Zdeněk A. Eminger
Autor: Michal Bauer Pticen
Na pozadí úvah o svatém Carlu Acutisovi a mariánských zjeveních a zázracích, které paradoxně vyvolávají mezi lidmi rozpory, než aby je smiřovaly, si říkám, že to, co jako křesťané 21. století dost potřebujeme, je obraz a příklad svatosti docela obyčejného člověka.
Tak jako v dalších případech mi přijdou debaty o sv. Carlu nebo o Medžugorji vymknuté z kloubů nikoliv kvůli Carlovi a Panně Marii, ale kvůli tomu, co s nimi udělali druzí. Tak jako Bible, potřebují i zázraky a nadpřirozené jevy své vysvětlení a teologickou interpretaci. Ta se nemůže dít formami, stylem a slovy 19. století. Už spisy sv. Kateřiny Emmerichové se nečtou snadno. A úplně snadno se nečte sotva sto let staré dílo sv. Terezie Benedikty od Kříže / Edith Stein, neboť i ono, a to i přes svoji filosofickou a duchovní hloubku, si pro toho, kdo chce s Edith strávit nějaký čas, žádá určité vysvětlení.
Karel Čapek napsal v jedné své úvaze, že „náboženská nauka, který by chtěla k sobě obrátit dospělé lidi, musela by se podávat daleko méně primitivně, méně formálně a dogmaticky, méně mechanicky; musela by počítat se složitější psychologií kritického rozumu, životní praxe a živé vnitřní účelnosti“. A o tu „složitější psychologii kritického rozumu“ právě jde. A nejen o ni, ale také o určitou míru civilnosti a „normálnosti“, s níž se díváme a prožíváme věci nadpřirozené.
Papež František poslal tak jako Benedikt XVI. do Medžugorje svého vyslance, aby se tam porozhlédl a poradil mu, co si má o těch mariánských zjeveních myslet. Když se vyslanec vrátil, informoval ho, že kromě jiného tam dochází k obrácení lidských srdcí. Skvělé! Na jedné tiskové konferenci se jeden novinář zeptal Františka na Medžugorji. A František, věrný své povaze, řekl, co si myslí. Podotýkám, že šlo o nástupce sv. Petra, papeže, o ochránce kultu a Magisteria. Papež nepopřel, že se v Medžugorji dějí dobré věci a možná i zázraky, ale prohlásil, že Matka Boží, která tam vystupuje jako „pošťačka“, posílající každý den světu dopisy, pro něj osobně není Maria – matka Ježíšova, Maria z evangelií a Maria, jak jí rozumí církevní a teologická tradice. Okamžitě se na něj sesypali lidé, kteří se rozhořčují třeba nad profesorem Andreou Grillem. A co že to jako má být a kam jsme to dopracovali. Svět už není, co býval. Sodoma!
Jenže pravdu měl František, tak jako ji má Andrea Grillo, diskutující (ač na můj vkus trochu tvrdě) ne o Acutisovi, ale o cestě církevních úřadů k vyhlášení jeho svatosti, anebo také o půjčovně Carlových relikvií, o teologickém chápání eucharistie nemluvě. Také u světců totiž platí zlaté pravidlo, které skrze Čapkem nastíněnou „složitější psychologii kritického rozumu“ uplatňujeme třeba na umění a literaturu. To pravidlo zní – nechme to dílo být, dejme mu svobodu, čas, prostor. Je-li v něm totiž něco pravdivého, vyjeví se to samo. Bude to zjevení sice pomalé, ale krásné.
Dnes, stejně jako před 60 lety, nemůže žádná církevní škola číst studentům z katechismu a poučovat je o tom, co je správné. Ani skupina umanutých křesťanů nebo jednotlivců se nemůže chovat ke svatým a jejich příběhům tak macešsky, jako by jim patřili, jako by si s nim mohli dělat, co chtějí. Spory o Carla Acutise či Medžugorji nejsou spory o faktech, o zázracích ani o zbožnosti. Carlo i Panna Maria tu jsou rukojmí ideologických zápasů, které jsou předem prohrány, protože prohrály už před sto lety. Vy, kteří chcete nafukovat životy světců do obludných rozměrů, vy, kteří s nimi zacházíte jako ze zbožím, najděte si, prosím, něco, co vás uklidní. Kupte si další nové auto, pozlacenou kleriku s vyhříváním nebo dvanáctidílný slovník perštiny pro radost, ale nechte, prosím, mluvit živé-svaté jejich jazykem a Panně Marii dopřejte být znovu Ježíšovou mámou a Přímluvkyní všech nás, kteří jsou ze světa, o němž rádi fantazírujete, poněkud nesví.
