Lenka Kateřina Tetivová
Autor: archiv autorky
Při zpětném pohledu na proběhlé velikonoční období pozorujeme jasnou linii: prázdný hrob, zjevení Vzkříšeného, Nanebevstoupení a Seslání Ducha svatého.
Ale pro apoštoly, kteří tyto události prožívali reálně, nikoliv liturgicky jako my v pohodlí kostela, to nebyl přehledný příběh. Byl to čas plný úžasu, strachu, nepochopení, zmatku, nečekaných zvratů, ale také radosti a postupného dozrávání.
Evangelia ještě nebyla napsána, vznikla až za několik desetiletí po měsících a letech usilovné práce. Neexistovaly kostely, církevní struktury, žádná teologie, duchovní literatura, katechismus ani životopisy svatých. A především – učedníci ještě nedostali sílu Ducha svatého.
Když pak prožívali různá setkání se Vzkříšeným, vnímali je jako mozaiku, která dávala smysl až zpětně. Teprve po Letnicích začali chápat, co se vlastně stalo – a proč se to stalo právě tak.
Kristova nová existence
Kristus se svým zmrtvýchvstáním nevrátil do předešlého pozemského života jako naimský mládenec nebo Lazar. Vstal do života, který nepodléhá chemickým a biologickým zákonům, ale stojí mimo skutečnost smrti, zakotven ve věčnosti.
Tento život již není biologická forma našeho historického a smrtelného života, ale nový, jiný a nekonečný život, který překonal smrt pomocí vyšší moci.
Učedníci, kteří s ním seděli dva dny předtím u stolu, ho nepoznávají. A když ho nakonec poznají, stále zůstává tajemným cizincem, kterého mohou spatřit jen ti, jimž daruje vidění, otevře jim oči a srdce. Při četbě evangelií o setkání se zmrtvýchvstalým Ježíšem zjišťujeme, že evangelisté mají s vyjádřením této skutečnosti problém. V některých aspektech si odporují, ale jen zdánlivě. Líčí, jak se Krista dotýkají a zároveň nedotýkají, poznávají ho a zároveň nepoznávají. Shodují se však v tom podstatném – v identitě mezi Ukřižovaným a Zmrtvýchvstalým a jeho úplné proměně. Je to stále on, i když zcela jiný.
Skutečnost zmrtvýchvstání nevyšla z nitra a touhy učedníků. Přišla k nim zvenčí, navzdory jejich pochybnostem, přemohla je a proměnila se v jistotu.
Nanebevstoupení jako završení vtělení a jiný způsob přítomnosti
Když jedenáct učedníků odešlo do Galileje na Olivovou horu, Ježíš jim řekl: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!“(Mt 28,18–20)
A také: „Až na vás sestoupí Duch Svatý, dostanete moc a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano až na konec země“ (Sk 1,8).
Pak byl před jejich zraky vyzdvižen a oblak jim ho vzal z očí. Ve Skutcích apoštolů čteme, jak za ním hleděli upřeně k nebi, jak odchází (Sk1,10). Možná si v té chvíli kladli otázku, co mají vlastně dělat nebo kam mají jít, koho získávat a křtít. Dva muži v bělostnému rouchu, kteří se objevili vedle nich, jim žádnou praktickou radu neposkytli. Evangelista Lukáš sice píše: „Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu“ (Lk 24,45). Avšak Ducha svatého zatím neobdrželi.
Nanebevstoupení neznamenalo Ježíšův odchod, ale jiný a nový způsob jeho přítomnosti. Předtím byl přítomen lokálně, po nanebevstoupení je přítomen univerzálně – v Duchu, v církvi, ve svátostech, v každém věřícím. Z toho důvodu mohl říci: „Je pro vás lepší, abych odešel“ (Jan 16,7).
Kristus se nevtělil jen proto, aby žil mezi námi, ale především proto, aby pozvedl naše lidství k Bohu.
Nanebevstoupení jako enthronizace a předání poslání
„Entronizace“ znamená uvedení na trůn, doslova „posazení krále na trůn “. Vychází z latinského in thronum – „na trůn“.
Kristus usedá po pravici Otce jako Král, jako Pán dějin, jako prostředník a jako ten, kdo se přimlouvá za lidstvo. Vládne jako Král, ale skrze lásku a oběť. Jeho trůnem je kříž, jeho korunou trny, jeho mocí je služba. Ukřižování nebylo porážkou, ale cestou k nebeskému trůnu.
Kristus odchází k Otci, aby vládl, a zároveň předává učedníkům poslání: „Jděte do celého světa…“ (Mt 28,19).
„Budete mi svědky… až na konec země“ (Sk 1,8).
Není už fyzicky přítomen, ale jedná skrze učedníky, které ustanovuje jako svědky s apoštolskou autoritou. „Je mi dána veškerá moc…“ (Mat 28,18).
V té chvíli ustanovil církev a stal se její hlavou. Tato nově založená církev má formu, tvar i poslání, ale ještě není oživena Duchem a neschopna konat misijní dílo.
Proto doporučil učedníkům zůstat zatím ve městě, dokud nebudou vyzbrojeni „mocí z výsosti“ (Lk 24,49).
Deset dní ticha mezi Nanebevstoupením a Letnicemi
Apoštolové se podle Ježíšova doporučení vrátili do Jeruzaléma a shromáždili se v horní místnosti domu, kde bydleli.
„Ti všichni jednomyslně setrvávali v modlitbách spolu se ženami, s Ježíšovou matkou Marií a s jeho příbuznými“ (Sk 1,14)
Začalo čekání na Ducha svatého. Během těchto dní prožívali směs radosti, prázdnoty a očekávání. Ježíš, který se 40 dní zjevoval, jim náhle zmizel z očí. Radovali se, že vstoupil do slávy, ale zároveň cítili smutek, že už ho na zemi nikdy neuvidí. Nyní se učili žít bez jeho viditelné přítomnosti – vírou, ne viděním. Zároveň prožívali nejistotu, co bude dál. Ježíš je sice vyzval, aby čekali na zaslíbení Otce. „Hle ‒ já vám pošlu toho, koho slíbil můj Otec“ (Lk 24,49). Ale neupřesnil, kdy to zaslíbení přijde.
Emocionálně prožívají napětí mezi zaslíbením a naplněním. Ježíš byl vzkříšen a oslaven, vystoupil do nebe, ale Duch zatím nepřišel, církev ještě nezačala působit. Toto mezidobí můžeme chápat jako duchovní těhotenství a duchovní zrání.
Ježíš učedníkům slíbil: „Budete pokřtěni Duchem svatým.“ A oni touží, čekají a modlí se. Netuší, kdy a jak se to stane, ale věří. Byla to první novéna v dějinách církve.
Z duchovního hlediska se jednalo o období poslušného a trpělivého čekání. Učedníci už nereagují impulzivně, neutíkají, nebloudí, drží se Ježíšova slova. Nevrátili se k rybolovu ani každodennímu životu, ale soustředili se na modlitbu a čekání. Byly to vlastně první exercicie.
Drželi se pohromadě, a tak vytvořili jednotné společenství – bez hádek, útěků, výčitek a pochybností.
Po praktické stránce uskutečnili první církevní rozhodnutí – volbu Matěje místo Jidáše. Tak se zrodila apoštolská služba. Učedníci společně jednají, modlí se, rozlišují a rozhodují.
Písmo výslovně zdůrazňuje, že Maria byla s nimi (Sk 1,14). Její přítomnost stabilizuje, uklidňuje, sjednocuje, učí je čekat a modlit se. Maria je uprostřed nich jako Matka církve a učitelka modlitby.
Učedníci shromáždění ve večeřadle vytvořili zárodek církve, která se modlí, zatím však nemá sílu jednat. Církev byla ustanovena, ale dosud bez života v plnosti. Stala se tělem, které má tvar, ale ještě nedýchá.
Letnice jako sebezjevení Trojice a zrození církve
V horní místnosti vládne přítmí, ticho a čekání. Srdce všech jsou plná otázek.
A pak náhle vítr, oheň, světlo. Ne proto, že se modlili intenzivně a byli připraveni. Ale proto, že Bůh se rozhodl dát sám sebe. Otec otevírá nebe, Syn vylévá dar, Duch sestupuje. A v tom okamžiku se učedníci octli uvnitř Božího života. „Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali“ (Sk 2,4). Zbožní židé ze všech možných národů, kteří žili v Jeruzalémě, nyní s úžasem slyšeli, jak apoštolové hlásají jejich vlastní řečí mocné Boží skutky.
Letnice nejsou jen „dar Ducha“ nebo nějaká událost, ale okamžik, kdy se celá Trojice poprvé zjevuje v plnosti. Otec jako zdroj daru a Syn jako prostředník, skrze kterého Duch přichází.
Duch svatý není „energie“ ani „síla“, ale osoba, která přichází, naplňuje, proměňuje, tvoří církev. Sestupuje jako oheň, vítr, moc a jednota. Vstupuje do učedníků a činí z nich skutečné svědky. Dává jim odvahu, jazyk, poslání. Učedníci po Letnicích nejsou jen „motivovanější“ jako absolventi nějakého seberozvojoveho kursu – ale ontologicky proměnění. Petr poprvé veřejně vystoupil a kázal. Připojilo se 3000 lidí.
Církev se nerodí z lidské iniciativy, ale z Božího sebedarování a je obrazem Božího života: jednota v různosti, různost v jednotě, láska, která proudí.
Církev byla ustanovena při Nanebevstoupení, ve večeřadle žila jako zárodek, ale narodila se o Letnicích, kdy se stala živým organismem. Duch je její duší. Letnice jsou tedy okamžikem, kdy církev začíná dýchat, růst, jednat mluvit. Rodí se církevní život – dary, charismata, odvaha, jednota. Církev se stává společenstvím při modlitbě, lámání chleba a sdílení majetku. Zároveň se projevuje její univerzalita. Mluvení různými jazyky ukazuje, že evangelium je určeno všem.
Letnice se dějí tam, kde člověk přijímá dar, otevírá se, nechá se vést. Duch svatý přichází do lidského života, působí vnitřní proměnu, dodává odvahu, otevírá a vysvětluje Písmo, sjednocuje a posvěcuje.
Nanebevstoupení a Letnice – dvě podoby Boží lásky
Obě události tvoří teologický celek, dvě části jednoho tajemství. Jedna bez druhé nedává smysl. Kristus byl vyvýšen, aby mohl seslat Ducha a mohla se zrodit církev.
Ježíš dokončil své pozemské dílo a usedl po pravici Otce jako Král. Učedníci jen stojí a hledí bezradně k nebi.
Kristus však po Nanebevstoupení nezmizel, odešel jen z viditelného světa. Vrátil se v Duchu, aby byl přítomen všude, hlouběji a šířeji. Jeho dílo pokračuje v díle církve. Začala mise učedníků. Z uzavřené místnosti vycházejí do otevřeného světa, mluví různými jazyky a hlásají evangelium. Nehledí již vzhůru do nebe, ale před sebe, obracejí se k lidem. Teprve po Letnicích pochopili, co znamená Ježíšův slib, že bude s nimi po všechny dny až do skonání světa.
Křesťanské poselství pak spočívá v neustálém sdělování svědectví o lásce, která prolomila smrt a od základu změnila situaci lidstva a každého z nás.
Autorka je zasvěcená panna a spisovatelka, vystudovala farmacii a teologii.
Zdroje:
Katechismus katolické církve — §§ 659–667 (Nanebevstoupení), §§ 731–741 (Letnice, Duch svatý).
Tomáš Akvinský: Summa Theologiae, III, q. 57 (Nanebevstoupení) a I–II q. 106–108 (Zákon Ducha)
Sv. Augustin: Sermones 263–267 o Letnicích a Duchu svatém
Jan Zlatoústý: Homilie ke Skutkům apoštolů (zejména Sk 1–2)
Cyril Jeruzalémský : Katecheze mystagogické (o Duchu svatém a Církvi)
Irenej z Lyonu: Adversus haereses (k pneumatologii a poslání Církve)
Lumen gentium, čl. 4: Letnice jako zrození Církve.
Dei verbum: hermeneutika zjevení
Hans Urs von Balthasar: Theologika II a Herrlichkeit
Romano Guardini: Pán (kapitoly o Nanebevstoupení a Letnicích)
Joseph Ratzinger: Úvod do křesťanství
Joseph Ratzinger / Benedikt XVI.: Ježíš Nazaretský II (část o Nanebevstoupení) a Duch liturgie
Jan Pavel II.: Encyklika Dominum et vivificantem o Duchu svatém
