Jana Šídlová
Autor: archiv autora
Je to vlastně zvláštní druh jistoty. Takové to „pro jistotu ještě jednou a nahlas“, aby nikdo nezapomněl, co už dávno ví. Jako když církev po staletí učí, že svěcení žen není možné, a přesto máme v kanonickém právu pečlivě formulovaný paragraf, který automaticky trestá každého, kdo by to přece jen zkusil. A také tu ženu. Pro jistotu.
Teď se podobná logika rozléhá z Brna: velikonoční bohoslužby bez kněze nebudou. A kdyby náhodou někoho napadlo, že by snad jáhen nebo pověřený laik mohl „něco jako“ velkopáteční liturgii vést, je třeba to výslovně zakázat. Ne že by to nebylo zřejmé z liturgických knih. Ale jistota je jistota.
Zvláštní ovšem je, že tato přísnost přichází v době, kdy se církev, alespoň na papíře, učí mluvit o spoluodpovědnosti, o synodalitě, o lidech, kteří nesou život svých farností i bez kněze. Kolik bylo řečeno o „aktivních laicích“, o tom, že církev není jen kněz u oltáře. Kolik energie se vložilo do povzbuzení těch, kdo už dávno drží společenství pohromadě.
A pak přijde Velký pátek, den, kdy se necelebruje mše, den ticha, slova, kříže, a dozvíme se, že právě zde je nutné hranici znovu narýsovat silnou čarou. Tady už ne. Tady raději nebude nic.
Možná je za tím upřímná snaha chránit „čistotu liturgie“. Možná obava, aby se něco „nepokazilo“, aby forma zůstala nedotčená. Ale nelze se ubránit otázce, zda se tu nakonec nechrání spíše naše jistoty než samotné tajemství, které slavíme.
Protože Bůh, kterého si připomínáme o Velikonocích, nevstupuje do ideálních podmínek. Nečeká na správně obsazené role ani na liturgickou dokonalost. Vstupuje do opuštěnosti, nedostatku, zmatku, selhání. Do světa, kde věci „nejsou, jak mají být“.
A možná právě tam by měl být prostor i pro církev. Možná se jednou ukáže, že větší problém než „nepředsedaná liturgie“ je společenství, které si postupně zvykne neslavit vůbec. Že větší riziko než drobná liturgická nepřesnost je ticho, které už není plné očekávání, ale rezignace.
A tak zůstává otázka, kterou se nedá snadno umlčet: Opravdu máme tak malou víru, že musíme Boha chránit před vlastními lidmi?
Autorka je matka, politoložka, teoložka a skautka.
