Lenka Kateřina Tetivová
Autor: archiv autorky
Kdo byla skutečná Marie Magdaléna podle evangelia? Celá staletí ji označovali za prostitutku, spojovali se dvěma odlišnými ženami, snažili se ji zmenšit a zneviditelnit.
Ve skutečnosti byla úplně jiná, než jak ji vykreslila pozdější tradice. Pokud se na ni podíváme očima Bible bez středověkých nánosů a legend, spatříme jednu z nejčistších, nejsilnějších a nejkrásnějších postav Nového zákona.
První zmínku o její osobě a začátcích nacházíme u evangelisty Lukáše: „Bylo s ním Dvanáct (apoštolů) a některé ženy, které byly uzdraveny od zlých duchů a nemocí: Marie, zvaná Magdalská, z které vyšlo sedm zlých duchů, dále Jana, manželka Herodova správce Chuzy, Zuzana a mnoho jiných, které se o ně staraly ze svého majetku“(Lk 8,1–3).
Skutečná Magdaléna podle evangelia je uzdravená silná žena, Ježíšova učednice, jeho nejvěrnější následovnice, finanční patronka a první svědkyně vzkříšení. Ne hříšnice, ne prostitutka, ani žena, která pomazala Ježíšovi nohy.
Na rozdíl od učedníků zůstala s Ježíšem až do konce: u kříže (Jan 19,25), u pohřbu (Mt 27,61; Mk 15,47) a u hrobu (Jan 20,1), kde se jako první setkala se vzkříšeným Ježíšem.
Přeměna Ježíšovy nejvěrnější učednice v prostitutku, hříšnici a kajícnici
Spojení tří žen v Marii Magdalénu představuje omyl, který se táhne staletími a který současná biblistika vyvrací.
Toto nešťastné spojení vytvořil roku 591 papež Řehoř Veliký v Kázání č. 33 (Homilia 33) na evangelium o hříšné ženě z Lk 7.
„Hříšná žena“ (Lk 7,36–50) vešla do domu farizeje Šimona, plakala u Ježíšových nohou, mazala mu nohy olejem, utírala je svými vlasy. Evangelium vůbec nezmiňuje, že to byla Marie Magdaléna. Neuvádí žádné jméno. Jednalo se o úplně jinou ženu, jiný příběh, jiný region.
Druhou ženou byla Marie z Betánie, sestra Marty a Lazara. Většina čtenářů jistě zná úryvek z evangelia o Marii a Martě. Marie při jedné z Ježíšových návštěv usedla k jeho nohám a naslouchala, zatímco její sestra Marta si stěžovala, že jí nepomohla (Lk 10, 38–45).
Když pak Ježíš šest dní před Velikonocemi přišel opět do Betánie, Marie vzala libru drahocenného oleje z pravého nardu, pomazala Ježíšovi nohy a utřela mu je svými vlasy (Jan 12,1–3). Jednalo se o ženu hluboké kontemplativní viry. V tom se Marii Magdaléně podobala, ale jinak šlo o úplně odlišnou postavu z jiného kraje. Není známo, jestli se tyto dvě ženy někdy vůbec potkaly. Mohlo k tomu dojít, ale jinak Marie Magdaléna neměla s Betánií a Lazarovou sestrou nic společného. A už vůbec ji nelze ztotožňovat s bezejmennou hříšnou ženou z Lk 7.
Sledujeme fascinující příběh, jak se z Ježíšovy nejvěrnější učednice stala v pozdější tradici „kajícnice“, i když evangelia nic takového neříkají. Přispěly k tomu podobné motivy – žena, slzy, emoce, olej, Ježíšovy nohy a představa „pokání“. Papež se rozhodl spojením tří různých žen prostřednictvím jednoduchého emocionálního příběhu vytvořit jednu velkou postavu kajícnice, ukázat sílu pokání a vzor obrácení. Řehoř Veliký nebyl historik ani biblista, ale kazatel. Šlo mu o pastorační záměr, nikoliv o historii nebo výklad Bible. Jeho pojetí se stalo dominantní tradicí na více než 1300 let. Šířili ji nejen kazatelé a teologové, ale i malíři, sochaři a autoři legend.
Nemohu si nepoložit otázku, jak si tento papež mohl dovolit tak závažně překroutit fakta a klamat kněze, teology i obyčejný lid. I když to byl papež, nic ho neopravňovalo k takovému kroku. Naopak. Právě proto, že byl papež, neměl právo tohle udělat. Nazvat prostitutkou a hříšnicí ženu, která prošla hlubokým utrpením, sloužila oddaně Kristu a zůstala při něm do poslední chvíle.
Tuto smyšlenou tradici posilovala také lidová zbožnost. Většina starověkých a středověkých lidí neuměla číst, evangelia slyšeli jen z kázání kněží a neměli možnost si ověřit, co je tam nebo naopak není skutečně napsáno.
Marie Magdaléna ve středověkých legendách a umění
V rámci středověké kazatelské tradice se z Máří Magdalény stala kajícnice, poustevnice a mystička, někdy až dramatická postava pokání. Tento obraz plný symboliky nevychází z evangelia, ale z legend, kazatelství a umění.
Středověcí malíři ji zobrazovali jako ženu s dlouhými rozpuštěnými vlasy a s nádobkou oleje, plačící u Ježíšových nohou. To je ovšem obraz hříšné ženy, ne Marie Magdaleny.
Provensálská legenda, která vznikla postupně během středověku, vypráví, že Máří Magdaléna, Marta, Lazar a další učedníci museli po Kristově Nanebevstoupení odejít z Palestiny. Posadili je na loď bez vesel a bez kormidla, která zázračně doplula do Provence. Magdaléna údajně několik let kázala v Marseille. Pak se uchýlila jeskyně v pohoří Sainte-Baume, kde žila 30 let v samotě, půstu a pokání. Andělé ji každý den vynášeli z jeskyně do nebe, kde zakoušela mystickou extázi a slyšela nebeské zpěvy. Malíři inspirovaní touto legendou ji zobrazovali jako kajícnici v jeskyni, s lebkou (symbol pomíjivosti), s křížem (duchovní boj), s knihou (kontemplace), často polonahou (symbol očištěné duše). Tizianova Kajícnice Máří Magdaléna je typickým příkladem.
Skutečná Magdaléna byla silná postava – učednice, nezávislá žena, první svědkyně vzkříšení, které Ježíš svěřil poslání. To bylo pro tehdejší středověký svět příliš silné. Tradice ji musela zkrotit. Proto ji „přepsala“ do role kajícnice, hříšnice, prostitutky. A tím ji oslabila.
Symbolická rehabilitace
Církev po Druhém vatikánském koncilu začala odhalovat její skutečný obraz. Moderní biblistika jasně potvrzuje, že v Ježíšově době existovaly tři různé ženy, které neměly biblicky nic společného. Jednalo se o tři odlišné osobnosti, každá s vlastním příběhem, navíc z různých regionů. Jejich sloučení představovalo vážný historický omyl. Magdaléna nebyla prostitutka, ale učednice a první svědkyně vzkříšení. Moderní katolická exegeze (po roce 1969) tuto identifikaci opustila, liturgicky oddělila Magdalénu od hříšnice a začala klást důraz na její učednictví, uzdravení a poslání.
Její památka se slavila v západní církvi už od 12. století. V červnu 2016 povýšil papež František památku na svátek. Jednalo se o symbolickou rehabilitaci. František tak vlastně prohlásil: „Magdaléna není hříšnice, ale apoštolka apoštolů. Její poslání je apoštolské.“ Rozhodl se dát jejímu svátku stejnou liturgickou váhu jako svátkům apoštolů. Církev tak oficiálně potvrdila, že Magdaléna má stejnou úroveň poslání jako apoštolové.
Proto nemohu pochopit, že po tolika desetiletích snah o její očištění čteme na její svátek v breviáři hymny, které ji vrací zpět do role hříšnice. Hymnus v ranních chválách začíná: „Marie Magdaléna světem se kochala, jako velká hříšnice dlouho setrvala.“
Bible sice uvádí, že „Ježíš z ní vyhnal sedm zlých duchů“ (Lk 8,2; Mk 16,9), ale současná biblistika zdůrazňuje, že nešlo o démonickou posedlost, ale jen symbolické vyjádření. Marie před prvním setkáním s Ježíšem procházela těžkým duševním a duchovním utrpením, možná trpěla nějakou nemocí, byla stigmatizovaná a sociálně izolovaná. Jak by se mohl člověk v takové situaci kochat světem a těžce hřešit? Pokračování hymnu, že následovala Krista v chudobě a pokoře, také nedává smysl. Evangelium uvádí, že patřila k ženám, které podporovaly Krista a jeho učedníky ze svého majetku. Stala se tedy jeho sponzorkou a finanční patronkou. Pravděpodobně pocházela z bohatého přístavního města Taricheae (později Magdala) s rozvinutým rybářským průmyslem. Mohla zdědit něco po rodičích, případně i po manželovi, pokud se vdala a ovdověla. Příbuzní byli povinni ji hmotně podporovat. Mohla mít nějaké pasivní příjmy nebo podíl z podnikání širší rodiny. V jejím vnitřním stavu jí majetek pocit štěstí asi nepřinášel, dokud nedostala možnost dát svoje prostředky k dispozici Ježíši a jeho učedníkům.
Ilustrační snímek z filmu Máří Magdaléna
Autor: http://www.kinolucerna.info
Večerní hymnus na ni opět vrhá stín hříšnice, když po setkání se Zmrtvýchvstalým u hrobu v zahradě slibuje, že opustí svět, zbaví se marností a zanechá rozkoší. Jakým rozkoším a marnostem se mohla oddávat v době, kdy se stala Ježíšovou nejvěrnější následovnicí? Navíc Zmrtvýchvstalý Ježíš nechtěl, aby opustila svět – naopak ji do světa posílá jako hlasatelku jeho vzkříšení. Existenci těchto hymnů v breviáři považuji paradox. Církev ji na jedné straně roku 1969 duchovně rehabilitovala, zbavila ji statusu prostitutky a hříšnice, na druhé straně o ní celá desetiletí šíří nesmysly v liturgické modlitbě.
Sedm zlých duchů
Co tedy znamená záhadný výrok v evangeliu, že z ní Ježíš vyhnal sedm zlých duchů?
Slovo „démon“ nebo „duch“ mělo v židovské tradici široký význam. Existuje démon jako bytost. Pojmy „Satan“, „ďábel“, „zlý duch“ a „démon“ ale neznamenají totéž. Bible je používá v odlišném významu, i když se někdy překrývají. Moderní exegeze zkoumá rozdíl v úrovni, funkci a kontextu. Pokud „duch“ komunikuje s Ježíšem, postiženým a jeho okolím, jde o osobní entitu (např. Gerasenský posedlý).
Zlý duch může být bytost, ale častěji jde jen o jazyk vyjadřující lidské utrpení. Pokud text uvádí symptomy, nemoc, vnitřní chaos, křeče, trauma, záchvaty, izolaci, stigma, nejde o žádnou bytost, ale o psychosomatické, psychické, neurologické, sociální nebo duchovní stavy. Starověký člověk tyto stavy personifikoval jako „ducha“ – sílu ovládající člověka.
U Marie Magdalény nešlo o démony jako bytosti, s kterými Ježíš vedl dialog. Sedm duchů v tomto případě představovalo sedm vrstev utrpení. Nešlo tedy o exorcismus, ale uzdravení a obnovu identity.
Současná biblistika vysvětluje, že se Marie nacházela v totálním vnitřním rozkladu. Její zhroucení nebylo „démonické“, ale lidské – hluboké, totální, existenciální. Sedm duchů představuje sedm oblastí života, které se rozbily. Marie byla zasažena „ze všech stran“. Ne jeden problém, ne dvě bolesti, ale sedm vrstev.
Protestantská exegeze chápe „sedm démonů“ čistě antropologicky a symbolicky jako symbol plnosti utrpení a jako semitskou hyperbolu pro „úplné sevření života“. Nejde zde o počet bytostí, ale o hloubku rozbití.
Katolická exegeze (Brown, Fitzmyer, Schneiders, Moloney) pojímá „sedm démonů“ také antropologicky a symbolicky jako symbol plnosti utrpení, těžký stav, z něhož Kristus Marii osvobodil, psychosomatické a sociální rozbití, vnitřní chaos, který Ježíš uzdravil. Ale možnost existence démonických bytostí úplně nevyloučila. Moderní katolická exegeze se však k tomu nevyjadřuje.
Číslo sedm v Bibli znamená plnost, úplnost, dovršení, totální stav. „Sedm duchů“ představuje úplné, totální vnitřní rozbití. „Zlý duch“ v tehdejší řeči vyjadřoval těžkou psychickou bolest, hluboké trauma, vnitřní temnotu, ztrátu sebe sama, silné úzkosti, životní chaos, duchovní dezorientaci.
Dnes bychom řekli: deprese, úzkost, posttraumatický syndrom, panické ataky, depersonalizace, derealizace, ztráta identity.
Čtyři známí čeští evangeličtí teologové – Petr Pokorný, Jiří Beneš, Pavel Filipi, Jan Heller – se shodují v jednom: „sedm démonů“ u Marie Magdalény neznamenalo morální selhání ani sexuální minulost, ale stav lidského utrpení, které evangelista popsal tehdejším jazykem.
Petr Pokorný, světově respektovaný biblista, vysvětluje „sedm démonů“ jako metaforu těžké životní krize.
Pavel Filipi, profesor Nového zákona, považuje „sedm démonů“ za sociální stigma. Mariino utrpení zahrnovalo sociální rozměr: žena s „démony“ byla vyloučená ze společnosti. Ježíš ji vrací zpět mezi lidi. Její uzdravení znamenalo sociální rehabilitaci. Stala se obrazem člověka, kterého Ježíš přijal, když ho ostatní odmítli.
Jan Heller, známý svým srozumitelným výkladem starověkého myšlení, chápe sedm démonů jako totální rozvrat osobnosti, psychickou, duchovní a sociální destrukci.
Jiří Beneš, odborník na židovskou tradici, autor knih o symbolice, antropologii a světě Bible, charakterizuje Magdalénu jako ženu, kterou „něco ovládalo“ – trauma, nemoc, stigma. Ježíš ji vrátil do života, do vztahů, do komunity. Byla úplně rozbitá – a byla celá uzdravena.
Všichni čtyři autoři se shodují v tom, že Magdaléna nebyla prostitutka, „sedm démonů“ vyjadřuje plnost utrpení, ne počet bytostí, šlo o psychosomatický, sociální a duchovní rozpad. Ježíš ji uzdravuje, neexorcizuje. Evangelia to podrobně nerozebírají. Nešlo o diagnózu, ale svědectví: „Ježíš ji uzdravil úplně.“ Evangelisté neřeší, čím Marie skutečně trpěla, ale kdo ji uzdravil. Evangelium říká: byla úplně rozbitá – a Ježíš ji úplně uzdravil.
Přestože evangelia nesdělují nic konkrétního, určité náznaky z nich vyčíst lze. Biblisté zmiňují několik možností – ne jako jistotu, ale jako realistické scénáře tehdejší doby.
V první řadě šlo o sociální vyčleněni. Marie mohla být vdova, nebo se kvůli svým psychickým problémům vůbec neprovdala. Žena bez muže, bez ochrany, bez rodiny byla zranitelná, ohrožená, izolovaná a často stigmatizovaná. Mohla trpět nějakou formou násilí nebo dlouhodobým ponižováním.
Možná prožila těžké trauma: ztrátu blízkého člověka, třeba manžela, pokud byla vdaná. Mohly jí umřít také děti. Dětská úmrtnost byla tenkrát vysoká.
Pravděpodobně trpěla psychickými poruchami jako deprese, úzkost, panické ataky, psychosomatické výkyvy, posttraumatický syndrom. Právě těmto stavům se tenkrát říkalo „zlý duch“.
Psychické problémy mohl doprovázet duchovní rozpad: ztráta smyslu, pocit prázdnoty, vnitřní temnota, dezorientace, rozbitá identita.
Nejhorší však bylo rituální vyčlenění. Tito postižení nesměli vstoupit do chrámu a účastnit se náboženských úkonů.
Počátek uzdravení a obnova identity
Uzdravení Marie Magdaleny neproběhlo jako „jednorázový zázrak“, ale jako proces se třemi etapami: první setkání s Ježíšem, společná cesta a završení u hrobu. Jan, Lukáš i Marek dali dohromady obraz ženy, která po hlubokém zhroucení úplně změnila život.
Uzdravení začalo setkáním s Ježíšem. Ježíš ji přijal, oslovil, vrátil zpět do života, vrátil jí důstojnost, pomohl jí najít sebe sama. Její život už nedefinovala bolest. Našla nový smysl a schopnost milovat a žít. To byl první krok uzdravení: znovuobjevení vlastní hodnoty. Poprvé zažila, že je viděná, milovaná, přijatá. Ježíš ji neuzdravil jen „od něčeho“, ale pro něco – pro nový život.
Uzdravení pokračovalo během její cesty s Ježíšem a učedníky. Patřila k ženám, které se staly jeho učednicemi, poslouchaly jeho učení, viděly jeho činy, byly s ním v Galileji i v Judsku, podporovaly ho finančně. Marii Magdaléně v předchozí fázi života peníze a majetek smysl nepřinášely. Když je však dala k dispozici ve prospěch Ježíšových učedníků, cítila se prospěšná a užitečná. Její mysl, vztahy a identita se uzdravovaly, minulost nad ní ztrácela moc. Ježíš ji neuzdravil dotykem, ale vztahem. A vztah je proces.
A. A. Ivanov Noli me tangere (Zjevení Krista Marii Magdaleně)
Autor: wikipedia.org / Wikipedia Commons
Završení uzdravení u hrobu v zahradě (Jan 20,1–18)
Tento úryvek představuje mistrovsky vystavěné osobní drama Marie Magdalény – od temnoty přes zmatek a pláč až k proměně, poznání a poslání.
„Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalská časně ráno ještě za tmy ke hrobu a viděla, že je kámen od hrobu odstraněn“ (Jn 20,1)
Marie přichází „když ještě byla tma“. Vstupuje do příběhu v noci – doslova i duchovně. Tma symbolizuje její vnitřní stav, otřesenou víru, mrtvou naději a dezorientaci duše. Ježíšovo tělo je pryč – a ona neví kde.
Synoptici (Matouš, Marek, Lukáš) popisují příchod žen za svítání: „časně zrána, když vyšlo slunce“ (Mk 16,2), „na úsvitu“ (Lk 24,1), „na úsvitu prvního dne“ (Mt 28,1). Tady vidíme jiný důraz. Svítáním začíná nový den a nový život. Vzkříšení se odehrává v okamžiku přechodu ze tmy do světla. Synoptici tak chtějí zdůraznit vítězství světla nad tmou.
Jan má úplně jiný literární styl a teologický záměr. Vybral jednu postavu, záměrně ji oddělil od ostatních žen a rozvíjí její příběh do hloubky.
Když Marie uviděla odvalený kámen, běžela pro Petra a Jana. Mezitím mohly dorazit ostatní ženy, které uviděly nejen odvalený kámen, ale také anděla nebo dva anděly, vyslechly zprávu o Ježíšově vzkříšení a že jim jde naproti. S radostí mu spěchaly vstříc.
Když přiběhli Petr a Jan, nespatřili žádné anděly, ale čistá nepoškozená plátna a roušku z Ježíšovy hlavy položenou vedle. Petr se podivil, Jan uvěřil a šli zase domů.
Jediná Marie zůstala. Evangelium říká prostě: „Stála venku u hrobu a plakala.“ Toto je psychologicky nejhlubší moment. Marie neodchází. Neutíká před bolestí, ale prožívá ji. Její pláč má teologický význam. Není projevem slabosti, ale věrnosti. Otevírá cestu k poznání a proměně.
Zároveň začíná drama. Marie hledá, ale neví vlastně co. Vidí prázdný hrob, ale nevidí vzkříšení. Její mysl si vytvořila nejhorší možnou verzi, že tělo někdo ukradl: „Vzali mého Pána…“ Zároveň prožívá zmatek a dezorientaci: „Nevím, kam ho položili.“ Realita je však jiná, než myslí. Má silnou lásku, ale slabé porozumění.
Když se naklonila do hrobu, uviděla dva anděly. Ti se jí zeptali: „Proč pláčeš?“ A ona odpověděla v duchu svého katastrofického scénáře: „Vzali mého Pána a nevím, kam ho položili.“
Je to zvláštní pojem: „mého Pána.“ Ježíš je pro ni osobní. Ne „učitel“, ne „mistr“, ale „můj Pán“. A přesto ho nepozná, když stojí přímo za ní. Bolest někdy zatemní oči víc než tma. Marie vidí, ale nepoznává. Její mysl je stále v režimu ztráty, nečeká, že by Ježíš mohl žít, její vnímání je zúžené. Trauma mění způsob, jak člověk vnímá tváře a situace.
Proč ji oslovil nejdřív „Ženo“? Protože kdyby ji oslovil jménem, okamžitě by ho poznala a přeskočila by vnitřní proměnu, kterou potřebovala projít – z lidského hledání k duchovnímu poznání. Marie hledá mrtvé tělo. Ježíš chce, aby pochopila, že nehledá mrtvého, ale živého, nehledá minulost, ale přítomnost, nehledá ztrátu, ale naplnění. Ptá se stejně jako andělé: „Proč pláčeš?“ „Koho hledáš“? Neptá se, aby slyšel odpověď. Chce, aby odpověděla sama sobě – co ji bolí a po čem vlastně touží. Aby sama za sebe prošla cestu od bolesti k víře. Proto začal neutrálním „Ženo“. Oslovení představuje jemné zastavení, které má otevřít prostor pro rozhovor.
Otázka „Koho hledáš“? jí má nastavit duchovní zrcadlo a dovést k poznání a pravdě. Magdaléna hledá mrtvé tělo, minulost, to, co ztratila a co už není. Ježíš se jí touto otázkou snaží přivést k uvědomění, že hledá něco neexistujícího, protože on žije. „Koho opravdu hledáš? Mrtvého Ježíše? Nebo živého Pána?“
Vede ji jemně, krok za krokem. Zastavení: „Ženo…“ Vyslovení bolesti: „Proč pláčeš?“ Pojmenování touhy: „Koho hledáš?“ Následuje zlom: „Marie!“ Jediné slovo. Jediné oslovení jménem. A všechno se mění. Její mysl přepnula z režimu ztráty do režimu vztahu a poznala ho.
Jan chce ukázat, že víra se nerodí z argumentů a důkazů, ale z osobního oslovení Bohem. Marie je první člověk, kterého Zmrtvýchvstalý oslovil jménem.
Marie odpovídá: „Rabboni!“ „Můj učiteli“! Je to oslovení, které vyjadřuje osobní vztah, důvěru, oddanost, lásku, hluboké přilnutí. V té chvíli se do jejího života vrátilo světlo a bolest se proměnila v radost. Zažila, že láska je silnější než smrt.
Ježíš Marii zastavuje, protože její první reakce je přilnout, držet, nepustit. „Nezadržuj mě!“ To je pochopitelné. Člověk po traumatu se bojí další ztráty, chce se „přilepit“ k tomu, co znovu nalezl, pojistit si to fyzickým kontaktem. Ježíš vede Marii k nové formě vztahu: ne k fyzickému držení, ale duchovnímu poslání. Nebude už uchopitelný rukama, ale vírou. Ježíš Marii neodmítá – zve ji k nové formě vztahu.
Marie ho až dosud milovala jako učitele, mistra, člověka, přítele. Avšak nyní je Ježíš Vzkříšený, Pán, ten, který překročil smrt. Proto musí pustit starý vztah, aby mohla vstoupit do nového.
Následuje povolání: „Jdi k mým bratřím a řekni jim…“ Ježíš ji posílá. Marie dostává úkol jít, mluvit, svědčit, nést dál zprávu. Psychologicky jde o návrat k aktivitě, obnovení smyslu života, transformaci bolesti v poslání, přechod od pasivity k činu.
Marie se stává prvním člověkem, který verbalizuje vzkříšení, první hlasatelkou evangelia a apoštolkou apoštolů. Její věta „Viděla jsem Pána“ znamená triumf nad traumatem. Zároveň představuje první velikonoční kázání, první svědectví vzkříšení, první evangelium v dějinách církve.
Proč se uzdravení završilo až u hrobu? Protože tam se setkala její minulost (bolest) s její budoucností (posláním), její láska (pláč) s Boží odpovědí (zjevení), její hledání (mrtvé tělo) s pravdou (živý Pán).
Je to okamžik, kdy se její život uzavírá, láme a znovu rodí – z plačící a truchlící ženy se stala apoštolka apoštolů. Marie je první člověk v dějinách, který hlásá, že Ježíš žije, smrt byla poražena a začala nová etapa. Ježíš už nebude přítomen fyzicky, ale skrze Ducha, v Eucharistii, v Písmu, ve společenství, v bližních a trpících.
Autorka je zasvěcena panna, spisovatelka, publicistka, vystudovala farmacii a teologii
Zdroje:
Katechismus katolické církve – o vzkříšení (§ 638–655)
Joseph Ratzinger / Benedikt XVI.: Ježíš Nazaretský II.
Romano Guardini: Pán
Pavel Hošek: Ježíš a jeho příběh
Jiří Mrázek: Evangelium podle Jana (komentář)
Tomáš Halík: Dotkni se ran
Mojmír Šedina: Ženy v Bibli
Jiří Beneš: Bible a její svět
Pavel Filipi: Úvod do Nového zákona
Jan Heller:
Hádanky a tajemství Bible
Co říká Bible o ženách
Dagmar Halasová: Ženy v Bibli a jejich příběhy
Vojtěch Kodet: Duchovní boj
Jan Heller: Symbolika v Bibli
Max Kašparů: Psychologie biblických postav
Anselm Grün: Uzdravení skrze Krista
Ctirad V. Pospíšil: Ježíš Kristus – Pravda, která osvobozuje
Petr Pokorný: Literární a teologický úvod do Nového zákona
