Tomáš Halík
Autor: Archiv Tomáše Halíka
Synodalita (z řeckého syn-hodos) je „společná cesta“ nejen ve spojení křesťanských církví, ale ve spojení s lidmi, kteří cítí širší odpovědnost. Za lidskou rodinu, za jednotlivé společnosti, za planetu. Papež František o synodalitě řekl, že je to úkol na celé tisíciletí a je třeba ji promýšlet, a také uskutečňovat. Šlo mu nejen o změnu institucí a struktur církve, ale především o proměnu mentality.
Myšlenka synodality má jisté kořeny i v našich tradicích. Když čtete vrcholná díla J. A. Komenského, kde hovoří „o potřebě společné porady o nápravě věcí lidských“, co je to jiného než synodalita? Komenského vize, aby lidé přes všechny hranice, přes ony „jednoty“, jak o nich mluvil, vstoupili do společné porady o nápravě věcí lidských, silně předjímá myšlenky papeže Františka.
Tato idea byla spojena i s Desetiletím duchovní obnovy národa, jehož koncepce se zrodila v prostředí podzemní církve osmdesátých let. Tušili jsme, že přijdou nějaké změny. Netušili jsme však, že přijdou tak brzo a že budou tak radikální. Chtěli jsme, aby to nebyla jenom nějaká perestrojka, jen změna ekonomických a politických struktur. Uvědomovali jsme si, že má-li se vybudovat demokratická společnost, je třeba připravit demokratickou kulturu určitou výchovou, přípravou mentality ve společnosti. Jednou z hlavních myšlenek desetileté přípravy na výročí svatého Vojtěcha bylo, že my, křesťané, zde přece nejsme proto, abychom hájili své (instituční) zájmy, ale abychom měli na srdci záležitosti společnosti jako celku.
Byli jsme přesvědčeni, že máme-li mít nějaký podíl na obnově společnosti, nemůžeme přicházet s mesiášským komplexem jako ti, kdo mají hotové správné odpovědi. Naopak – musíme si být pokorně vědomi, že i církve v mnohém selhaly a že jsou v mnohém poškozeny totalitním režimem a že i ony samy musí projít procesem obnovy. Jinak řečeno, mají-li se církve podílet na uzdravení celé společnosti, musí jít jejich snahy ruku v ruce s úsilím o uzdravení a reformu jich samých. Zároveň jsme byli přesvědčeni, že při obnově společnosti je třeba spojenectví lidí dobré vůle napříč různými názorovými skupinami. Princip synodality navazuje na tyto myšlenky, i když jsme dnes v úplně novém kulturním, politickém a civilizačním kontextu.
Dva prameny Zjevení a dějiny
Duch doby jsou módy, nálady, které se proměňují. Tyto „nálady“ dnes hrají obrovskou úlohu i v politickém světě. Mnozí politici velice silně využívají emoční změny nálad. O duchu doby (Zeitgeist) se říká, že „kdo se žení s duchem doby, stává se brzy vdovcem“, protože duch doby se mění. Je důležité dobře rozlišovat: Duch doby je skutečně řečí tohoto světa, v teologickém smyslu toho proměnlivého světa, ale znamení doby, to je Boží řeč k nám. Součástí katolické teologie je i důraz na to, že právě skrze znamení doby s námi komunikuje Bůh.
Jaký je Bůh sám v sobě, je tajemstvím. Když Tomáš Akvinský začíná svou stať o Boží existenci, říká, že napřed si musíme uvědomit, že nikdo nevíme, co je Bůh „sám v sobě“ a co znamená „existovat“ v případě Boha. Protože Bůh „existuje“ nějakým jiným způsobem, než existují věci, a je to neproniknutelné tajemství. My můžeme o Bohu mnohé usuzovat na základě svých úvah o kauzalitě ve světě. A na základě toho si můžeme vytvořit jakýsi předpoklad, obraz, tzv. racionální přirozenou teologii, reflexi stvořených věcí tohoto světa. Toto je ale pouze předstupeň vlastní teologie, která říká, že musíme naslouchat tomu, jak Bůh sám k nám mluví. Náš rozum se dostane jen do předsíně vědění o Bohu, ale proniknout do hlubiny Boží není v kapacitě lidské racionality. K tomu musíme mít odvahu vstoupit do prostoru tajemství, a to s důvěrou a se snahou porozumět.
V klasické katolické teologii se hovoří o dvou pramenech zjevení. Jedním je Písmo, v tom jsme zajedno s našimi evangelickými bratřími a sestrami. Katolická teologie k tomu přidává tradici, princip tvořivého předávání katolické tradice, včetně biblické zvěsti. I Písmo je svědkem tradice. I do něj se vpisují historické, kulturní a jiné vlivy. Tradice je tedy něco, co je živé. Je velký rozdíl mezi tradicí a tradicionalismem. Jeden teolog říkal, že tradice je živá víra mrtvých, kdežto tradicionalismus je mrtvá víra živých. Tradici není možné chápat jenom jako něco uzavřeného, patří k ní dynamický princip neustálého předávání. A nemá-li být toto předávání mechanickým procesem, musí být kreativní, musí znamenat určitou rekontextualizaci.
To, co předáváme, se objevuje v novém kontextu, kulturním i společenském. Mění se jazyk, jak říkal kardinál Newman, jeden z velkých předchůdců reformního druhého vatikánského koncilu. John Henry Newman říkal, že pokud bychom jen mechanicky opakovali to, co říkali naši předkové, říkáme něco jiného. Protože chceme-li zachovat smysl a obsah, tak musíme měnit formu, musíme přihlédnout ke změnám kontextu. Potřebujeme neustálou rekontextualizaci a reinterpretaci předávané zvěsti. A proto potřebujeme teologii, proto je zde církev, společenství věřících, aby se snažila stále hlouběji rozumět Božímu poselství, Boží řeči. Ta je nám dána jednak v Písmu, jednak se toto poselství rozvíjí v učení církve, a to jak v oblasti teologické, tak v prohlášeních církevního úřadu.
Bůh mluví skrze události
Bůh k nám mluví skrze události ve společnosti, v dějinách, v kultuře. Nic z toho se neděje jen v lidské režii. Mnohé inspirace, které nacházíme v kultuře, v umění, jsou jakýmsi darem. Umělec zakouší, že velké myšlenky jsou svým způsobem osvícením. Nápad k nám přichází, není to něco, co jsme si „vycucali z vlastního prstu“. Rád cituji nehezkou anekdotu z doby komunismu, že „policisté si s sebou nosí obušky, aby se ubránili, kdyby je něco napadlo“. Ony nápady někdy přicházejí jako dar, jako inspirace, jako vdechnutí ducha. Je třeba být citlivý vůči tomu, co se děje v kultuře, v proměnách dějin. Jsme spolutvůrci dějin, ale nejsme jedinými režiséry dějin.
Naším úkolem je jednat odpovědně, ale zároveň být citliví k tomu, co k nám přichází. Co k nám přichází jako dar, oslovení, inspirace. Naše utváření dějin i naše chování uprostřed přírody musí vycházet ze spolupráce s Božími dary. To Boží často přichází jako něco nového, nevyzkoušeného. V tom je velký rozdíl oproti pohanským a předkřesťanským náboženstvím, podle nichž bohové mluví k lidem skrze stále se opakující přírodní cykly. Bible tuto perspektivu obrátila: to podstatné je na konci. Dějiny nejsou stále se opakujícím kruhem událostí, ale jsou lineární. Mají svůj transcendentní, eschatologický cíl – v absolutní budoucnosti, kterou je Bůh sám. Křesťanská eschatologie se v sekulární podobě změnila v ideu pokroku.
Křesťanskou naději nesmíme zaměňovat za ideologii společenského pokroku; poslední cíl dějin je tajemstvím. Poslední cíl dějin nemáme plně ve své režii. Kdybychom my chtěli uskutečnit dokonalou společnost, dopadli bychom jako mnozí, kteří slibovali udělat nebe na zemi: většinou vytvořili peklo na zemi. Podobně ti, kteří by chtěli udělat i z církve „societas perfecta“, společnost, která má na vše dokonalé odpovědi, činí z teologie ideologii a z církve totalitní aparát. Církev je společenství na cestě, je „communio viatorum“, společenství poutníků, a i my si musíme uvědomit, že jsme stále jen na cestě. Stále jsme daleko od cíle, který je bodem omega dějin a smyslu celého vesmíru, jak o tom mluvil Teilhard de Chardin. A s tímto zacílením nám Bůh posílá inspiraci, osvícení, své dary a probouzí proroky.
Bůh dává své prorocké dary podle vlastní logiky, štědře přes všechny hranice. Někdy také umělci plní prorockou úlohu, když předjímají a vykládají určité změny v dějinách a společnosti (vzpomeňme na varovná díla Georga Orwella, Franze Kafky či Karla Čapka). Prorok není futurolog, předvídající konkrétní budoucnost. Je to člověk, citlivý k tomu, co se děje, a v tom, co se děje nyní, čte rodící se budoucnost. Snaží se rozumět současným událostem. To je jedna z úloh církve, prorocká úloha: číst znamení doby a umět je interpretovat. Tedy nejprve naslouchat tomu, co o změnách ve společnosti říká sociologie, ekonomie, politologie, historiografie, literatura. To všechno jsou důležité pohledy, které je třeba sledovat, ale teologie k tomu má dodat ještě další dimenzi. Události a změny ve společnosti jsou otevřeny transcendentálnímu, vždy je ve hře něco tajemného a radikálně nového. Bůh přichází vždy jako Bůh překvapení, přináší nové příležitosti. Tento důraz čteme už ve Starém zákoně, kde Bůh říká: činím věci nové, už přicházejí. A tyto věci je třeba zkoumat.
Dokončení článku je dostupné v posledním čísle 4/2025 časopisu Universum.
