Ilustrační foto
Autor: Flickr.com / M. Rastiello / Creative commons
Tisíce autorů a autorek napsalo jen za posledních sto let nepřeberné množství článků, studií a úvah o nutnosti emancipace žen a ženských hnutí, a to i v teologické a církevní oblasti. Nikdo, chce-li být pravdivý, nemůže říct, že se od počátku 20. století dodnes ve středoevropské a západoevropské oblasti nic nezměnilo k lepšímu.
Na úrovni práva, spravedlnosti a institucí došlo v řadě zemí k zásadním proměnám, jejichž realizace narážela obvykle nikoliv na instituce jako takové, ale na jednotlivce a zájmové skupiny, které se nechtěly vzdát pořádků 19. století a doby dřívější. Je pravda, že evoluce změn mohla být dynamičtější. Nemyslím si však, že by všechny změny k lepšímu musely kráčet s revolučním praporem v ruce. Některá klíčová narovnání nerovností mezi muži a ženami, která se nakonec udála hned – jako např. volební právo pro ženy či v zemích bývalé monarchie zrušení povinného celibátu pro učitelky –, byla životně důležitá. Ani z etického, natož z právního hlediska nedávalo smysl, aby se ženy k rovným právům v této oblasti přibližovaly po krocích. Jiná – a paradoxně ta nejdůležitější narovnání – nebylo možné provést hned, a už vůbec ne vydáním zákonů. Žádný zákon totiž nezaručí, aby muži pokládali ženy ve všem za rovnocenné bytosti a aby se za takové považovaly mezi sebou i samy ženy.
Hromobití, které pravidelně dopadá na zkostnatělou strukturu mé, a tedy římskokatolické církve, je sice leckdy spravedlivé, ale často se zdá, jako by antirevoluční zástavu s nápisem „Zpátky a dopředu ani krok“! nesla v celém světě jen ona. Nic by nebylo vzdálenější pravdě než tohle. Podíváme-li se totiž na různé kulturní a civilizační okruhy, vidíme, že sdílejí v jádru ten samý pomalý kurz nápravy věcí lidských. Nesejde na tom, jestli jde o společnost, v níž ještě žijí nějací křesťané, Židé, muslimové, buddhisté, anebo naopak agnostici, či zda se daná země hlasitě profiluje coby výspa „rozumného-ateismu-každej-normální-člověk-přece-ví-že-Bůh-nejni“! jako je Česko. Za neudržitelným a bolavým přístupem k ženám a k rolím, které jsou jim částečně vlastní a které si z větší části chtějí svobodně zvolit, jsou nakonec jen a jen obyčejní, prostí lidé jako vy nebo já. Pepíci, Manky, Luďkové, Anežky.
Asi jako mnozí z vás se setkávám s pojetím vztahů u lidí, přátel, známých i těch, které potkávám poprvé, které je v něčem podobné, mně blízké, v něčem naprosto odlišné. Někdy mě to těší, jindy se divím, jak v něčem takovém mohou lidé žít, někdy je mi to protivné až odporné, když za teologickými a náboženskými řečičkami o svobodě a důstojnosti vidím vztahy, v nichž je jeden pán a druhý otrok, a to někdy doslova a do písmene. Nemohu si pochopitelně nevšimnout ani přístupu rodičů k výchově dětí, které budou v dospělosti jednat v hrubých obrysech tak jako jejich rodiče. Hovoří-li se tedy o tom, že teprve další generace přinesou razantní obměnu smýšlení i v otázkách rovnosti, skromně připomínám, že od sametové revoluce se vystřídaly skoro už dvě generace, a bohužel se zdá, že v boji mezi muži a ženami v Evropě a Americe spíš přituhuje.
V každé generaci to vždy bylo jen pár procent lidí, kteří se ukázali jako výjimeční, jako ti, kteří posouvali hranice, na něco nového přišli, něco vynalezli, nasazovali se za práva druhých, byli ochotni se obětovat. Slýchám-li od svých kamarádů, kteří jsou učiteli na různých stupních, co dnes prožívají děti, žijící z poloviny v rozvrácených a neustále se měnících rodinách, co s nimi prožívají učitelé a rodiče, a co samy děti prožívají se světem, který jim zvláště v Česku moc nepřeje, nedivím se, že se podle posledních průzkumů nemalá část mladých lidí vrací k praxi svých otců a dědů, kdy žena má být hlavně doma, u plotny a dětí, a vykonávat rozkazy a přání bez zbytečných řečí a prodlev. Tohle však nijak nesouvisí s katolictvím ani žádným jiným náboženstvím.
I ti katolíci, kteří by zase rádi viděli ženy jen jako rodící nádoby bez větších práv, zato s velkými povinnostmi, si mohou uvědomit, že jádro Kristova vykupitelského příběhu a Otcova stvořitelského plánu o ničem takovém nemluví, ani neví. Aby se muž začal chovat k ženě jako k člověku a Božímu dítěti, musí v sobě napřed porazit své divné, upocené, zbabělé a někdy deviantní představy o Bohu, o lásce, o eschatologické naději. Musí se nejprve vyléčit ze sebe sama. Uzdravit se. Projít proměnou, v níž se mu před očima promění i předmět jeho víry – Bůh, kterého možná prvně v životě uvidí úplně jinýma očima. Musí, snad víc než metaforicky řečeno, umřít sám v sobě, aby se stal pramenem života pro druhé.
A poslední věc: žádné reformy a žádné revoluční výkřiky na sociálních sítích nezmění to, jak špatně se některé ženy v církvi cítí. Žádná žena nezmění ani hierarchický systém, ani to zvláštní duchovní podhoubí, které vytváří a živí pojetí dvojjakostních lidí. Každá žena a její partner nebo i jejich děti však mají možnost veřejně uprostřed církevního společenství vyjadřovat své obavy, svá přání, své sny, jak je k tomu vyzýval přes deset let papež František. Jestliže však budou církevní komunity i nadále (jen s určitými výjimkami) připomínat pohřební procesí, kde jakoby před lidmi umíral celý vesmír, a to ve chvíli, kdy na oltář přichází Láska, která drží tento vesmír pohromadě, moc se nezmění. Jednou z klíčových vlastností kérygmatu totiž je, že přirozeně vybízí člověka k tomu, aby se ptal. Ne jednou, ne dvakrát, ale pořád, nepřetržitě, a nedal se nikdy odbýt.
Neptejme se tedy ani tak institucí, protože za katolické instituce nejen v Česku vám téměř vždy odpoví jen automat nebo sekretářka. Ptejme se vždy konkrétních lidí, s nimiž sdílíme prostor, život, svět. Ptejme se našich bližních, přátel, kamarádů, kolegů, kněží, biskupů, zasvěcených. Ptejme se, proč si myslí, že žena patří ke sporáku a muž k tomu, aby promýšlel abstraktní témata a razil cestu lidstvu. Nečekejme ale nějaké zvlášť sofistikované odpovědi. Lidé se opravdu chovají podle toho, co prožili v dětství a jak se k nim chovali jejich rodiče, blízcí a učitelé. Člověk, po němž musí jeho partner doma uklízet jako po malém dítěti, nepřijal tento přístup k životu z víry, ale z výchovy a normativních představ okolí. A právě tyhle postoje, které máme každý hluboko uvnitř, se mění nejhůř, a někdy se nedají změnit vůbec.
Existuje z toho tedy cesta ven? Jistě. Ta cesta ale není cestou ven, ale cestou k sobě. Cestou, v níž žena objeví, kým je, kým chce být, kým má být, a která učiní všechno proto, aby se neminula se svým osudem, se svým krásným životem.
