Zdeněk A. Eminger
Autor: Michal Bauer Pticen
Nevidím to v jiném kulturním a civilizačním prostoru tak silně jako v Česku a sám sebe se ptám: Proč a co k tomu lidi vede? V politicky a názorově zdevastované zemi, kde církve hrají minimální roli, rozděleny do několika málo klanů, rodin a part, a kde se občané dívají na existenci církví asi jako na existenci nějaké románové divnozemě, mi to přijde přinejmenším zvláštní. Ten fenomén jsem si pro sebe nazval: Chci, aby církev byla taková, jakou ji chci. V překladu: Chci, aby církev byla podobná mně. A tam, kde člověka občas zachvátí solidarita s bližním: Chci, aby církev dělala a žila tak, jak chci já a moji kamarádi. Stále věřím, že to některým katolickým křesťanům „bez“ i „s“ teologickým školením přijde alespoň v něčem divné.
Nejen bezprostředně před a v průběhu Druhého vatikánského koncilu, ale v širším ohledu napříč dějinami se církev snažila přijít na to, čím jako Kristova nevěsta je, čím není, čím by měla být a jaká je její cesta. Pochopitelně že tohle porozumění někdy kulhalo – v teorii i praxi – na obě nohy. Občas se církev dokonce potácela na hraně přežití, a to zvláště tam, kde se dala do holportu se světskou mocí a myslela si, kdoví jak nedělá dobře. Velkých monografií, knih, úvah, esejů, encyklik a kupu magisteriálních textů o církvi najde čtenář-začátečník i ten pokročilý víc než dost. Když papež Pavel VI. zdědil po Janu XXIII. koncil, zeptal se v jedné ze svých úvodních promluv: „Kdo jsi, církvi, a co říkáš o sobě samé?“ Byla to otázka, která brilantně definovala koncil a původní úmysl Jana XXIII., a tedy ne přeorat dějiny a zaměření církve jako pole, které leželo pět let ladem, ale sundat církvi na všech kontinentech pomyslnou pásku z očí, aby věděla, kdo je, koho má před sebou, kde začínají nové cesty a jakým jazykem má k lidem celého světa mluvit.
Kdybych se měl z nějakého důvodu přiklonit na stranu A či B a říci, jestli o sobě církev řekla ve své historii a působení všechno podstatné a je-li všechno důležité položeno též na stránkách Bible, přiklonil bych se k A a řekl: Ano, je to tak. Bylo řečeno vše. To však neznamená, že bychom byli zproštěni povinnosti přetlumočit víru církve a Boží slovo o církvi do jazyka, jemuž by rozuměl každý, a přidat k tomu v každé dějinné epoše něco málo navíc a doufat, že alespoň trošička z toho přežije další století. Jestli si o něčem myslím a věřím, že jsem toho spolu s ostatními jedinečnou součástí, ač mě to nekonečně převyšuje, je to právě církev.
Nejen žít a sloužit, ale i jen se snažit žít a sloužit v církvi, kterou lidé chtějí mít takovou, jakou jí chtějí mít, protože si myslí, že je to dobré a správné, je pro mě varovným signálem a impulsem, abych se poohlédnul po životě v církvi na jiném území. Skoro celý život, vy i já, bojujeme s tím, abychom nemuseli být stejní jako druzí, aby nám byla ponechána a udrželi jsme si svoji vnitřní svobodu a volbu. Ovšem představa, že bych měl žít v církvi vymyšlené a do-kutěné člověkem, v níž se podle toho, jak kdo myslí, jak se vyspí a kolik má zrovna energie, realizují reformní nápady – od těch relativně přijatelných až po fantasmagorie, mě už nyní posunula geograficky, kulturně a jazykově tam, kde sice církev není dokonalá, ale kde má pro moje vidění Boha, pro moji víru a pro moje prožívání církve a role společnosti podobu, která mě nedráždí, neprovokuje, nerozrušuje, případně nerozkládá na pomyslné prvočinitele proto, že si někdo přečetl na Facebooku, že by bylo dobré se zbavit ještě tohohle a vyloučit z církve tyhle, protože jinak budeme pořád přešlapovat v hromadě kyselého zelí. Je-li církev pořád ještě shromážděním Božího lidu, pak by nám z toho nemělo nikdy vypadnout slovo „Bůh“ a komunitární, dostředivý, význam slova „lid“ a jeho vnitřní soudržnost čili svatost.
V létě slouží v kostelech, které navštěvujeme, filipínský kněz Joel, který si ještě neosvojil jazyk a má velmi silný přízvuk. Někdy je těžko rozumět i evangeliu, které čte, natož kázání, které má připraveno a čte z mobilu. Někdo by se mohl právem ptát: Jestli má tedy vůbec cenu se takové eucharistie účastnit? Jenže právě na tomto drobném „zmatení jazyků“ je nejlépe vidět to, o čem píšu: stěží si rozumíme na úrovni jazyka, ale snažíme se, aby to bylo lepší. Navzdory tomuto „neporozumění“ ale netrpíme žádnými rozděleními, rozpory, názorovými střety. On přináší do evropského prostředí otisk a tradici filipínské církve a kultury vzdálené tisíce kilometrů, a přesto je katolík jako my. Nesoustředí se na reflexi témat, která rezonují v českém náboženském prostoru, ale soustředí se na to, co u každého úryvku z Božího slova myslí církev napříč dějinami, aby dodala každému z nás odvahu být, radost a naději. Člověk sloužící daleko od domova Bohu a církvi, ne sobě a svému egu. Hle, neporozumění, které je porozuměním.
Je mi líto, ale v církvi domácích kutilů, kteří se u svého kutění zaštiťují teologickými myšlenkami lidí minulosti, kteří už nemají možnost precizovat své mínění, bych žít nedokázal. Nejistota z toho, co přijde, odkud přiletí další Jobova zvěst, další rána, další výprask a další vymyšlenost, je pro mě nesnesitelná. Nemám nic proti tomu, aby si lidé založili své církve, i když církev není venkovský konzum nebo hospoda (Já opravdu věřím v jednu, svatou, všeobecnou, apoštolskou církev). Nemám vůbec nic proti pestrosti církve, která bude souviset s tím, čím církev je a má být podle Božího předurčení a Božího plánu. Nemám nic proti tomu, abychom věcně diskutovali i o nepříjemných a bolavých otázkách, kterých má církev až příliš. Nikdo po mně ale nemůže chtít, abych žil svoji víru ve Spasitele v církvi, která připomíná družstevní drůbežárnu, v níž má největší pravdu ten, kdo nejhlasitěji kvoká. To nemůžu. Nemůžu.
