Ilustrační foto: Arcibiskupský palác ve Wurmově ulici v Olomouci
Autor: Wikipedia.org / Lehotský / Creative Commons
Před několika dny zveřejnil magazín Christnet článek, jehož autor se pod záminkou reflexe historických případů zneužívání v církvi pokouší vykreslit současné představitele olomouckého arcibiskupství – které ovšem sám přímo nejmenuje – jako cynické, netečné a nepřátelské vůči obětem. Svůj příspěvek staví na emotivně vypjatém jazyce, obviňování ze špatných úmyslů a vytvoření představy o instituci, která se odmítá postavit ke své minulosti čelem.
Arcibiskupství olomoucké na tento text v následujících odstavcích reaguje a ohrazuje se proti vzneseným obviněním i celkovému tónu zmíněného příspěvku. Detailní pohled na fakta i na reálný průběh komunikace mezi autorem článku a zástupci arcibiskupství – jak je lze doložit mj. vzájemnou e-mailovou komunikací – totiž ukazuje zcela jiný obraz: úsilí o poctivé, objektivní a nezávislé rozkrytí složitého historického případu zde naráží na jednostranný diktát a neochotu ke spolupráci ze strany stěžovatele.
Fakta versus selektivní paměť
Hlavní výtka, kterou autor vůči církevní autoritě vznáší, spočívá v údajné pasivitě, zametání věcí pod koberec a vyhýbání se odpovědnosti. Doložitelný řetězec událostí však říká pravý opak.
Od okamžiku, kdy byl podnět týkající se událostí starých sedm desetiletí doručen (11. 1. 2025), podniklo arcibiskupství řadu konkrétních kroků:
Veřejná omluva a projev lítosti: Arcibiskup Josef Nuzík se k věci přihlásil a již vzápětí veřejně vyjádřil lítost nad všemi zločiny zneužívání, včetně konkrétní vzpomínky na dotyčný případ, a všem obětem se také omluvil při veřejné bohoslužbě (23. 3. 2025).
Archivní výzkum: Arcibiskupství iniciovalo prohledání všech relevantních církevních archivů v ČR i na Slovensku s cílem zjistit, jaké informace o tehdejším působení dotyčného kněze v období od 50. do 70. let minulého století existují. Výsledky tohoto pátrání byly transparentně publikovány na diecézním webu (18. 2. 2026).
Zapojení nezávislých odborníků: Aby byla zaručena maximální objektivita a předešlo se podezření z podjatosti, přizvalo arcibiskupství k prozkoumání případu externí historiky a archiváře.
Rozpor mezi publikovaným textem a realitou je nejvíce patrný v otázce dokazování a spolupráce. Autor článku tvrdí, že zástupci arcibiskupství po něm požadovali „neexistující důkazy“ a snažili se věc bagatelizovat. Skutečnost je však taková, že sám oznamovatel opakovaně deklaroval, že disponuje unikátními rodinnými a archivními materiály, které mohou historický obraz doplnit. Když však byl přizván k setkání a vyzván k poskytnutí materiálů, nejprve je dodat přislíbil (23. 3. 2026), poté ale veškerou spolupráci jednostranně a bez vysvětlení ukončil.
Úskalí historických pramenů z doby totality
V církevních archivech se k danému případu nachází minimum informací – patrně nejen kvůli mimořádné situaci v diecézi (připomeňme, že tehdejší arcibiskup Matocha byl internován v domácím vězení a nemohl o ničem rozhodovat), ale ještě spíše proto, že dotyčný kněz byl ihned vyšetřován státními orgány.
Bádání o případech z 50. let minulého století navíc naráží na zásadní odborný problém: dostupná úřední dokumentace z té doby pochází téměř výhradně ze spisů komunistické policie a soudů. Tyto prameny jsou ze své podstaty zatíženy účelovou manipulací ze strany tehdejšího aparátu i samotných vyšetřovaných.
Pokud se tedy arcibiskupství snaží za pomoci odborníků odlišit politický rozměr tehdejších procesů od reálných kriminálních nebo morálních deliktů, nejde o „obhajobou zločinného jednání“ ani „bagatelizování“, jak se snaží tvrdit autor textu. Jde o základní požadavek na odbornou kritiku pramenů. Tvrzení, že snaha o objektivní bádání svědčí o nevraživosti vůči obětem, je nepravdivým obviněním.
Konstrukce nepřítele a útok na dobré jméno
Text navíc v mnoha pasážích opouští rovinu věcné diskuse a uchyluje se k pečlivě vykonstruovaným dojmům. Přisuzování cynických motivů (předpoklad, že církvi jde jen o to „neplatit odškodné“) nebo dramatické vsuvky o „chvějících se lustrech“ a „spiritistických seancích“ jasně ukazují, že cílem článku nebylo poctivé hledání spravedlnosti pro oběti, ale snaha mediálně a morálně poškodit seriózní přístup církve.
Způsob, jakým autor přistupuje k faktům – kdy ignoruje vstřícné kroky, veřejné omluvy, zapojení nezávislých oborníků i financování archivního výzkumu ze strany arcibiskupství – svědčí o hluboké předpojatosti.
Cesta k pravdě pokračuje
Přestože autor veřejně deklaruje své rozhořčení a odmítá poskytnout podklady, které sám dříve přislíbil, arcibiskupství ve svém závazku nepolevuje. Nezaujaté bádání v archivních fondech státních a bezpečnostních složek pokračuje i bez žadatelovy účasti. Výstupy budou v nadcházejících měsících zpracovány a zveřejněny s maximální možnou mírou objektivity.
Omluva obětem (a v tomto případě spíše potomkům obětí) a vyrovnání se s minulostí jsou nepochybně důležitá a citlivá témata. Právě proto si však vyžadují pravdivost, poctivost v práci s prameny a respekt k faktům – nikoli podsouvání zlých úmyslů, překrucování reálného průběhu jednání a citové vydírání.
Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autorů.
