Přímluvy Moniky Immrové

Umělecká intervence Moniky Immrové
Autor: CTU / Petr Neubert

Kostel Nejsvětějšího Salvátora u Karlova mostu prošel za všechna ta staletí tolika různými úpravami svého interiéru, že ani nedokážeme na pomyslné časové ose jasně vyznačit bod, u kterého bychom se shodli a prohlásili jeho výzdobu a vybavení za dokončené. Neznáme žádný historický stav, který by byl ideálně stylově celistvý. Oproti svému mladšímu jezuitskému bratru, Svatému Mikuláši na Malé Straně, není Salvátor jednolitým gesamtkunstwerkem s jasným finálním datem. – Samozřejmě musíme u této úvahy trochu přimhouřit oči. – Půvab Salvátora spočívá každopádně v něčem jiném. První jezuitský chrám v Českém království totiž rostl postupně. Rozvíjel se aditivně. Krásný je jeho raně barokní světlý ráz. Když mraky dovolí, chrám se díky paprskům slunce promění v pohádkově prozářený lightbox. Bravurní je ale i o století mladší závěr od Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Kdysi tu na postranním oltáři návštěvníky fascinovalo Zvěstování Panně Marii Hanse von Aachena, jeden z nejkrásnějších obrazů, jež v Praze máme. Dnes se za ním musíme vydat do expozice Starých mistrů ve Schwarzenberském paláci na Hradčanech. Změny však nepřinášelo jen střídání majitelů a uživatelů. Už sami jezuité podle potřeby liturgie nebo aktuální zbožnosti salvátorský interiér neustále umělecky vylepšovali.

Do dlouhého sledu proměn chrámu přidáváme další vrstvy i my, jeho dnešní uživatelé. A to též ve formě dočasných uměleckých intervencí, které tu rok co rok pořádáme. Jde tu o větší, tu menší akupunkturní zásahy, které pokaždé jinak rozeznívají staré klenby, zdi, sochy, obrazy a volný prostor mezi nimi. Současné umění dokáže přinášet nová témata a zároveň starý chrám a jeho obsahy aktivovat. Umělecká intervence by měla být pomocí, světlem, tedy sice něčím ze své podstaty vždy novým a víceznačným, ale zároveň pozitivním, inspirativním, podnětným. Jednou z podmínek úspěchu je ona zmíněná akupunkturní přesnost. Nalézt příhodné místo v bohatě vybaveném interiéru není ale tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát.

S prosbou o letošní uměleckou intervenci jsme se obrátili na sochařku Moniku Immrovou. A to i proto, že, jak sama říká, „má ráda domy“. Její umění je bytostně prostorové. Ať už jde o sochy, reliéfy, nebo dokonce grafiky. Naše autorka tvoří s jasným vědomím, že dobře umístěná dobrá socha dokáže vylepšit prostor. Přináší novou kvalitu. Stejně jako solitérní strom v krajině nebo socha ve městě místo někdy přímo zakládá. Vzpomeňme na křížky v polích nebo barokní sloupy na náměstích. U Salvátora jsme v souvislosti s Monikou Immrovou také původně pomýšleli na prostorový objekt.

Umělecká intervence Moniky Immrové
Autor: CTU / Petr Neubert

Věci se však vyvinuly trochu jinak. Jak se sochařka čím dál víc zaměřovala na podstatu salvátorské architektury, všimla si, že tu jsou místa, kterým něco chybí. A tím pádem že něco chybí celé historické chrámové architektuře. Právě tyto chyby, mezery a rozpačitosti jí umožnily do chrámu přirozeně a nenásilně vstoupit se svým uměním. Monika Immrová se zaměřila na pilíře, které nesou hlavní loď, a navrhla pro ně různorodé kresby a znaky z barevných linek a polí. Přesněji: zacílila na jejich spodní části. Obrazce tak vztáhla nejen k architektuře chrámu, ale také bezprostředně k jeho návštěvníkům. Až později během příprav jsme autorce prozradili, že na mnoha z prázdných míst, která si vybrala, kdysi stály malé, dnes ztracené oltáře. Zbyly po nich jen nejasné stopy v podlaze ve formě rozdílného kladení dlažby a nedokonalosti architektonického tvarosloví.

Toho, kdo Moniku Immrovou zná, možná také napadne, že k celku chrámu přistoupila jako k vlastní soše. Na svá díla – zvláště stély nebo hlavy – totiž nezřídka přidává tenkou barevnou linku nebo i malou kružnici, oblouk, skobu nebo květinu. Doplňovat sochy barvou nebo dalšími symboly je prastarou metodou, jak ovlivnit jejich působení. Monika Immrová si tuto zkušenost přivezla v jedinečné intenzitě z Francouzského středohoří. Ve zdejších potemnělých chrámech objevila a obdivovala sochy Madon, které nebyly vůbec velké a které díky svému přesnému umístění, dobře zvolené velikosti a barevnosti, včetně občasného dekoru na šatech a pláštích, dokázaly ovládnout a významově naplnit o hodně větší prostor. Tuto zkušenost teď zužitkovala i v salvátorském chrámu.

Tomáš Halík, Monika Immrová a Norbert Schmidt
Autor: Zuzana Lazarová

Když se mě při přípravě letošní intervence Tomáš Halík ptal, co ty barevné znaky v autorčiných návrzích vlastně symbolizují, po pravdě jsem mu odpověděl: „Ve své výtvarné síle a rozdílnosti nově akcentují dříve důležitá a dnes přehlížená místa našeho kostela. To ostatní se ještě ukáže.“ Na stejnou otázku reagovala Monika Immrová takto: „Jsou to komponované soubory čar. Nejsou ale abstraktní. Něco vytvářejí. Takové připomínky. Přímluvy! Přímluvy třeba i za to, abyste se chrámem prošli s novou pozorností.“

Intervence Moniky Immrové není tedy jen krásná estetická hra, u které se vám těch osmnáct nových nástěnných kreseb při pohybu chrámem navíc skládá do různých vizuálních akordů znějících napříč prostorem. Přímluvy Moniky Immrové totiž obohatily kostel Nejsvětějšího Salvátora o možnost nově přemýšlet i očima.

Osobně mě těší, že do dlouhé řady salvátorských intervencí přibylo typově zase veskrze originální dílo. A je zvlášť velkou radostí smět doprovázet autorku, když u toho vykročí na nová území i v rámci své vlastní tvorby.

Autor je kurátor výstavy, architekt, redaktor revue Salve a vedoucí Centra teologie a umění Praha. Dlouhodobě se stará o umělecké intervence v kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze.