovací tábory, žáby a hmyz a které – což bylo horší – leckdo bral jako relevantní.

Kulturní válka nezná neutralitu

Nutně tu však narážíme také na některá úskalí. Kulturní války, které probíhají napříč světem a které se v podobě soupeření mezi konzervativnějšími a liberálnějšími proudy nevyhnuly ani katolické církvi, jsou ústředním prizmatem, kterým Petráček nahlíží veškerá témata své knihy. Těmi jsou podoby a proměny papežství v běhu dějin, konstruování institucionální církve i jejích „zakladatelských mýtů“, formy uplatňování moci či transformace vztahů mezi klérem a laiky, včetně shrnutí tuzemského vývoje v posledních dvou staletích.

Nicméně v kulturních – jako v jakýchkoli jiných – válkách neexistuje neutralita. I je-li jedna strana v postavení oběti (a Tomáši Petráčkovi lze jen těžko upřít, že v některých nedávných kauzách se v této roli skutečně ocitl), je součástí těchto bojů, nikoli jejich nezaujatým pozorovatelem. Ponechme protentokrát stranou, jak úžasně snadné je v současném českém katolickém prostředí stát se v očích druhých liberálem, heretikem, ba přímo neomarxistou! Co se týká takto vnímaných skupin věřících, ve vztahu k současným autoritám v tuzemské církvi tahají za kratší konec, a to i pokud se jedná o kněze, ba dokonce biskupy. Jako příklad nyní postačí Petráčkova připomínka porevolučního (ne)přijetí velkých exulantů Karla Skalického či Petra Koláře.

Přímo o headline si pak říká autorovo konstatování, že „je zradou kněžského poslání být ve 21. století jakoby dokonalým knězem pro 19. století a zdánlivě ignorovat mentalitu a formy životních zápasů současníků“ (str. 108). 

Sešikováni za Františkem

Na druhé straně Petráček sám se nebojí pustit se do bitvy, jak už ve veřejném prostoru vícekrát prokázal. A i tentokrát se „pod prapor svého šiku“ explicitně hlásí, když knihu dedikuje papeži Františkovi coby „poděkování za nadějných a vzrušujících dvanáct let pontifikátu“ (str. 20), když volí za obrazový doprovod panely z křížové cesty ze slovenské Handlové, která byla se silným symbolickým poselstvím vystavena jako postní intervence v roce 2024 v pražské Akademické farnosti (tedy „u Halíka“). Když doslov svěří Norbertu Schmidtovi – kurátoru této postní intervence a redaktoru dominikánské revue Salve, která je v řadách českého křesťanstva vnímaná (s kladným i záporným znaménkem) jako silný liberální, kosmopolitní hlas. A mimochodem, Schmidtova „případová studie“ dává celku výraznou přidanou hodnotu.

Křesťanství ve víru kulturních válek
Autor: Vyšehrad

Anebo Petráček zadá úvod právě Karlu Skalickému, nestoru české teologie 20. století a přímému účastníku Druhého vatikánského koncilu. V čase 60. výročí ukončení tohoto zatím posledního koncilu římskokatolické církve je to výmluvný signál.

V čem minulost zakládá naši současnost

Intelektuální a „kmenová“ orientace knihy je tudíž zřejmá. A tvoří rámec i tam, kde se autor věnuje dávné historii. Na malé ploše shrnuje – v kapitolách věnovaných rozvoji papežství a jeho recepce během staletí, proměnám formace kněží, vztahu kléru k laikům nebo podobám reformních hnutí v církvi – klíčová historická fakta (a jeho kniha je tak i dobrým doplněním k jinému loňskému výraznému počinu, kolektivnímu sborníku Křesťanství v českých zemích s historikem Jiřím Mikulcem coby hlavním editorem). I ta – a to je konstatování legitimní metody, určitě ne výtka – ale vybírá a řadí tak, aby na jejich základě mohl vysvětlit současné jevy a postoje. 

A jak místy otevřeně uvádí, zvláště chce rozviklat některé mýty a kulty, které se v církvi, zejména té domácí, tradují. Čili vlastně „odebrat zbraně“ svým protichůdcům, respektive ukázat, že jde jen o málo funkční repliky. Činí tak hned v úvodní kapitole, kde se zaměřuje na „tridentský mýtus“, tedy na to, jak se tento koncil stal emblémem církve bojující proti nástrahám měnícího se světa. Jako takovým se jím často zaštiťují dnešní tradicionalisté, jak ale Petráček přesvědčivě dokazuje, jde o trend sahající hluboko do 19. století a upevněný už na Prvním vatikánském koncilu.

Prostor věnuje – poté, co poutavě vysvětlí historické příčiny úcty k osobě papeže – také „až osobnímu kultu“ (str. 143) a „nekritickému uctívání“ (str. 144) papeže Benedikta XVI. zvláště v českém církevním prostředí. Shromážděným faktům nelze nic vytknout: vyargumentovaný příběh teologa Ratzingera, přiklonivšího se během let od otevřenosti ke konzervativní a autoritativní linii řízení církve, a poté pontifika Benedikta, který podle Petráčkova hodnocení „nedokázal rozlišovat své role teologa a papeže“, je sugestivním a jistě historicky výstižným portrétem. Dovolím si jej nicméně použít jako příklad toho, co celou knihou prolíná a nad čím jsem při četbě opakovaně cítila potřebu se doptávat.

Kdo bude triumfovat?

Pro Petráčka je zkrátka dané, že vše, co v církvi směřuje k docenění světa s jeho impulzy (nebo jak sám říká, „výzvami“), k ekumeně, synodalitě, zjednodušeně i ke svěcení žen, zrušení kněžského celibátu nebo povolení antikoncepce, je správné – zatímco to, co kráčí opačným směrem nebo zůstává neměnné, je přinejmenším suspektní. O tomto svém základním východisku nediskutuje. Je možné, že bychom se při hlubším rozboru dobrali toho, že to tak skutečně je (a plně rozumím, že na to mnohdy nemá autor prostor, vydavatel prostředky a čtenář kapacitu). Avšak – jak učí svatý John Henry Newman, Petráčkem též pochvalně připomenutý, „žádná náboženská pravda nemůže intelektuálně triumfovat, pokud se nejdřív plně nevysloví vše, co lze říct proti ní“ (Idea univerzity, Krystal OP 2014, str. 261–262).

Toho se ovšem v knize nedočkáme, stejně jako přesnější definice, co autor zamýšlí výrazem „evangelijní“, který průběžně používá jako konečné měřítko. Vzhledem k tomu, že Křesťanství ve víru kulturních válek budou číst z výše uvedených důvodů především obdobně smýšlející, to vlastně ani nevadí. Zavírá to ale dveře těm, kdo do liberálních řad plně nepatří, ale ocenili by rozumná zdůvodnění nebo třeba i akademickou objektivitu anebo kdo jsou případně jen zvědaví na – klidně i chabé – argumenty z jiných řad.

Tato autorova metoda má pak i ten důsledek, že při srovnávání pontifikátů Benedikta XVI. a Františka vytkne „mnohým“, že „se dojímají nad Ratzingerem jako nad pozorným, plachým mužem tichého hlasu“ atd. (str. 148), přičemž měl i podstatně drsnější stránku (Petráček připomíná mj. zapuzení takových osobností teologie, jakými byli Leonardo Boff, Anthony de Mello nebo Hans Küng, viz str. 147). U Františka se ale vyhne jeho kontroverzní roli v případu spolubratří Orlanda Yoria a Francisca Jalicse v 70. letech v Argentině či jeho rozpačitému postupu v případu mozaikáře a sexuálního agresora P. Marko Rupnika. Natož aby se vymezil vůči právě tak „mnohým“, kdo si učinili osobní modlu z Františka a ctí jej stejně nekriticky jako jiní Benedikta XVI.

Když je svatost bariérou

Dlužno podotknout, že zrovna tuto zatáčku Petráček elegantně „vybere“, když následně analyzuje, proč nepokládá za vhodnou praxi rychlého blahořečení papežů 20. století. Nelze než souhlasit s větou, že ta „působí jako naivní snaha uchránit papežství dopředu před morálními a historickými soudy“ (str. 153). Leckdo si jistě ještě vzpomíná, kolik pobouření vzbudila kauza někdejšího kardinála Theodora McCarricka (†2025), který byl v roce 2018 odhalen jako sériový sexuální predátor. Do prestižního úřadu washingtonského arcibiskupa jej ustanovil Jan Pavel II., navzdory varování, jaká pověst McCarricka předchází. Nicméně po odhalení McCarrickových činů už bylo velmi obtížné popsat roli, kterou přesně zde Jan Pavel II. sehrál, protože ten byl mezitím roku 2014 svatořečen a jeho kult tomu brání. Kdokoli z vyšetřovatelů nebo historiků, kdo se pokusí tuto kapitolu rozkrýt, bude čelit nařčení z ikonoklasmu. A jak jsme již zmínili, jsme v kulturní válce a válka znamená také oběti.

Je příčinou neduhu pokaždé totéž?

Tato určitá autorova neobjektivita je pak nejvýraznější v závěrečných částech knihy, zejména v těch věnovaných domácím poměrům. Upřímně – při znalosti konkrétních dílčích bitev, ve kterých kdy Tomáš Petráček utržil zásah bajonetem, je vlastně ještě velmi málo osobní. O kauze na KTF, ve které mnozí aktéři časem jen těžko hledali dno, zdrženlivě mlčí. I z těchto důvodů chápu předmětné pasáže jako výraz zklamání a nespokojenosti celé široké skupiny tuzemských věřících a její jednotící hlas, nikoli jako osobní odvetu.

Dočítáme-li se však shrnutí o dění kolem Myslbekova kříže na AVU, odchodu P. Marka Váchy z kaplanského místa v pražské Akademické farnosti nebo kolem křtu podivuhodné publikace Luboše Procházky a Radima Panenky Spiknutí v Sále kardinála Berana na pražském arcibiskupství, nelze se zbavit dojmu, že Tomáše Petráčka poháněl buď biblický „spravedlivý hněv“, nebo časová tíseň a netrpělivý editor z nakladatelství za zády. Nejde o to, že by počínání části tuzemské hierarchie nebylo v oněch bodech zarážející, ba skandální. Ani o to, že by se zde s Petráčkovým postojem nebylo možné ztotožnit.

Avšak takto předložený výčet rozmanitých kontroverzních kroků je jaksi uspěchaný. Nepodává spravedlivý a vlastně ani zcela relevantní obraz církve u nás, což si autor sám i uvědomuje a na jiném místě přímo cituje jiné – velmi životné – formy bytí církví a vstupování do veřejného prostoru (jako komunity typu Sant’Egidio, akademickou kaplanskou službu, salesiánská centra nebo hnutí Chlapi, viz str. 210). Ne vždy se také tyto věci udály právě tak nebo z těch příčin, jak je Petráček podává. Například v kauze kolem Myslbekovy sochy nevedla odpor proti dílu „část studentů“ (str. 186), ale pedagožka Jana Doležalová, a válku zde vyvolala primárně redakce Echa 24.

Navíc jde o symptomy různých „onemocnění“, které by stálo za to hlouběji rozebrat – jednou je na vině předsudek, jindy ale i jen nedostatečná informovanost, neznalost nebo osobní limity. I řady protichůdce jsou zkrátka diferencované.

Opory pro paměť

Především jsou ale tyto pasáže zbožím s omezenou trvanlivostí. My, kteří máme tyto události v paměti (a leckdo jsme se během nich za některá prohlášení nebo rozhodnutí z vysokých míst do hloubi duše styděli, příkladem budiž právě surreálný „křest“ knihy Spiknutí za účasti kardinála Duky, od nějž se vzápětí distancovala samotná Česká biskupská konference), rozumíme, o čem Petráček hovoří a proč. Navzdory své akademické praxi nicméně v těchto oddílech vždy nezdrojuje, necituje, místo své obvyklé konkrétnosti je poněkud vágní. Zapomíná se ale velmi rychle. Tudíž bude kniha v těchto bodech postupně stále méně průrazná a též stále zpochybnitelnější. Už nyní také nepřesvědčí ty, kdo zmíněné události registrovali jen zběžně nebo jim nevěří – jakkoli bude po jistou dobu satisfakcí pro ty, které zmíněné momenty také pohoršily, rozhněvaly nebo zranily.

Kolik se vejde církví pod jednu církev

Spolu s výše uvedenými výhradami to může zákopy v našich kulturních válkách dále prohloubit, nikoli zakopat. Možná se to ale děje tak jako tak. A Petráček to vlastně i naznačuje hned v úvodu, kde popisuje už v časech ultramontanismu existenci liberálního a konzervativního křídla s tím, že liberály charakterizuje jako sílu, která coby „spodní proud, dokonce zastoupený i na římské kurii a mezi biskupy“ žije neustále.

Mezi současnými zahraničními teology a katolickými intelektuály se stále výrazněji – zvláště v souvislosti s rozdílnými důrazy, které ukázala probíhající synoda – mluví o „vícerychlostní církvi“, o církvi, která bude katolická, tedy v pravém slova smyslu všeobecná, ale která zastřeší různé formy a místní spirituality i lokální praxi. V jistých ohledech už jako taková i existuje, přihlédneme-li třeba i jen k počtu uznaných ritů. Jde zde tedy vlastně o to, co Tomáš Petráček v jiné souvislosti charakterizuje jako „ne monokulturu, ale dosti pestrý záhon, kde vedle sebe rostou velmi odlišné květiny“ (str. 29).

Konstatuje-li, že současná společnost „nemá společné sémantické hřiště, kde lze produktivně vést diskurzy a debaty, zvláště hodnotové a kulturní povahy“ (str. 79), je třeba vztáhnout to i na církev. A vzít v potaz, zda také ta není spíše stadionem o mnoha hřištích a závodních drahách a nakolik by to byl (či je) problém. 

O 19. století autor píše, že církev „přijímala roli azylu pro ty, kteří prchali před modernou“ (str. 114), a podobné tendence popisuje i pro část dnešního křesťanstva. Jenže není také to jednou z úloh, kterou může (a snad i má) církev plnit, totiž stávat se přístřeším pro nejisté, františkovskou „polní nemocnicí“ nejen pro materiálně chudé nebo společensky vyvržené, ale i pro ty, kteří se cítí ohroženi ve své identitě či hodnotové orientaci? V epoše, kdy v našem kulturním okruhu příslušnost k církvi již není automatická, ale vychází z pociťované potřeby a z volby daného věřícího, je nezbytné brát i tyto potřeby a volby vážně a také v této otázce se přiklonit k Petráčkem též připomenutému „starému dobrému katolickému principu“ nikoliv aut – aut, ale et – et (str. 183). Tím spíše, že – jak si Petráček také uvědomuje – dynamika, a tedy budoucnost církve již neleží v Evropě a Afrika, Latinská Amerika, ale i USA žijí podstatně konzervativnější katolictví, než je tomu u nás.

Církev věčně živá – a životodárná

Je k prospěchu této vize (a ta dost možná bude výsledkem synodálního procesu, jak se nad jeho možným vyústěním Petráček na závěr zamýšlí), že se nám v knize předkládá obrázek instituce, nauky a praxe nikoli po dva tisíce let neměnné, ale naopak velmi proměnlivé. Že se autorovi zdařilo, jak si předsevzal, „otřást některými mýty“, a osvobodit tak uvažování o církvi a o tom, jak křesťanství žít dnes. Zároveň je ale více než na místě připustit, že na tento pestrý záhon patří i ti, kdo vývoj v církvi, její úlohu, společenskou roli nebo hodnotu tradice vidí odlišně.

Jakkoli to znamená, jít v současném rozděleném a stále polarizovanějším světě proti proudu a vlastně i proti logice – ale jak Tomáš Petráček ve své knize skvěle doložil, právě tím v běhu dějin křesťané společnosti nejednou prokázali zásadní službu a dokázali ji proměnit coby dynamická, životodárná síla.

Autorka je publicistka a redaktorka portálu Téma.21.