Katolický kněz Tomáš Halík
Autor: Smetanova Litomyšl
Na šestou neděli v mezidobí připadají velmi tvrdá slova z Ježíšova kázání na hoře. Citujme z nich ta nejostřejší:
Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: „Nezabiješ! Kdo by zabil, propadne soudu.“ A já vám říkám: Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu; kdo svého bratra tupí, propadne veleradě; a kdo ho zatracuje, propadne pekelnému ohni. /…/
Slyšeli jste, že bylo řečeno: „Nezcizoložíš!“ Ale já vám říkám: Každý, kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil ve svém srdci. Svádí-li tě pravé oko, vyloupni ho a odhoď od sebe; neboť je pro tebe lépe, aby jeden z tvých údů přišel nazmar, než aby celé tvoje tělo bylo uvrženo do pekla. A svádí-li tě tvoje pravá ruka, usekni ji a odhoď od sebe; neboť je pro tebe lépe, aby jeden z tvých údů přišel nazmar, než aby celé tvoje tělo přišlo do pekla.
Přiznávám se, že jsem dlouho zápasil s pokušením, vybrat si jako podklad pro nedělní zamyšlení jiný, snadnější text. Pochopit a přijmout tvrdá slova z kázání na hoře mne v průběhu téměř půlstoletí kněžské služby stálo mnoho hodin přemýšlení, studia a modlitby a také několik bezesných nocí; dokonce i letos při dlouhé přípravě této promluvy. Jak vzít vážně a poctivě výroky, které už na prvý poslech znějí absurdně, odpudivě a nepřijatelně? V nich opravdu není nic „slaďoučkého“! Zápasil jsem s nimi a nejsem s tím hotov. Uvědomil jsem si však, čím tato slova jsou právě pro naši dobu velice aktuální – a o tento náhled se chci s vámi rozdělit.
I když bychom dali emotivní a provokativní výroky o pekelném ohni a utínání rukou a nohou do závorky jako dobově a kulturně podmíněný orientální řečnický kolorit, obsah řečeného nijak neztratí svou váhu a smysl textu.
Uvědomil jsem si, že to, co zde Ježíš říká, plně potvrzuje a jen jinými slovy vyjadřuje soudobá hlubinná psychologie. Máme-li porozumět lidské duši a lidskému jednání, nemůžeme se zaměřit jen na to vnější, co je viditelné druhým lidem. To, co opravdu člověkem hýbá (co jsou skutečné motivy jeho jednání), není viditelné a přístupné zvnějšku. Není to přístupné druhým lidem, ale většinou ani tomu člověku samému. Naše nejsilnější motivy nevycházejí jen z té tenké vědomé a racionální vrstvy naší psychiky, nýbrž z hlubin našeho nevědomí; biblickým jazykem řečeno: z našeho srdce. Do našeho srdce vidí plně pouze Bůh sám, proto nám Ježíš nedovoluje soudit druhé (usuzovat o nich s plnou jistotou). Zkoumat i své vlastní srdce, své nevědomí, je nesnadný úkol duchovního života. Mohou nám někdy pomoci zkušení duchovně doprovázející nebo i zodpovědní psychoterapeuti.
Sebepoznání jako přední úkol duchovního života je nesmírně aktuální právě v naší době – zejména proto, že jsme v současné civilizaci neustále vystaveni stále technicky dokonalejším možnostem manipulace našeho nevědomí. Nejen průmysl komerčních reklam, ale stále více i politická agenda míří na tu část lidské duše, která není vědomá a racionální, kde vládnou emoce a nevědomé síly, kde námi cloumají pudové impulsy, které jsou těžko kontrolovatelné vědomě a racionálně, kde na nás působí různé potlačené vzpomínky, traumata, zranění, nevyřešené vnitřní i vnější konflikty. Komerční i ideologicko-politické reklamy a propaganda pracují právě s tím, co předchází a obchází naše rozumové, logické uvažování.
Není náhodou, že Ježíš v tomto textu ukazuje na skrytou sílu právě dvou pudů – agresivity a sexuality, a to skoro dvě tisíciletí před Sigmundem Freudem a psychoanalýzou.
Přikázání „nezabiješ“ a „nezcizoložíš“ se týkají provinění, která mají hluboké kořeny, a právě proto je nelze redukovat jen na vnější skutky – jde totiž především o naše vnitřní postoje, o to, co se děje v našem srdci. Ježíšova slova se obracejí proti farizejům své doby, ale i proti dnešním farizejům v církvích. Ti se považují za spravedlivé, protože nikdy neužili tělesné násilí nebo se nedopustili dokonané nevěry. Avšak mnozí z nich (z nás) nehřeší nikoli proto, že jsou ctnostní, nýbrž proto, že ke konání oněch „velkých hříchů“ nemají odvahu, příležitost, čas či energii. „Mají čisté ruce“, avšak jejich srdce (ta nereflektovaná hlubina jejich duše) jsou přesto plná jedu agresivity, hanobení, pomluv, nepřátelství a chlípnosti.
Proč je téma našeho nevědomí a jeho působení tak aktuální? V naší době se otevřel ohromný prostor pro stimulaci agresivity a sexuálních tužeb v digitálním prostředí, kde probíhá neosobní, nepřímá komunikace právě prostřednictvím digitálních technologií. Oblíbená „Parabible“ – aktualizující převyprávění biblických příběhů – tlumočí námi citovaný úryvek z kázání na hoře slovy: Když tě pokouší tvůj počítač, vypni ho!
Mnohé počítačové hry si nebezpečně zahrávají s pudem agresivity, mnohé pornografické programy cíleně ničí úctu k intimitě a důstojnosti druhých.
Výzkumy sexuálního chování ukazují, že dnes nápadně ubylo toho, vůči čemu kazatelé po staletí brojili, totiž předmanželských sexuálních styků. Avšak přibylo něco jiného – mladí (zejména muži) omezují své reálné lidské vztahy s druhým pohlavím, žijí doma u rodičů a jejich hlavní sexuální aktivitou je masturbace při sledování pornografie na obrazovkách počítačů. Má-li člověk vytrhnout kořen takového počínání, má se zaměřit především na své sobectví a sebestřednost.
Stále větší roli dnes hrají sociální sítě, které jsou specifickou součástí digitálního prostředí. Ty jsou však nástrojem, ne příčinou. Jejich architektura podporuje rychlost, povrchnost, zkratkovitost. Nepřímá digitální komunikace – například prostřednictvím e-mailů, komentářů či článků publikovaných na webových stránkách – postrádá řadu korektivů přítomných v osobním kontaktu. Komunikace se zde často mění v performanci určenou publiku, k sebepředvádění, chybí dialog. Chybí okamžitá reakce druhého člověka, neverbální signály i sociální tlak bezprostředního setkání. V digitálním prostředí tak snadněji dochází k používání agresivního, ironického či dehumanizujícího jazyka. To posiluje polarizaci společnosti a snižuje schopnost empatie.
Opakuji, že příčinou těchto jevů není internet ani technologie samy o sobě. Problém spočívá v tom, jak je digitální prostředí sociálně a kulturně utvářeno a jaké normy komunikace jsou v něm tolerovány. Zvláště lidé na veřejných a velmi odpovědných postech mají zvláštní odpovědnost za morální klima společnosti. Nebezpečí zhrubnutí komunikace nespočívá ve virtuální realitě ani v technologiích jako takových, ale v postupném oslabování odpovědnosti za slovo v prostředí, kde je komunikace oddělena od přímé lidské přítomnosti.
Čteme o tom, že v řadě zemí, zejména severských, se už děti od mateřských škol učí rozeznávat prameny a kvalitu informací. Jednou z příčin toho, co se dnes odehrává na naší politické scéně, je nedostatek mediální gramotnosti, schopnosti rozlišování. Zaznamenali jsme, že jedním z prvních kroků nové vlády bylo zrušení institucí, které měly důležitou úlohu v obraně proti dezinformacím. Člověk, který u nás léta šířil všemi prostředky ruskou propagandu a dezinformace – a díky nim se nyní dostal do parlamentu – tam šíření prokazatelných lží do veřejného prostoru hájí pod heslem svobody slova. Slova jsou mocí, kterou je možné jako každou moc zneužít – a i zde platí, že svobodu nelze oddělit od odpovědnosti. Hltat a šířit „politickou pornografii“ tzv. alternativních médií se podobá masturbaci při pornografických filmech. Není to neškodné, postupně to rozleptává schopnost kritického myšlení, tak i hodnotovou orientaci a celkový duchovní život člověka.
První český terorista byl dobrotivě vyhlížející důchodce, dobrovolník na stáncích propagačních letáků SPD, který jednoho dne natahal na koleje dřevěné klády s nápisy v arabštině, aby způsobil vykolejení vlaku, které by mohlo být připsáno imigrantům z arabských zemí. Díky ostražitosti vlakvedoucího nezpůsobil smrt či zranění cestujících a vyvázl se směšným trestem.
Jedna pozoruhodná studie dokládá, že demokratickou kulturu ohrožuje mimo jiné právě rychlost informací, kdy lidé nemají možnost se na chvíli zastavit a kriticky se zamyslet nad zkratkovými zprávami a hesly, jimiž jsou zahlcováni.
Demokracie potřebuje čas a prostor k reflexi, zamyšlení. To je jeden z důvodů, proč by církev měla budovat centra kontemplace – mohou mít důležitou úlohu společensko-politické terapie, vytváření imunity (odolnosti) vůči hlavní nemoci naší doby, nakažlivé populistické demagogii.
Ježíš by dnes řekl: Bylo řečeno: „Nezabiješ.“ Ale já vám říkám: kdo posílá a šíří nenávistné texty na internetu, už tím vážně hřeší proti životu a cti svého bližního.
Každý, kdo vstupuje do veřejných debat, musí počítat s přílivem nadávek a vyhrožování na sociálních sítích. Než jsem se dostal k programu, který už automaticky maže tyto e-maily, řekl jsem si, že se budu modlit za dva lidi, kteří mi posílají ty nejhorší, a že se pokusím se o nich něco dozvědět. První byl bývalý agent StB, který po revoluci přišel o zaměstnání a od té doby se izoluje od lidí, zavírá se ve svém bytě, celé dny pije a píše nenávistné e-maily. Druhá osoba, která mi posílá nejagresivnější e-maily, nejvulgárnější nadávky a přání pekelných trestů, je učitelka hudby, která se v kostele pravidelně předmodlívá růženec. Často si připomínám slova Leona Bloye – ze všech zlých lidí bývají nejhorší zbožní zlí lidé. Ježíš adresoval slova, která jsme si dnes přečetli, těm, kteří se považují za zbožné a spravedlivé, jsou však jako obílené hroby – navrch čistí, uvnitř plní hniloby.
Vraťme se k dnešnímu evangeliu. Chvilkové (nebo i trýznivě dlouhé) záchvěvy zloby, hněvu, beznaděje nebo sexuálních fantazií, tedy ony „nezřízené náklonnosti“, jak o nich psal sv. Ignác z Loyoly, zná asi každý. I o Ježíšovi říká opakovaně Nový zákon, že byl pokoušen; proč bychom my měli být pokušení ušetřeni? Naše vědomí i podvědomí, naše emoce a fantazie mohou být bombardovány pokušeními, a ne vždy jim dovedeme včas říci „stop“, dokázat je odmítnout tak rázně, jako to učinil Ježíš na poušti. K nesnadnému, avšak důležitému rozlišení mezi pokušením a hříchem potřebujeme kulturu duchovního rozlišování: ta nám pomůže jít ke kořenům.
Kdo z nás je bez viny? Všichni jsme hříšníci a můžeme jimi být, říkal papež František. A dodával: avšak před jedním hříchem se opravdu chraňme: abychom neměli srdce zkažené, pyšné, tvrdé a nemilosrdné.
