Ilustrační foto
Autor: www.flickr.com
Následující reflexe neobsahuje jména konkrétních osob, přestože jsou skutečná, a všechny popsané skutečnosti vycházejí z přímé osobní zkušenosti.
Toto zamyšlení je pouze pokusem o shrnutí jedné z mnoha neúspěšných snah pojmenovat a připomenout tragické případy sexuálního zneužívání, kterého se dopouštěl jeden kněz katolické církve v několika moravských farnostech před přibližně 70 lety. Domnívám se však, že popsaný přístup se příliš neliší od toho, s nímž se setkávají oběti podobných zločinů z doby nedávné či současné. A který je důvodem, proč se tyto oběti na příslušné církevní autority v mnoha jiných případech raději vůbec neobracejí.
S odstupem téměř dvou let, kdy jsem na konkrétní případ upozornil, a po všech mimořádně nepříjemných zkušenostech s nikam nevedoucí komunikací s příslušným biskupem (a biskupstvím), jsem si už jen položil otázku o psychologické motivaci či jiných příčinách, proč současné církevní autority o těchto věcech tak nerady slyší. A proč se nakonec podobné snahy ve výsledku obracejí do urážek, výčitek a dehonestací vůči lidem, kteří na začátku měli jednu jedinou snahu: Popsat osobní trauma způsobené zločinným jednáním kněze.
Myslím si totiž, že je zde určitý společný jmenovatel pro všechny, kdo se v podobné věci na nějakého zástupce církevní vrchnosti v posledních letech (či desetiletích) obrátili a setkali se nejen s naprostým nepochopením, ale přímo s neomaleností, podezřívavostí, drzostí a někdy až nepochopitelnou a do navenek uhlazených gest špatně zabalenou nevraživostí, ba dokonce nenávistí.
První kontakt
Základní reakcí těchto církevních osob, pokud se na ně obrátíte s podobným podnětem, je zřejmá a celkem očekávatelná obrana: „Proč jste s tím přišel?“ Tehdy ještě netušíte, že tito lidé sledují určitou taktiku. Od obrany po určité době přijedou do útoku vůči vám, s cílem vás v této věci odradit, znechutit, a nakonec i znemožnit v církevním prostředí. Pokud čekáte něco jako soucit, pochopení, empatii, žijete v hlubokém omylu. Dnešní pracovníci církevních úřadů jsou v tomto smyslu většinou tvrdí pragmatici.
V mém případě následoval pokus o trpělivé opakované vysvětlování: Nalezení archívních dokumentů po smrti rodičů, které se týkaly událostí, o kterých za života nechtěli hovořit. Vysvětlování, že jsem následně navštěvoval archivy a pročítal stovky stránek vyšetřovacích a soudních spisů. Na základě jejich porovnání s osobní rodinnou historií vznikl jednoznačný obraz událostí, které se staly. Ano, je to dlouhá doba, ale z hlediska historické paměti a spravedlnosti dané věci nikdy nemohou být promlčené. Zločiny se staly, staly se mnoha lidem, a jejich viníkem byl kněz, který sice už nežije, ale svých zločinů nikdy nelitoval a neomluvil se za ně. Možná, že by to mohli i po mnoha letech učinit místo něho představitelé církve, ve které „sloužil“
„Ale proč? Já jsem v té době přece ještě ani nebyl na světě,“ odpovídá biskup po skromném připomenutí, že mi na několik prvních písemných podnětů v této věci neodpověděl.
Odpověď se nabízí: „Církev je přece stále ta jedna stejná instituce, tehdy i nyní. Nebo není?“
„Dobře, mohu tedy odsloužit za oběti mši,“ přislíbí nakonec neochotně biskup.
Setkání s oběťmi
Další setkání se koná v rámci „mše za oběti zneužívání“, které biskupství s velkou mediální podporou pravidelně organizuje. Po skončení mše se biskup setkává s několika „oběťmi“ v blízké restauraci u mísy chlebíčků. Rozvine se dialog s mužem, který popisuje svá zranění a zneužívání v církevní řeholní komunitě. Ptá se biskupa, proč jedinou „satisfakcí“ po mnoha letech od chvíle, kdy na případ upozornil, je to, že na něho jiný církevní představitel poslal své právníky, aby mu vyhrožovali žalobou, pokud bude o těchto případech dále hovořit. Biskup odpovídá, že o tom nic neví a dívá se na hodinky. Zazní dotaz, proč církev neodškodní žádnou z obětí, tak jako se to děje v jiných zemích?
Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com
„Odškodnění musíte vymáhat po pachateli skutku. Církev za své zaměstnance nijak neodpovídá,“ reaguje biskup. Přítomní pracovníci biskupství horlivě přikyvují. „Ani ředitel školy neodpovídá za to, co udělá jednotlivý učitel,“ vysvětluje vedoucí nějakého nového centra pro pomoc obětem a nabízí až tři „psychologické pohovory“ obětem zneužívání zdarma.
„Ale církev se přece nějak zaručuje za kandidáty, které vybírá za kněze,“ namítne poškozený muž.
Biskup ho vzápětí upozorní, že už mluví příliš dlouho a ptá se, jestli má ještě někdo jiný nějaký dotaz.
Chlebíčků se nikdo ani nedotkne a každý si klade zřejmě jedinou otázku, kterou ale neřekne nahlas: „Proč se tedy toto setkání vůbec koná? Proč církev mluví o pomoci obětem, když nikomu pomáhat nechce?“
Co je v archívech?
Po delší době mi nějaký pracovník – kněz z biskupství, kterého údajně biskup případem pověřil, napíše, že mám předložit všechny „důkazy“, archivní materiály, které mám. Věty znějí stroze a působí jako předvolání či rozkaz. Namítnu, že některé materiály jsou soukromé a osobní povahy, a jiné materiály jsou zase dostupné v příslušných archivech, kde jsou k dohledání. Na biskupství, pokud vím, pracuje i někdo jako archivář. Přijde mi sdělení, že archivář v církevním archivu nic neobjevil, kromě informace, že kněz byl „odsouzen za mravnostní delikty a poškodil dobré jméno církve“. A to patří k době, kdy se rozhodl, že kněžství opustí, ožení se, nechá se laicizovat a přestěhuje se někam na Slovensko, kde ho nikdo nezná. Píšu biskupovi, že i to je přece dostatečná informace k tomu, aby se k těmto případům mohlo zaujmout nějaké stanovisko. Kněz namítá, že jako „zneužívání“ se mohlo v té době označit i to, že kněz děti pouze „hladil“, protože byl hodný a měl je rád. Namítl jsem mu, že ve svědeckých výpovědích z té doby, od osob, které naše rodina zná, jsou popsány sadistické způsoby sexuálních útoků s následky v podobě zranění – ublížení na zdraví. Kněz neodpověděl a případem se přestal zabývat.
V té době mne osloví jen člověk z podnikatelských kruhů, který spolupracuje s biskupstvím. Nedozvím se, jestli mne oslovil sám, nebo ho za mnou někdo poslal. Setkáme se a já si vyslechnu obšírný výklad o tom, jak biskupství špatně hospodaří a jaká je škoda, že věřící se o to vůbec nezajímají. Největší strach je prý na biskupství z toho, že by muselo platit nějaká odškodnění obětem. Začínají mi docházet souvislosti.
Po dalších několika měsících přišla zpráva od jisté ženy, která je pracovnicí biskupství, a z nějakého důvodu o sobě tvrdí, že ji tímto případem biskup pověřil a že má o něj zájem, přestože kvalifikaci k tomu zjevně žádnou nemá. Navrhl jsem jí vytvoření nějaké pracovní skupiny, kde by byli zastoupeni příbuzní obětí, historikové, případně právníci. Paní uvedla, že oslovila jednoho historika, a že domluví setkání s biskupem. Tak se i stalo.
Setkání u biskupa
Setkání se koná v podivné atmosféře. Přítomný historik tvrdí, že mne zná, ačkoli jsem ho nikdy v životě neviděl a jeho jméno neslyšel. Po dobu setkání promluví pouze několik vět. Pracovnice biskupství snaživě něco zapisuje do počítače, aniž by byla shoda na tom, o čem se bude hovořit. Biskup se omlouvá, že má mnoho pracovních povinností a podobnými případy musí prý vždy pověřit někoho z podřízených. Přestože s ním komunikuji delší dobu, říká, že si ani nezapamatoval mé jméno. V přijímací místnosti se podivně chvěje velký křišťálový lustr. Po hodině zbytečně promarněného času mi konečně dochází, že přítomný historik byl patrně pověřen obhajobou a bagatelizováním zločinného jednání kněze. Biskup stále mluví o potřebě nějakých „důkazů“. Přemýšlím, jestli mu nemám říci, aby i on předložil někomu nevěřícímu nějaké „důkazy“ Boží existence, když už za to ve své funkci pobírá nemalou mzdu. Také jsem si vzpomněl, jak jeden biskup kdysi přinesl kříž a žádal, aby na něj ministranti, kteří přišli oznámit, že je zneužíval jejich farář, přísahali, že je to pravda. Když to udělali, biskup kněze přeložil na jinou faru. Poté, co byl kněz pravomocně odsouzen k podmíněnému trestu za zneužívání, ho biskup přeložil do církevního archivu. Člověk, který na případy upozornil, byl následně vyhozen z teologické fakulty a v církevním prostředí znemožněn.
Ilustrační foto
Autor: Flickr.com / Giuseppe Milo / Creative commons
V našem případě by se možná mohla uspořádat spiritistická seance, kde by byli vyvoláváni duchové zemřelých obětí, kteří by archivní spisy potvrdili či vyvrátili… Byla by to ovšem poněkud teatrální procedura. Ale třeba má pan biskup rád Shakespeara…
Pracovnice biskupství potom přijde s argumentem, že kněz-pachatel měl nějaké potomky a ti možná dosud žijí a že by se mohli cítit těmito informacemi dotčeni. Jak se cítí potomci knězových obětí, tuto ženu ovšem nezajímá.
Zjevně si nerozumíme a rozcházíme se bez jakéhokoli výsledku. Modlitba biskupa na závěr působí alibisticky, rozpačitě až trapně.
„Neměl jste s tím nějaké výdaje?“ hlesne ke mně při loučení ve dveřích opatrně biskup. Okamžitě si vzpomenu na slova onoho podnikatele a skoro se chci zasmát. Když zavrtím hlavou, biskup je viditelně potěšen. To kafe, které mi nabídl, zase pro něho tak velký výdaj nebyl…
Epilog
Po několika týdnech mi pracovnice biskupství ultimativně sdělí, že mám předložit všechny „důkazy“, aniž by bylo jasné, co se tím myslí. Když se ohradím proti nezdvořilému tónu této žádosti, přizná nakonec nepokrytě barvu: „My už to stejně dávno víme. Ty oběti, to jsou stejně jen takové ty ženy, které dobrého kněze nakonec uženou…“ I když jsem to od počátku mohl čekat, stejně to působí jako rána palicí do hlavy. Tato žena je mladá, o životě patrně neví dosud nic a neuvědomuje si dosah svých slov. Neuvědomuje si možná, že to zní nejen nezdvořile, ale přímo drze, hanebně a sprostě, a že je to plivnutí na čest a památku zemřelých obětí zločinů, úchylek a sadismu jednoho člověka, který se nedopatřením v roce 1949 stal knězem a od té doby ublížil mnoha lidem, což je doloženo ve svědeckých výpovědích, archivních dokumentech i vzpomínkách konkrétních osob. Anebo je druhá možnost: že to lidi z okolí biskupa vůbec nezajímá, jim jde od začátku pouze o to, aby smetli ze stolu jakékoli nepříjemné návraty do minulosti. A aby náhodou nemuseli někomu za něco platit.
Ano, bylo to v době, na kterou církev raději vzpomíná při blahořečení obětí politických perzekucí z řad kněží a sklízí za to mediální pozornost. To, že na hřbitovech některých moravských vesnic jsou dávno omšelé hroby mnoha obětí jednoho zločince v kněžské sutaně, to církevní představitelé dnes slyší velmi neradi. Za křik a nářek těchto obětí, které byly týrány a znásilňovány tímto knězem, který měl jejich krev na rukou, se žádný biskup dodnes veřejně neomluvil. Za tyto oběti, které leží v těchto hrobech, jsem k vám, pane biskupe, v této věci přišel, protože tyto oběti už mluvit nemohou. Ale jsem přesvědčen, že i kdyby mluvit mohly, tak jako ty dosud žijící, které se na vás obracejí, jednal byste s nimi stejně. Stydím se za vás.
Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autorů
