Ilustrační foto
Autor: Člověk a víra / Dušan Kadlec
Kdykoli se v českém veřejném prostoru objeví téma katolické církve, debata se obvykle rychle rozdělí na zastánce a kritiky. Mezi oběma póly pak stojí témata jako restituce, medializované kauzy nebo hodnotové rozdíly. Rok 2025 přinesl celou řadu událostí, které toto téma znovu otevřely. Když se ale podíváme blíž na data, zjistíme, že rozdělení společnosti není tak ostré, jak se zdá. Skutečným problémem totiž není to, že by Češi katolickou církev odmítali. Spíš je to tak, že ji většina z nich jednoduše nezná.
Většina, která nemá vyhraněný postoj
Když jsem v rámci své diplomové práce oslovila 146 lidí a zkombinovala jejich výpovědi s obsahovou analýzou 310 mediálních výstupů z roku 2025 a diskusemi pod 52 články, očekávala jsem ostřejší obraz. Předpokládala jsem, že narazím na jasně vyhraněné skupiny. Místo toho se z dat ukázalo něco jiného. Téměř polovina dotázaných (45,8 %) uvedla, že k církvi nemá žádný vztah, ani negativní, ani pozitivní. A co je pozoruhodnější: podíl lidí, kteří s církví sympatizují, aniž by byli jejími členy (18,3 %), převyšuje podíl jejích aktivních členů (12 %).
Jinými slovy, v české společnosti je více lidí, kteří mají ke katolické církvi pozitivní postoj, aniž by s ní byli v přímém kontaktu, než těch, kdo k ní mají skutečný vztah. Toto zjištění trochu mění zažitou představu o tom, že většina Čechů církev aktivně odmítá. Skutečnost je o něco mírnější. Většina k ní zkrátka nemá vyhraněný postoj.
Bariéra, o které se nemluví
Ve výzkumu se opakovaně objevovalo téma, které stojí za pozornost. Pro lidi, kteří nevyrůstali v náboženském prostředí, může být samotný vstup do kostela překážkou. Ne z ideologických důvodů, ale z prosté neznalosti toho, jak se v takovém prostředí pohybovat. Jedna z mladých respondentek to popsala takto: „Oni tam mají nacvičené ty odříkávačky, kněz něco řekl a oni hned věděli, jak na to reagovat. Všichni na to sborově reagovali a já bych se ráda přidala, ale cítila jsem se hrozně špatně, že nevím, kdy, co mám říkat.“
Jiná se zcela vážně ptala, jestli je vůbec „blbý přijít v neděli na mši, když nejsem věřící“. Tyto výpovědi nejsou projevem lhostejnosti ani nepřátelství. Jsou to hlasy lidí, kteří by o kontakt s církví stáli, ale nevědí, jak ho navázat. A právě v tomto bodě se skrývá jedna z možných příležitostí. Mnoho lidí by uvítalo, kdyby jim někdo ukázal, co znamená přijít do kostela poprvé, co se tam odehrává a zda jsou tam vítáni. Tato potřeba zůstává v současné debatě spíš přehlížena.
Ilustrační foto
Autor: Člověk a víra / Lucie Horníková
Co za nás říkají média
Tam, kde chybí osobní zkušenost, nastupuje obraz zprostředkovaný médii. Z 310 analyzovaných mediálních výstupů za rok 2025 tvořily zpravodajské a komentátorské portály téměř polovinu, bulvární média dalších 17 %. Náboženská média, která by nabídla pohled zevnitř, pokryla jen 8 %. Běžný čtenář se tak o církvi dozvídá primárně prostřednictvím kauz, restitucí a mocenských sporů. A sami respondenti si to uvědomují. „Nemám mnoho informací, ovlivňují mě informace o kauzách v médiích,“ přiznala jedna z mladších dotázaných bez vyznání.
Je přirozené, že média informují především o tom, co je aktuální a co přitahuje pozornost. Tichá každodenní práce charity nebo farních komunit se do zpravodajství dostává méně často. Pro většinu populace, která s církví nemá přímý kontakt, je ale právě mediální obraz jediným zdrojem informací. Tento obraz pak logicky utváří jejich představu o tom, co církev je a co dělá.
Zajímavé je, že věřící respondenti si tohoto mechanismu byli vědomi. „Moje zkušenost je hlavně osobní. Když člověk zná konkrétní lidi, dívá se na věci jinak než skrze titulky médií,“ řekla jedna z katoliček. Právě tato schopnost porovnat mediální obraz s vlastní zkušeností je tím, co věřící odlišuje od ostatních.
Charita jako spojující téma
Existuje jedno téma, kde se postoje napříč celým spektrem přibližují. Je to charitativní a sociální činnost. Respondenti ji oceňovali bez ohledu na to, zda sami věří, nebo ne. Nevěřící respondentka středního věku ji shrnula slovy: „Myslím si, že katolická církev pozitivně přispívá společnosti především tím, že podporuje základní lidské hodnoty, jako jsou solidarita, pomoc druhým, úcta k rodině.“ Podobné hlasy se objevovaly i v online diskusích, které jinak bývají vyhrocené.
Tato skutečnost přitom v českém diskurzu zůstává spíš v pozadí. Když církev vstupuje do veřejné debaty, je to zpravidla v souvislosti s hospodařením s majetkem, restitucemi nebo skandály. Provoz hospiců, organizace pomoci pro seniory nebo opravy chátrajících památek se do veřejného prostoru dostávají méně často. Charita je přitom tou částí církevní činnosti, která by mohla propojit instituci a zbytek společnosti.
Víra, která nepotřebuje církev
Jedním z výrazných trendů, které z výzkumu vyplynuly, je postupné oddělování víry od instituce. A to neplatí jen u nevěřících. Jedna z mladých žen, která sama sebe řadí mimo církev, mi popsala svůj vývoj: „Od malička mi víra byla vlastní, ale patřit do nějaké církve se mi nechtělo. Ve starším věku jsem až začala vidět, že hezky propojuje lidi.“ Duchovní rozměr pro ni byl něčím samozřejmým, komunitní aspekt ale objevila až později.
Ilustrační foto
Autor: Člověk a víra / Dušan Kadlec
Na druhé straně stojí praktikující katolička, pro kterou má církev jinou roli: „Církev opravdu není politická strana, ze které se vystoupí, když se mi něco nelíbí. Je spíš jako rodina. Když mě v ní něco vadí, můžu se to snažit řešit, může mě to trápit, ale rodinou zůstává.“ Nejde tedy o automatickou „loajalitu“, ale o vztah podobný tomu rodinnému. Přitom i ona přiznává, že „v izolaci, soukromí, bez církve, je víra nesmírně křehká“. Tyto dva hlasy, jeden z pohledu mimo církev a druhý zevnitř, popisují podobný proces. Víra se individualizuje. Pro někoho to znamená, že se bez instituce obejde úplně. Pro jiného, že ji aktivně potřebuje, ale zároveň s ní vede vnitřní dialog.
Problém vzdálenosti, ne odmítání
Vrátím se k úvodu. Když se ptáme, co určuje vztah Čechů ke katolické církvi, většina odpovědí sahá po obvyklých protikladech, jako je víra versus nevíra nebo tradice versus modernita. Výzkum ale ukazuje, že skutečným rozhraním je něco jiného. Osobní zkušenost, nebo spíš její absence. Ti, kdo církev znají jako konkrétní lidi a konkrétní komunitu, o ní mluví jinak, než ti, kdo ji znají pouze z titulků.
A tady je jádro problému. Sekularizace české společnosti není nezvratným procesem. Je do značné míry výsledkem toho, že mezi církví a většinovou společností chybí pravidelný kontakt. Pokud by se podařilo tento kontakt lépe navázat, část toho, co se dnes jeví jako hodnotová propast, by se mohla ukázat jako komunikační bariéra. Jak přesně formulovala jedna z mladých respondentek: „Lidi potřebují, aby je někdo vzal za ruku, dotáhl je tam a řekl: tady jsme a tady budeš s námi.“
Je to prostá věta, ale dobře vystihuje podstatu problému i jeho možné řešení. Česká společnost katolickou církev neodmítá. Spíš ji z velké části nezná. A to je situace, která se dá postupně měnit. Vzdálenost, na rozdíl od nepřátelství, se dá překonat jedině tím, že obě strany udělají krok vstříc.
Autorka studuje obor Hospodářská a kulturní studia na Provozně ekonomické fakultě České zemědělské univerzity v Praze a v posledních dvou letech se věnuje tématu vztahu české společnosti ke katolické církvi.
