Arcibiskupský palác v Praze
Autor: Wikipedia.org / Creative Commons
Ke kauze Antonína Jurigy, bývalého výkonného ředitele pražského arcibiskupství, zazněla po reportáži Seznam Zpráv během jediného měsíce čtyři veřejná vyjádření: červnové a červencové stávajícího arcibiskupa Stanislava Přibyla, osobní prohlášení bývalého generálního vikáře Jana Balíka a společný rozhovor Balíka a bývalého arcibiskupa Jana Graubnera pro Katolické noviny. Za instituci, tedy pražské arcibiskupství, mluví jen Přibyl; Balík s Graubnerem vystupují sami za sebe. Jakkoli různá jejich prohlášení jsou, v jednom principu se všechna čtyři shodují: problém si instituce vyřeší uvnitř.
Přibylova slova přitom zní jinak než slova jeho předchůdců. Je v nich účast, rozhořčení i přiznání systémových slabin. Když arcibiskup píše, že „jsme pouhými správci církevních financí nebo nemovitostí, nikoli jejich majiteli“, říká tím nepřímo i to, jak se s majetkem zacházelo dosud. Styl komunikace se změnil k lepšímu a sluší se to říct nahlas. Je to styl kultivovaný, reakce přichází rychle a je jasná a jednoznačná. To vyvolává velké naděje na zlepšení a sám věřím, že oprávněné. Přesto stojí za to pozorně naslouchat, co se vlastně říká. A hlavně co ne.
Nejdřív připomeňme časovou osu. Kauza se datuje do září 2022; arcibiskupství věc vyřídilo dohodou, odstupným a darem rodině oběti. Suspenze, podle Graubnera „v této fázi nejvyšší možný církevní trest“, přišla až v říjnu 2025: tři roky po Jurigově odchodu, rok po razii NCOZ kvůli majetkovým transakcím a měsíc poté, co policie začala vyšetřovat znásilnění. Přibylovo první vyjádření vyšlo den po reportáži Seznam Zpráv, druhé po sérii článků o prodejích nemovitostí. Reagovat na práci novinářů není samo o sobě chyba. Podstatné je, co ta reakce nese: žádné ze čtyř vyjádření nepřineslo jméno, částku ani dokument, které by už předtím nezveřejnili novináři nebo policie.
Druhá věc je společná všem čtyřem textům: kde se má něco řešit nebo vyšetřit, nastupují právníci. V roce 2022 zvolilo vedení arcibiskupství na radu advokátní kanceláře Eversheds Sutherland zrušení Jurigovy pozice a dohodu; získalo tím jeho rychlý a nevratný odchod, on odstupné dva miliony. Právě na tuto radu se Balík odvolal, když odstupné v rozhovoru hájil. Oznámení z diskrétní linky arcibiskupství řeší podle červnového vyjádření „externí právníci mimo struktury arcibiskupství“. A prověrku sporných majetkových transakcí vede interní šetření s pomocí externích advokátů. Slovo externí tu vytváří dojem nezávislosti. Má říkat: nedohlížíme na sebe sami, dohlédne někdo zvenčí.
Jenže advokát není někdo zvenčí. Advokát je profesně vázán zájmem svého klienta; to není vada, to je definice jeho práce. A klientem je ve všech třech popsaných případech arcibiskupství, ne poškození ani veřejnost. Externí dodavatel placený šetřenou institucí může sedět mimo budovu, a přesto zůstává její prodlouženou rukou. Christnet.eu už v červnu upozornil, kam to vede: příslušnou osobou oznamovací linky byl, a stále je, advokát, který dlouhodobě vystupoval jako právní zástupce arcibiskupa Graubnera, tedy muže, jehož vlastní postup v kauze je předmětem otázek. Psal jsem o tom panu arcibiskupovi Přibylovi; odpověděl mi, že věc bude řešit. I to o novém stylu komunikace vypovídá dobře. Jenže vyměnit advokáta neznamená změnit strukturu. I kdyby na lince seděl právník bez jediné vazby na aktéry kauzy, otázka, komu odpovídá a kdo ho platí, zůstává.
V čem by tedy spočívala skutečná nezávislost? Prošetřovaný nevybírá, kdo šetří, neurčuje, jak se šetří, a neschvaluje, co se zveřejní. K tomu patří přístup k archivům a účast obětí i odborníků, kteří na instituci nejsou existenčně navázáni. Platit takové šetření může i sama šetřená instituce: peníze samy o sobě nezávislost neruší. Francouzská církev si zmapování zneužívání objednala a zaplatila, komisi ale vedl státní úředník Jean-Marc Sauvé, spolupracovníky si vybíral on a zpráva vyšla celá, bez církevních škrtů. Bolela. A právě proto jí bylo možné věřit.
U nás podobný požadavek vyslovil spolek Někdo Ti uvěří už v roce 2021, když vyzval k prošetření zneužívání v české církvi právě po vzoru francouzské komise. Memorandum, které Přibyl podepsal se spolkem Někdo Ti uvěří, je poctivý krok ven z instituce a zaslouží uznání. Deklarace o budoucí spolupráci ale není šetřením minulosti a požadavek na prošetření, podpořený peticí, Česká biskupská konference v roce 2024 odmítla jako bezdůvodný.
„Obnovit důvěru nelze prohlášením ani případným církevním trestem,“ napsal arcibiskup Přibyl v červenci. „Lze ji obnovit pouze pravdivým pojmenováním problémů a odpovědnou prací na nápravě.“ Souhlasím. Jen dodávám, že pravdivě pojmenovat problém nedokáže ten, kdo sám stojí v čele instituce a jehož úkolem je hájit její dobré jméno. Ani ten, kdo je mu podřízen jako zaměstnanec nebo externí advokát.
V týdnu, kdy vyšlo druhé vyjádření, otiskl Reflex s arcibiskupem obsáhlý rozhovor. O svědomí, o svobodě, o umělé inteligenci. Kauza, kterou žije jeho arcidiecéze, v něm nezazněla ani větou. Nový arcibiskup mluví jinak než jeho předchůdci a je to úleva. Mluví ale pořád v témže paradigmatu: instituce si na sebe posvítí a svůj problém pojmenuje a vyřeší sama. Dokud se právě toto nezmění, je velmi pravděpodobné, že každá další kauza skončí podobně. Prohlášením vydaným až poté, co případ zveřejní a s velkou ostudou odkryje někdo jiný.
