Pavla Holíková
Autor: Člověk a víra / Jiří Vopálenský
Mluvíme-li v církvi o „klerikalismu zdola“, musíme si přiznat, že velkou měrou ho živíme my ženy. Nejen proto, že tvoříme většinu v živé farnosti, nebo proto, že většina žen v katolické církvi je spokojená a změny nežádá. Klerikalismus často bezděčně podporují i ženy s ambicí vymanit se ze zajetých struktur a posunout církev směrem k evangelijním hodnotám, mezi něž patří, jak věřím, i rovnost muže a ženy.
Od dětství jsme vychovávaní k soutěživosti. Má nás podněcovat k lepším výkonům. Předpokládá se, že příklady táhnou, a čím víc budeme mít před sebou vzorů, tím víc se budeme zlepšovat. (Proto ty zástupy svatých a nutkavé vyhledávání dalších a dalších.) Soutěživost nám zůstala – v dobrém i nedobrém smyslu. Logicky je jednodušší soutěžit se stejnorodými vrstevníky. Naše společnost je v zásadě patriarchální a ženy se s muži srovnávají hůř.
Patriarchální společnost má ale bolestivou Achillovu patu. Tam, kde není strukturálně možné zdravé soutěžení na základě rovnosti, nastupují mocenské hrátky, podbízení se, lichocení, čechrání peří a ženská diplomacie, mužské svaly a ženské zbraně. Ne že by se rovnoprávné společnosti tyto nešvary netýkaly, ale má-li pohlaví předem určenou kulturně podmíněnou roli, vzniká pro intriky a nerovné soutěžení mnohem příznivější prostředí. Nerovnost, rozdílný přístup k povolání, mentální vzorce získané výchovou, zažité zvyklosti, vlastnosti a činnosti tradičně označované jako „mužské“ nebo „ženské“, pay gap nejrůznějšího druhu nás bude provázet ještě generace poté, co jsme formálně deklarovali rovnost muže a ženy před zákonem. V církvi ještě déle.
Katolická církev se k nerovnosti mezi mužem a ženou výslovně hlásí a hrdě ji obhajuje vznešenými filozofickými pojmy jako „přirozenost“, „komplementarita“ a „důstojnost“. Nerovnost je otevřeně zdůvodňovaná jinakostí a poněkud neohrabaně vyvažovaná galantností. Muž, který gestem lehké úklony ve vstupních dveřích dal najevo respekt ke společenskému postavení ženy, už udělal dost. Pevně dané role muže a ženy s odkazem na přirozenost či Bohem daný řád přitahují do církve členy s nostalgií po časech, kdy narodit se jako muž znamenalo mít zákonem garantovaná vyšší práva. Optimistické zprávy z Francie či Spojených států o tom, že do církve vstupují mladí muži a jejich účast na bohoslužbách stoupá, současně prozrazují, že to, co tyto muže přitahuje, nemusí být nutně spirituální nabídka, ale kulturní prostředí, které by rádo vrátilo ženy do soukromé sféry – do kuchyně a k dětem. Takové zprávy jsou pro církev velmi problematickým signálem.
Muži v patriarchální společnosti si žen váží a často nešetří slovy chvály. Té se ženám obvykle dostává, splňují-li kritéria, jak přesně má vypadat „žena statečná“ podle knihy Přísloví (kap. 31). Muži ochotně uznávají, že „za každým velkým mužem stojí silná žena“, a automaticky předpokládají, že muž je ten úspěšný a viditelný a žena ta silná - a neviditelná. Jiná pochvala z úst mužů říká, že „ženská práce je vidět, když se nedělá“. Ještě před několika desetiletími by taková slova o „ženské práci“ byla vnímaná jako uznání. Některé ženy se dlouhodobě potýkají s nepochopitelnými problémy, které lze vysvětlit tím, že se v kontaktu s muži zcela přirozeně chovají jako rovné k rovným.
Úspěšné ženy, které v životě podle mužských měřítek „něčeho dosáhly“ a uplatnily se v profesním životě na vyšší příčce, shodně potvrzují, že soutěžení podle etických pravidel je stojí neúměrnou námahu. Jedna panelistka na D8 (snad to byla Kateřina Šedá) to před časem vyjádřila rovnicí: „Musíte vynaložit dvojnásobné úsilí, abyste byla aspoň z poloviny tak dobrá jako muž.“ V obtížné situaci se nacházejí jak ženy, tak muži, kteří si zcela upřímně opačného pohlaví váží na základě rovnosti, a přesto nesklízejí vděk. Muži, kteří se otevřeně hlásí k feminismu, bývají terčem posměchu jiných mužů (případně i žen) a feministky chovají k opačnému pohlaví celkovou nedůvěru. Feminista je „zženštilý“ a feministka marně vysvětluje patriarchálnímu světu, že feminismus není nic jiného než uznání skutečnosti, že i žena je člověk. Ve světě katolické teologie se obtížně vysvětluje, že Boží Syn se stal člověkem, když 99,99% světového kléru a desetičlenná papežská studijní komise v Římě pro diakonát žen trvá na tom, že Boží Syn se stal mužem.
A jak je to s tou podporou, kterou ženy nevědomě poskytují klerikalismu zdola? My ženy úzkostlivě dbáme na svou pověst. (Ostatně naučili nás to, v dobré pověsti panny byla její hodnota a přijít „do řečí“, nebo dokonce „o věneček“ bývalo společenským stigmatem.) Nerady riskujeme, zvlášť když jde o tu pověst. Víme, že musíme být dvakrát tak dobré, chceme-li dosáhnout aspoň polovičního úspěchu. Podpora okolí našemu sebevědomí byla zpravidla velmi střídmá, někdy žádná. Často jsme si musely vybojovat vlastní sebeúctu – patriarchální svět ji ženám rozdává po špetkách, církev nevyjímaje.
Pozorováním vlastních i cizích reakcí na nečekané výzvy jsem dospěla k opatrné domněnce, že každá žena řekne nejdřív ne. Nebyla vychovaná k dravosti. Nesměřuje-li k cíli vlastní volbou, není na výzvu připravená. Tuší, že maskulinní svět má svá pravidla, za jejichž dodržování ona platí vyšší cenu, porušení se penalizuje a dobytý úspěch je předem limitovaný. Obhajují-li muži, že vláda nebo předsednictvo politické strany je genderově jednobarevné, protože ženy do politiky jít nechtějí, neznamená to jednoznačně, že nechtějí. Znamená to, že čistě maskulinní svět je pro ně tvrdý a podmínky nerovnoměrně nastavené. Podobně jako je náročné řídit ve světě motoristů, kde rychlost je nejvyšší ctnost a nervozita řidičů v dopravní špičce napjatá nad únosnou mez, takže je výhodnější použít MHD. A pak vám někdo řekne: „Pavlo, já nechápu, kde máš problém. Nikdo ti přece nebrání udělat si řidičák.“ Přizpůsobit se světu mužů a přijmout jím nastavená pravidla hry, abych se do něj směla zařadit – to ještě není rovnost. V církvi tato pravidla platí bez výjimky – tam si žena neudělá řidičák. Rovnost je tu v nedohlednu, jakkoliv krásně o ní dokážeme hovořit, když se jedná o někoho jiného.
Každá žena na nečekanou výzvu řekne nejdřív ne. Z mnoha důvodů. Z obavy, že nesplní vysoká očekávání, že nebude přijata, že přijde posměch. Z ostychu, nedostatku sebevědomí, někdy i základní sebeúcty, protože v církvi se na sebeúctu moc nehraje, zato na „nadměrné sebevědomí“, „nezdravý individualismus“ a pýchu často. Nepřijetí od jiných žen bolí zvlášť. (A že to ty správné zbožné ženy umějí!) Nároky, které pak ženy samy na sebe kladou, hraničí s masochismem. O případném úspěchu předem pochybují a výrazně je to brzdí. Třeba jako ta absolventka architektury, která na magistrátu prezentovala svou představu o proměně urbanistického prostoru. V závěru prezentace lehce zmínila, že její magisterská práce byla vyhodnocená jako nejlepší v ročníku, a ve tváři přítomné úřednice vyvolala údiv: „A to říkáte až teď? Kterýkoliv muž na vašem místě by se vytasil s nejlepší ročníkovou prací hned v úvodu!“
Nedostatek sebevědomí nebývá naše vina a část našich obav je lichá. Ale obavy jsou oprávněné, kdykoliv vstupujeme na cizí teritorium. Teoložka, akolytka, panelistka ve veřejné debatě potřebuje odvahu a vstřícné okolí. Novinářky na D8 v debatě o ženách v médiích potvrzují, že je velmi obtížné získat do diskuse na jakékoliv společenské téma ženu. „Musíte se ptát dvakrát, třikrát, než najdete ženu, která na to kývne.“
Přiznejme si, že svým prvním „ne“ na podnět, který nás zaskočil, podporujeme maskulinní svět, kterým by církev ideálně neměla být. Zkusme zapracovat na svém sebevědomí a riskovat trochu neúspěchu. My tušíme, že od studentky teologie se očekává ideálně činnost katechetky na prvním stupni ZŠ, rozhodně ne akademická teologie kriticky myslící ženy. Máme zkušenosti, že pánové mají vedle sebe u oltáře raději akolyty než akolytky; že hluboký zvučný hlas od ambónu zní v liturgickém orchestru lépe než soprán nebo alt. Přesto nebude na škodu, když některá z žen vstoupí na neznámé území jako první. Nezapomínejme, že rovnost pohlaví je výhodná pro všechny.
Autorka vystudovala historii a teologii, pracuje v oblasti památkové péče.
