Carlo Acutis
Autor: Carloacutis.com
Byla to jazyková událost. To je jedno z nejhlubších a nejpodloženějších hodnocení, které se vydává o Druhém vatikánském koncilu. Významnější a pronikavější způsob, jak hovořit o Tajemství, s důkladnou obrodou způsobu vyjadřování (a způsobu prožívání) o kultu, Zjevení, církvi a světu. Tento posun postupně zasáhl všechny oblasti křesťanského života včetně způsobu chápání svatosti. Je nevyhnutelné, že vedle oblastí, v nichž proměna jazyka probíhala rychleji, existují místa a formy života, v nichž setrvačnost klasického jazyka jen namáhavě hledá cestu vývoje. Zkušenost, kterou v těchto dnech zažíváme při čtení dokumentů, které vydává Kongregace pro svatořečení, poukazuje na nebezpečnou stagnaci zkušenosti a vyjadřování v rámci strojeného, karikaturního, nepřirozeného a zkresleného jazyka. Také hagiografie, která má též své vlastní možnosti, zná meze i přehnané formy. Po tom, co jsme prozkoumali nepřiměřenost, s níž se hovoří o „eucharistických zázracích“ kolem života Carla Acutise (srov. předchozí příspěvek), bych se chtěl pozastavit u dvou různých aspektů, které však přispívají k tomu, že přiživují nevyvážené a znepokojivé chápání křesťanského života a jeho ideálů. Budu se tudíž zabývat „slovy o Carlovi“ a „Carlovými slovy“ a zakončím „pohledem na Carla“, který představuje bod největší krize církevní autority. Postupujme však popořádku.
1. Slova o Karlovi
Zkusme si přečíst alespoň některé pasáže z dokumentů, které vedly k blahořečení a svatořečení: nacházejí se na adrese https://www.causesanti.va/it/santi-e-beati/carlo-acutis.html. Přečíst si je může každý a může hned pochopit nedostatečnost jazyka, jenž byl použit k mluvení o Carlovi. Na začátku se však coby název nachází věta připisovaná přímo blahoslavenému:
„Nabízím Pánu všechna svá utrpení, která budu muset snášet za papeže a církev, abych se nedostal do Očistce a šel přímo do Ráje.“
Toto vyjádření se zdá být překvapivé nejen proto, jak smýšlí o utrpení, ale také pro způsob, jímž vytváří vztah mezi snášeným utrpením a vyhnutím se Očistci: jde o poněkud trapnou stránku křesťanské spirituality, jež je vystavena ne zrovna lichotivému hodnocení. Je výrazem 14letého chlapce, který nebyl formován a jenž používá slova způsobem, který nelze v žádném ohledu doporučit druhým. Lze jako název hagiografie použít větu, kterou blahoslavený vyjadřuje odsouzeníhodný názor? Zajímavější je však rekonstrukce života, oficiálně předložená Kongregací pro svatořečení, jež nabízí tento zajímavý pohled:
Láska k eucharistii a úcta k Panně Marii
„Středobodem Carlovy spirituality bylo každodenní setkání s Pánem v eucharistii. Často opakoval: „Eucharistie je mojí dálnicí do nebe!“ To bylo středem celého jeho života, který prožil v přátelství s Bohem. To se po Prvním svatém přijímání promítlo v každodenní účasti na mši se svolením jeho duchovního vůdce. Velká oddanost fatimským zjevením a poselstvím a napodobování pastýřů poskytovaly drobné oběti za ty, kteří Pána Ježíše v eucharistii nemilují. Když nemohl jít kvůli školním povinnostem na mši, účastnil se duchovního přijímání. Mezi spolužáky a kamarády vykonával také cenný apoštolát a prostřednictvím nejvýznamnějších eucharistických příběhů, které se staly v průběhu staletí, jim vysvětloval tajemství eucharistie. A tak se stalo, že se Carlo coby apoštol eucharistie rozhodl využít svého talentu v oblasti informatiky pro naplánování a realizaci mezinárodní výstavy o „eucharistických zázracích“. Jednalo se o rozsáhlou fotografickou výstavu s historickým vylíčením, která prezentovala všelijaké hlavní eucharistické zázraky (asi 136), jež byly v průběhu staletí zjištěny v zemích po celém světě a uznány církví.
Prof. Andrea Grillo
Autor: atriodeigentili.wordpress.com
Dalším základním pilířem Carlovy spirituality byla úcta k Panně Marii. Ta se vyjadřovala v každodenní modlitbě růžence, v zasvěcení jejímu Neposkvrněnému srdci a v plánování nástinu duchovního cvičení, které vytvářel na svém počítači. Zvláštní pozornost věnoval posledním věcem, jež promítaly jeho život do reality věčného života.“
Do očí ihned bijí některé otázky: je „apoštolem eucharistie“ chlapec, který napodobuje fatimské pastýře a shromažďuje obrázky všech eucharistických zázraků? Nechali ho to dělat, namísto toho, aby byl vzděláván? Nebo se skrze něj usiluje o infantilizaci celé církve tím, že všem dáváme za vzor chlapce, který nebyl veden moudrostí, kterou s ním měli mít dospělí (laici i klerici), kteří ho obklopovali?
Skrze 15letého chlapce, jenž opakuje stereotypy 19. století, se prosazuje spiritualita a církev, představa svátosti a modlitby, které jsou 200 let pozadu. Jistě, je to církev, která vychází, ale zadním vchodem pro služebnictvo namířená k nostalgii a k ujištění o nejomezenějších formách individualistické a maloměšťácké zbožnosti. Právě ve jménu katolické víry (která nežije v muzeích) musíme vystoupit z příliš omezených modelů, s nimiž katolicismus mylně ztotožňujeme.
2. Carlova úsloví a jejich význam
Moudrost nesouvisí s věkem: lze být moudrými coby dospělí nebo jako hodně staří, ale také jako mladí. Moudří mladí lidé jsou velký dar právě proto, že jsou vzácní. Touha najít u svatého „svatá slova“ je docela rozumná. Jsou ale Carlova slova, která se nejčastěji opakují, opravdu moudrá? Na oficiální stránce [Acutisovy] společnosti najdeme 7 celých citovaných vět, které by měly být „tím nejlepším“ z toho, co Carlo řekl: Tady jsou:
— „Růženec je nejkratší žebřík pro vystoupení do nebe.“
— „Život je doopravdy krásný pouze tehdy, když dospějeme k milování Boha nade vše a k milování svého bližního jako sami sebe.“
— „Kritizovat církev znamená kritizovat sami sebe! Církev je rozdavatelkou pokladů pro naši spásu.“
— „Jediná věc, které bychom se měli opravdu bát, je hřích.“
— „Proč se lidé tak moc starají o krásu těla a pak se nestarají o krásu své vlastní duše?“
— „Ne já, ale Bůh.“
— „Všichni se rodí jako originály, ale mnozí umírají jako fotokopie.“
Když je prozkoumáme, můžeme konstatovat, že nejsou příliš originální. Některé jsme slyšeli v kázáních farářů před 50 lety nebo je více či méně přímo čerpáme z Písma. Najdeme tu také apologetický rejstřík proti kritice církve, který zní u 14letého chlapce opravdu divně. Možná nejslavnější úsloví jsou poslední dvě: jedno, které staví do protikladu já a Boha, a druhé, které vytváří napětí mezi originálem jako narozením a fotokopií jako smrtí. První věta je stále omílanou frází mystického výkladu identity, druhá je spíše floskulí proti „uniformitě“.
Začněme s předposledním: ten považuje za samozřejmé, že dosvědčovat Boha znamená popírat sebe sama (já). V tom všem je naivita, která je pochopitelná u 14letého chlapce, ale méně pochopitelná u toho, kdo tento stereotyp propaguje. Jedna z nejlepších prací na světě o tom, jak porozumět tématu, kterou sepsal mladý teolog Rousselot, jenž zemřel během první světové války, nás varuje před tím, abychom uvažovali o lásce k sobě samému jako o zlu. Ve slovním obratu „ne já, ale Bůh“ se přiklání k protikladu, který Vtělení a Velikonoce do hloubky interpretují. Spíše než „ne já, ale Bůh“ by se mělo říkat „já v Bohu“ nebo „Bůh v nás“. Zachytit tak drasticky Carlovo vyjádření na cestě jeho formativních let a učinit jej „absolutním“, je teologicky a církevně nepříliš moudrý krok. Jeho moudrost si zasloužila prostor pro formaci, která se neodehrála ani před smrtí v něm, ani po smrti v těch, kteří ho přežili.
Totéž platí pro poslední, asi nejopakovanější frázi. Nesmíme být fotokopiemi, musíme „zůstat originály“, říká se. Je tomu ale skutečně tak? Jsme opravdu „originály, jimž hrozí, že se stanou fotokopiemi“? Nejsme také fotokopiemi, které se mohou stát originály? Není stejně tak pravdivé a možná ještě pravdivější, že každý muž a každá žena, když se stanou schopnými používat ruce, slova a myšlení, se stávají skutečným originálem, rostou, vypracovávají se, vydávají plody, vstupují do společnosti? I tady ztrácí citát, který je příliš jednostranný a izolovaný, ze zřetele ucelenější a svatější moudrost. Nejsme již originály, ale stáváme se jimi ve vztazích, s Bohem, s bližním. Tady, jak je evidentní, zůstávají Carlova slova, tedy přinejmenším ta, jež jsou vybrána jako nejvýznamnější, v rámci chápání jak víry, tak kultu, které se jeví jako hluboce omezené. Na druhé straně tvrdošíjnost, s níž oficiální životopisy hovoří o „blízkosti k nejmenším“, ani zdaleka neodpovídá větám umístěným do popředí.
„Nikdy nikoho nediskriminoval ani nevylučoval. Třebaže pocházel z dobře situované rodiny, tak během svého krátkého život neprojevoval žádnou náklonnost k materiálním statkům, naopak se o ně dělil s potřebnými. Jeho svědectví lásky vůči chudým, lidem bez domova, lidem ze zemí třetího světa a vůči lidem na okraji společnosti je příkladné.“
Existuje tu rozpor mezi tím, co se o něm říká, a citáty, které se mu připisují.
3. Nejnešťastnější „rozbalovací menu“
I na stránkách carloacutis.com zažívá jazyk svatosti závěrečný a rozhodující úpadek, za který Carlo nenese žádnou odpovědnost, ale která ho zatěžuje kvůli nerozvážnosti dospělých. Opravdu tu najdeme „rozbalovací menu“, které má název „Návštěva Carlova hrobu“, kde se mezi zobrazenými možnostmi nachází titulek „živé video Carlova hrobu“: otevře se okno s webkamerou, která v reálném čase zobrazuje hrobku blahoslaveného. Skutečnost, že se na blahoslaveného „patrona internetu“ vztahuje toto „rozbalovací menu“, představuje podle mého mínění nejzávažnější kritický bod. Vzhledem ke všem řečem, které slýcháme o zneužívání médií, je toto zneužívání dokonce považováno za vhodné, aby na oficiálních stránkách společnosti propagovalo to, co vedlo k procesu blahořečení. Copak se nikdo nestydí? Ve jménu katolické tradice, v nejlepším smyslu toho slova, který musí být opatrován, se cítím pohoršen zkresleným jazykem, který obklopuje Carla, a institucionálním a teologickým mlčením, které jej doprovází. Pokud nemluví pastýři a teologové, kdo jiný by o tom měl mluvit?
Grillova úvaha vyšla 20. června 2025 v Munera: Rivista europea di cultura. Přeložil Zdeněk A. Eminger.
Starší texty, které na Christnetu vyšly:
Aktuální polemika o liturgii: Robert Sarah – Andrea Grillo
Nemocná liturgie a marný pokus oživit Misál z roku 1962
