Začátkem února měl na jihočeském Lomci přednášet italský teolog Andrea Grillo (nar. 1961), který působí na římském papežském Athenaeu. Kromě jiných zájmů se věnuje liturgice a teologii svátostí. Grillo zároveň pravidelně vstupuje do dialogu veřejného prostoru. Za jeho názory, s nimiž i já někdy trochu zápasím, ho z práce ještě nikdo nevyhodil. Hojně publikuje v médiích a vede si svůj blog. Na něm uveřejnil řadu článků, které se týkaly ani ne tak osobnosti dnes svatořečeného Carla Acutise, jako spíš jeho porozumění teologickému a mystickému smyslu eucharistie tak, jak jej jako dítě a dospívající mladý muž přijal téměř výhradně od jiných. V tomto ohledu je Grillo věcný a ukazuje, jak by se teologové měli dívat na věci, které nelze odbýt frázemi nebo nálepkováním druhých jako těch, kteří nemají žádnou úctu a nic nepochopili.
Andrea Grillo však na Lomci přednášet nebude. Popojede o sto kilometrů severněji, do Prahy, kde se s ním budou moci setkat posluchači ze všech koutů republiky. Přečetl jsem si, že zákaz Grillovy přednášky a semináře se týká, cituji českobudějovického biskupa Vlastimila Kročila, „jeho známého a veřejně proklamovaného postoje v otázce kanonizace Carla Acutise“. O jaký postoj jde, se čtenáři nedozvědí, a nedozví se ani to, že vnitrocírkevní debata o svatořečení Carla Acutise byla v kulturně orientovaných zemích rozsáhlá a ne úplně zbytečná a hloupá. Zkrátka, Grillo do jihočeských luhů a hájů nepatří.
Patří tam ale třeba bratr Raymond Burke, jeden z nejsveřepějších kritiků papeže Františka a nejhlasitější covidový konspirátor, který v r. 2016 předal obyvatelům Budějovic něco z pelu svých myšlenek. Patří tam třeba také kardinál Robert Sarah, jehož postoj vůči Františkovi nebyl tak vyhrocený, ale přesto inspiroval řadu křesťanů po celém světě, aby se Františka zastali. Saraha jste mohli v r. 2023 potkat v jihočeském Římově. A nakonec, to v roce 2024, si mohli lidé jít poslechnout do Prahy amerického biskupa Roberta Barrona, který opakovaně vyjádřil obdiv vůči Trumpovi, a to například za jeho podporu náboženské svobody, ano, té „svobody“, která přivedla do pout a do cel od začátku Trumpova prezidentského mandátu desítky, možná stovky křesťanů a duchovních. Tolik o tom, kdo je zván z pestrého společenství světových teologů, biskupů, kardinálů a laiků do České republiky, a kdo není.
I jen letmý pohled na teologické a filosofické dílo a občanské postoje českých teologů a teologů českého původu v exilu, ukazuje, že na Lomci by jen těžko mohl přednášet třeba takový Karel Vrána, Josef Zvěřina, Antonín Mandl, Tomáš Špidlík nebo děkan Teologické fakulty Papežské Lateránské univerzity Vladimír Boublík. Ten ve svém rozsáhlém díle, které prošlo dialogickou oponenturou v centru římskokatolické církve, napsal např. tahle slova:
„Jednostranné chápání hierarchického společenství bylo způsobeno též tím, že se hrozilo všemi možnými tresty věřícím, kteří neposlouchají biskupy, a zapomínalo se mluvit o tom, že biskup (nebo papež), který se zpronevěří své „službě“ a neplní svoji povinnost, dopouští se mnohem většího hříchu proti viditelné i neviditelné jednotě.“
Anebo tato:
„Být svatým, to je důležitější než všecky biskupské čepice. To je plnější než pět doktorských titulů. To je prospěšnější než získání celého světa. Být svatým, to je zisk osobnosti, povznesení bytí, náplň intenzivního života.“
Patrně podobné myšlenky zarezonovaly u nemalého počtu žen hlásících se ke katolictví, jimž přišel lomecký zákaz Grillova vystoupení zbytečně přísný. Ano, Andrea Grillo je ve svých příspěvcích někdy tvrdý a jízlivý, ale pokládá si jako teolog otázky, které chcete, aby si pokládali vaši studenti teologie nebo katechismu v prvním semestru prvního ročníku. To je teologie. To je svoboda. To je to, k čemu teology vybízí církev. To je katolické křesťanství církve Druhého vatikánského koncilu.
Tyto ženy napsaly Vlastimilu Kročilovi, který má na podobné zákazy, ví-li, že nejsou ku prospěch víry obyvatel jeho diecéze, právo, dopis, v němž vyjádřily své rozčarování nad tím, že by snad jako dospělé a teologicky poučené či přímo vzdělané ženy nedokázaly rozeznat, co je v souladu s vírou církve a o čem je třeba vést debatu, anebo přímo polemiku. Rozumí se samo sebou, že očekávaly fundovanou a srozumitelnou odpověď, lépe však pozvání k veřejné debatě třeba právě nad teologií eucharistie a dalších svátostí. Na dopis dostaly odpověď o několika nesložitých větách, které nic neříkají k jejich otázkám a už vůbec nepředstavují dialog, jímž se dnes na pozadí synodální církve ohání kdekdo jako stračena ocasem.
Povšimněme si, prosím, že tak jako v mnoha předchozích případech a kontroverzích to jsou zase ženy, které cítí potřebu žít svoji víru nikoliv v zádveří, ale na vidrholci, ve světě, veřejně, a netouží být přitom poučovány jako malé děti. Nechtějí prožívat svoji víru nostalgicky jako nějaký folklór anebo pozůstatek starých dobrých časů, ale jako víru s jejími teologickými a mravními postoji, které se snaží předávat svým dětem a žít je ve svých povoláních, rodinách a mezilidských vztazích.
Když jezuita Jan Rybář hovořil o tom, že to jsou ženy, které plní naše kostely, a tak je nemáme odhánět, zdálo se, že jeho slova jsou řečena tak, aby jim porozuměl každý. Zdá se mi, že ještě snad víc než Grillo dráždí některé lidi odvaha žen a jejich instinktivní potřeba se ve svém církevním společenství ptát, vést dialog a místo jalových odpovědí dostávat odpovědi hodné člověka.
Zatímco Andrea Grillo si po své pražské přednášce koupí na Staroměstském náměstí tradiční středověký trdelník a odletí domů, mnoho lidí, kteří mají podobné teologické názory jako on, jako papež František a jako papež Lev, tu zůstanou. Tento i další zákaz přežijí. Přežijí i návštěvy dalších lidí s extrémními názory. Co ale česká církev ponese těžko a co se vepíše do jejího již tak pochroumaného obrazu, je nestatečnost těch, jimž církev vezoucí se na vlně anti-čehokoliv vyhovuje jako to nejmilejší domácké prostředí.





