Hieronymus Bosch: Vyjmutí kamene bláznů
Autor: Wikipedia.org
Kniha Miroslava Vodrážky Systémově zneužitá a zneužívající československá psychiatrie v soft-sovětském stylu (1948–1989), kterou vydal Ústav pro studium totalitních režimů a Muzeum paměti XX. století, není rozhodně odpočinkovým čtením do dnů vysokého léta. Pečlivá badatelská práce nad tématem a osudy, o kterých jste patrně nikdy neslyšeli, se zhmotnila do publikace, která ukazuje jednu z nejstrašlivějších tváří komunistického režimu. Zneužití psychiatrie a příbuzných lékařských oborů pro nízké cíle komunistické moci, která pronásledovala své „nepřátele“ na každém rohu, a dokonce i ve svých kruzích, je v knize demaskováno na příkladu řady lidí, kteří se stali pro své politické, kulturní či náboženské postoje pro režim „nežádoucí“.
Úvod knihy tvoří širší reflexe psychiatrie, její náplně, pozice mezi ostatními lékařskými a duchovědnými obory i její postavení v různých civilizačních a kulturních okruzích – zjednodušeně řečeno: na Západě a v zemích za železnou oponou. Vodrážka cituje z řady autorů napříč humanitními obory, kteří se k tématu, jež ho zajímá, vyjádřili a hlavně – jejich myšlenky se ukázaly jako trvale platné. Najdeme tu tedy nejen exkurzy do oblasti psychiatrie a lékařské vědy obecně, ale také zajímavé citáty z filosofického, sociologického či literárního prostředí.
Zneužívání psychiatrie na osobní i systémové úrovni provázelo tento obor jaksi od nepaměti. Zatímco v západním civilizačním okruhu podléhali někteří odborníci farmaceutické lobby a krajním náboženským představám, ve východním bloku to byli Sověti, kteří dovedli zneužívání psychiatrie a příbuzných oborů do krajnosti a až ďábelského absurdna. Z něho země východního bloku bohužel přejaly, jak naznačuje podtitul knihy, určitý „soft-sovětský styl“ zneužité a zneužívající psychiatrie, která však i v této „měkké podobě“ způsobila za více než 40 let velké a nenapravitelné škody na mnoha lidských osudech.
Autor svoji práci rozčlenil do 11 propojených okruhů, za nimiž se skrývají dramata, o kterých donedávna věděli jen postižení a někteří historikové a badatelé: 1. Stručný historicko-filosofický exkurs; 2. Epizodický, nebo systémový abúzus? Aneb čí agent je psychiatr…; 3. Sumarizace systémového zneužívání psychiatrie; 4. Psychiatrická extrakce kamene šílenství; 5. „Obhospodařování“ psychiatrie; 6. Zrození společenských agentů; 7. Psychiatrie pod 5. Správou KGB a X. Správou StB; 8. Hlavou proti zdi a ostny lidství; 9. Kritika západního „umění blázince“; 10. „Doznání“ Alexandra Ereta a 11. „A disidenti žijí a společnost je čistší!“. Jako apendix najde čtenář v knize seznam některých spolupracovníků StB z oboru psychiatrie, autorovo postskriptum, prameny a jmenný rejstřík. Knihu doprovází bohatý ilustrační aparát sestávající z fotografií a různých faksimilií. Jsem rád, že kniha vyšla v tak dobré grafické a typografické úpravě, a že tedy míří nejen mezi hrstku profesních badatelů, archivářů a historiků, ale k širokému čtenářskému publiku.
Pro někoho bude Vodrážkův titul bleskem z čistého nebe, jinému potvrdí to, co si už léta myslel a co se šuškalo jak mezi žijícími oběťmi a pozůstalými, tak paradoxně i mezi těmi, kteří tyto zločiny pod rouškou „vědy“ na lidech páchali. Pro mnohé bude šok, až zjistí, že médii hýčkaní „odborníci“ z řad psychiatrů, kteří k nelibosti svých kolegů dělali z tohoto oboru více či méně show ve stylu Ein Kessel Buntes, byli jedněmi z hlavních aktérů systémového zneužívání. S některými jste se mohli setkat ještě nedávno, když byli zváni do zábavných televizních pořadů, aby rozverně rozprávěli o hlubinách lidské duše či sexuality…
Autor dokládá, že skutečně do očí bijící zneužívání psychiatrie, řízené přímo StB a dalšími represivními složkami, se odehrávalo v 50. letech. Jenže i v dalších obdobích, sahajících až do dnů sametové revoluce, se někteří členové psychiatrické obce podíleli na soustavném šikanování a pronásledování lidí z disentu, undergroundu i těch, kteří nebyli členy žádného společenství, ale v rámci svých možností protestovali proti režimu porušujícímu lidská práva (k jejichž dodržování se sám hlásil). Oběťmi zvrhlých psychiatrických praktik (medikace, pokusů, falešných diagnóz a zavírání do léčeben, sexuálního zneužívání) byli lidé napříč společností, mladí i staří, ženy i muži, lidé bez deklarovaného vyznání i lidé víry, na které se režim soustřeďoval se vší svou silou.
Nebylo moc těch, kteří by někdy nazřeli, jak moc ubližovali druhým. S etikou a lékařskou etikou si hlavu lámal málokdo. Autor popisuje jeden případ, kdy psychiatr podílející se na přelomu 50. let na zneužívání psychiatrie vůči těm, které chtěl režim připravit o svobodu či přímo o život, spáchal v r. 1968 sebevraždu. Zdá se však, že většina psychiatrů-pachatelů dožila bez problémů svůj profesní život jako řádní občané, považovaní ve svém okolí za dobré sousedy. Ačkoliv se po roce 1989 uskutečnily pokusy zjistit, kolik lidí zažilo zneužívající moc psychiatrie a psychiatrů, přesná čísla neznáme. Jenže i to, co v dané oblasti zjistil a doložil důkladným archivním studiem Miroslav Vodrážka, svědčí o tom, že nešlo o několik málo izolovaných případů, jako spíš o zneužívání v rámci nemocného systému, v němž – řečeno s Anthony Giddensem – byli nositelé tzv. bílých plášťů považováni za polobohy, o jejichž diagnózách a „diagnózách“ nebylo možno vést jakoukoli polemiku. Estébáci dobře věděli, kde mají lidé slabá místa a jak je lze naverbovat ke spolupráci. Asi netřeba dodávat, že někteří psychiatři spolupracovali s represivními složkami dobrovolně a svým způsobem asi i rádi.
I nyní, v roce 2026, je nutno připomenout to, co autor na mnoha místech své studie dokládá: vliv sovětských „poradců“, kteří přímo dohlíželi a „radili“ svým československým kolegům, jak postupovat při výsleších vedoucích k zinscenovaným soudním procesům a jak „vhodně“ využívat psychiatrii a farmakologii při získávání informací a „přiznání“. Vztah ruské KGB a české StB byl i v tomto ohledu velmi těsný. To, co nyní páchají Rusové na Ukrajině a vůči svobodnému světu, znovu ukazuje, že nezapomněli, jak účinně a barbarsky lze mučit lidi, vězně, vojáky. A tak snad i při čtení knihy Miroslava Vodrážky bude někdo pohnut příběhy lidí zneužitých psychiatrií pod kuratelou totalitní moci a rozhodne se pomáhat těm, kteří i v tomto čase zažívají to samé, co českoslovenští občané v době komunistického režimu. Vodrážkova publikace jde zásadně proti komunisticko-socialistické nostalgii, které u nás podléhá i pod ruským vlivem stále víc a víc lidí, a mezi nimi bohužel i ti, kteří dobu před r. 1989 nezažili.
