Katolický kněz a teolog Tomáš Halík
Autor: catholicnews.org.uk / M. Mazur / Creative commons
Na pátou neděli liturgického mezidobí připadá tento úryvek z Matoušova evangelia:
„Ježíš řekl svým učedníkům: „Vy jste sůl země. Jestliže však sůl ztratí chuť, čím bude osolena? K ničemu se už nehodí, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali. Vy jste světlo světa. Nemůže se skrýt město položené na hoře. A když se svítilna rozsvítí, nestaví se pod nádobu, ale na podstavec, takže svítí všem v domě. Tak ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích.“
Vzpomínám, že jsem byl jednou pozván do rádia k zamyšlení nad biblickým textem. Paní redaktorka mi řekla: Je to před Vánoci, mělo by to být něco slaďoučkého! Odpověděl jsem jí: Madam, to nemohu sloužit. My křesťané jsme sůl, nikoliv umělé sladidlo.
Slaďoučkých řečiček a pocukrování reality levnými frázemi už zaznívalo za staletí z kazatelen už dost, a bylo to stejně škodlivé zkreslování evangelia jako strašení peklem a rozhněvaným trestajícím bohem.
Všimněme si, že Ježíš neříká: Máte se stát solí a světlem, nýbrž „vy jste solí a světlem“.
Být solí a světlem není vůbec naše zásluha, ani výsledek našich morálních výkonů či snažení.
Je to milost, Boží dar. Funkci soli a světla nemůžeme plnit svou zásluhou a přičiněním, svými mravními kvalitami. Je to projev Kristovy přítomnosti v nás. On v nás přebývá skrze víru a křest, a proto můžeme působit jako působí sůl v pokrmu a světlo ve tmě. Opakuji: Tuto kvalitu soli a světla si nemůžeme sami vydobýt, koupit ani zasloužit. Dostáváme ji darem, spolu s darem víry a darem křtu.
Můžeme však o ni přijít, můžeme ten dar nevyužít, promarnit – můžeme vlastní vinou ztratit chuť soli a zakrýt světlo a stát se tak neužitečnými. Můžeme ztratit svou křesťanskou identitu konformitou vůči nedobrému prostředí, můžeme svou víru zanedbat, nerozvíjet, nechat zplesnivět, zapřít či zradit mnoha způsoby. Můžeme Kristovo světlo, které symbolizuje křestní svíce, zastínit vlastním egem. Mnoha způsoby můžeme plamen Kristovy přítomnosti v nás tlumit a ohrožovat. O světlo je třeba pečovat – a dbát, aby svítilo druhým lidem, aby bylo druhým k prospěchu – proto jsme ho dostali.
Stále se vracím k závěrečné scéně Čapkova vizionářského románu Krakatit, v níž stařeček (postava symbolizující Boha) říká ctižádostivému vynálezci třaskaviny, že má mít především na paměti, aby plody jeho talentu lidem svítily a hřály.
Ale ještě jeden výrok v dnešním evangeliu je zarážející. Ježíš přikazuje svým učedníkům, aby darované světlo neskrývali, aby lidé viděli jejich dobré skutky a velebili jejich Otce v nebesích. Copak na jiném místě Ježíš neříká, abychom nevytrubovali před sebou, když konáme dobré skutky, abychom je činili ve skrytosti? Což neříká dokonce, aby při dobročinnosti ani naše levá ruka neviděla dobro, které koná naše pravice? Neříká snad, že Bůh odmění jen ty dobré skutky, konané ve skrytosti, protože ty veřejné, známé a viditelné už dostaly svou odměnu formou potlesku a obdivu lidí? Neprotiřečí si Ježíš?
V práci s Biblí je nejzajímavější vyhledat si takto protikladné výroky (je jich tam velmi mnoho) a meditovat nad nimi. Ty protiklady – učil velký teolog Origénes – tam Bůh ponechal právě proto, aby nás varoval před povrchním, prvoplánovým výkladem. To dělají sektáři a fundamentalisté, že vytrhují Boží slovo z kontextu a trvají na svém primitivně jednoduchém výkladu; dělají tak z dramatu víry její protiklad - ideologii, uzavřený systém.
Nemám rád knihy, které se snaží nabídnout správné odpovědi na zenové koány (hádanky) nebo které z biblických příběhů destilují paragrafy katechismů. Totiž to nejdůležitější, co nám náboženské texty nabízejí a co nás mají naučit, je umění hledání, nikoliv hotové odpovědi. Ale dnes udělám výjimku a nabídnu možné řešení tohoto biblického koánu.
Před kým má být dobrý skutek skrytý a komu má být viditelný? Dobrý skutek má být skrytý před tím, kdo ho koná. Má být spontánní, dobro má tryskat ze srdce, nikoliv z kalkulace, co mi to vynese (zda mi to ten druhý oplatí, zda mne lidé budou vidět a chválit). Nemám používat své dobré skutky ke krmení svého idealizovaného obrazu ani ve vlastních očích, ani v očích druhých. Proto Ježíš tak důrazně radí, abychom opustili počtářskou logiku „já na bráchu, brácha na mě“, nýbrž prokazovali dobro především chudým, to znamená těm, kteří nám to nemohou oplatit. Jen nezištnými dobrými činy se vyvažuje zlo a svět, zlem vychýlený, se vrací do rovnováhy. Pragmatický kalkul to nedokáže.
Mnoho příkladů právě nyní vidíme zblízka i v dáli. Americký prezident se prezentuje jako spravedlivý zachránce světa před zrůdnými diktátory. Dovede potrestat zločince Maduru, protože si tím vydobude cestu k venezuelské naftě. Horšímu zločinci Putinovi jeden den sice hrozí, druhý den ho však prohlašuje za svého přítele a nekoná. Naše současná vláda se stále odvolává na vůli většiny, projevenou ve volbách. Ve skutečnosti připouští ke klíčovým místům ve vládě představitele stran, které získaly minimum hlasů, a její současná podoba stojí především na dohodě dvou politiků, že si vzájemně pojistí imunitu, aby unikli soudu a spravedlivému potrestání – vítězí nikoliv demokratická volba lidu, nýbrž hra „já na bráchu, brácha na mne.“ Výsledkem je demoralizace společnosti – lidé vidí jejich špatné skutky a arogantní vyjadřování a vystupování (které už ani neukrývají pod kbelec) a nechají se tím inspirovat v malých i velkých záležitostech své každodennosti. Demokracie se v otráveném morálním klimatu pochopitelně dusí. V našem světě se dnes špatně dýchá - je nejvyšší čas otevřít okna i dveře.
