Carl Heinrich Bloch (1834–1890): Horské kázání
Autor: Wikipedia.org / Creative Commons
Ještě před rokem a půl bylo možné čtenáře překvapit jednoduchým trikem. V září roku 2024 bylo ve zvláštním vydání polského Tygodniku Powszechnego, v čísle věnovaném problematice umělé inteligence, publikováno krátké nedělní kázání. Jeho text nijak nevybočoval z toho, co je běžně ke slyšení v kostelích během nedělních mší. Jak zhodnotil Łukasz Ostruszka, evangelický kněz a autor článku, v němž se kázání objevilo, v celé promluvě nebyly žádné kontroverzní ani neobvyklé prvky a celkově bylo možné říci, že mělo ucházející úroveň. Informovanější čtenář mohl už tehdy tušit, že text nevznikl z pera člověka, ale byl generován umělou inteligencí; většina čtenářů to však pravděpodobně nepoznala a mohla být překvapena, když autor článku tuto skutečnost prozradil.
Patrně není třeba dodávat, že dnes by podobný trik již nefungoval. Podobné odhalení by sotva někoho překvapilo. Generování textů různé povahy umělou inteligencí se stalo běžnou praxí a výjimku v tomto ohledu netvoří ani oblast duchovního života. AI dnes nachází uplatnění nejen v oblasti práce, médií či zábavy, ale i napříč celým spektrem náboženské praxe: slouží jako pokročilý exegetický nástroj, pomocník při tvorbě katechezí i jako virtuální průvodce individuální modlitbou a duchovním vzděláváním. Kázání generované umělou inteligencí by proto již dnešnímu čtenáři zřejmě nepřišlo nijak zvláštní.
Zde však náš příběh „strojového kázání“ nekončí. Téma se stalo aktuálním, když na ně, už ne jako na hypotetický scénář toho, co je možné, ale jako na realitu nedávno upozornil současný papež Lev XIV. Při setkání s kněžími římské diecéze 19. února 2026 se dotkl právě tématu přípravy homilií a zmínil i pokušení nechat si je napsat umělou inteligencí. Dodal, že právě tomu by se měli kněží vyhnout.
Papež Lev XIV.
Autor: Vatican.va
Pozorujeme zde tedy proměnu, která je pozoruhodná i svou rychlostí. Od chvíle, kdy společnost OpenAI na konci roku 2022 zpřístupnila veřejnosti aplikaci ChatGPT, uběhlo pouze něco málo přes tři roky. To, co strhlo mediální lavinu a ještě první dva roky vyvolávalo údiv a fascinaci – že totiž stroje dokážou generovat souvislý, smysluplný text, odpovědi na složité otázky nebo dokonce kázání – se mezitím stalo běžnou součástí každodenního života milionů lidí. „Wow efekt“ však stačil během takto krátké doby nejen přejít v banalitu, ale nyní i do své třetí fáze: do období otázek, zda některé věci nemají zůstat výhradně v rukou člověka.
Zjištění, že tomu tak je, však není nikterak nové. V oblasti víry se v této fázi připomíná, že mnohé z toho, co ohledně víry komunikujeme, lze reprodukovat také mechanicky: shrnutí, výklad, dokonce i strukturu kázání. Tento problém pak není nový ani typologicky, neboť mnohé z toho, co dnes vnímáme jako „jen“ vygenerované strojem, jsme už dříve viděli vytvořené člověkem. Kdo z nás ostatně nikdy neslyšel kázání, které znělo zcela mechanicky, jako by bylo seskládané z frází, osvědčených šablon a pastoračních příruček?
Přesto však nelze říci, že proniknutí umělé inteligence do oblasti duchovního života je nedůležité a nepředstavuje nic nového. A nejde také jen o kázání. Na pozadí všeho, co dokáže generativní umělá inteligence, totiž vystupuje na povrch jedinečný charakter celé křesťanské víry. Dnes, patrně lépe než kdy jindy, si uvědomujeme, že víra nikdy nebyla pouhou výměnou informací. S novou aktuálností vidíme, že evangelium není jen soubor dat, která se mají správně předat dál, ale že je svědectvím, které se zakládá na osobním sdílení, tedy na tom, co někdo sám přijal, čemu uvěřil a co proměnilo jeho život. A uvědomujeme si také, že tento rozměr nelze v generovaném textu nikdy nahradit. Papež tuto skutečnost při setkání s římskými kněžími formuloval velmi prostě: kázání není jen sdělením informací, ale sdílením víry. A tu umělá inteligence sdílet nemůže. Tím se jistě nechce říci, že by AI nemohla při přípravě textů pomáhat nebo že v tomto ohledu není užitečná; problém nastává tehdy, když začne nahrazovat osobní svědectví, z něhož kázání vyrůstá.
Je tedy možné, že umělá inteligence nepředstavuje pro autentický duchovní život hrozbu, ale spíše výzvu, která nás vede k novému pochopení toho, co je jeho podstatou. Když totiž ukazuje, že mnohé z toho, co v něm lze vyjádřit slovy, je možné také reprodukovat technicky, o to zřetelněji pak vystupuje do popředí to, co reprodukovat nelze: osobní víra, zkušenost a svědectví. Právě proto může být věk umělé inteligence také dobou nového objevení toho, co bylo v křesťanské řeči o víře vždy nejdůležitější.
