Kdo nese vinu na odchodech z církví?

Ilustrační foto
Autor: Vít Luštinec

Úbytek návštěvníků kostelů nás zaměstnává už léta. Každých pět let statisticky kontrolujeme počty návštěvníků. Čísla jsou tak nepříjemná, že výsledky posledního sčítání v loňském roce 2025 pražská arcidiecéze vůbec nepublikovala. Nezadržitelně se zmenšují počty křtů. Ubývá kněží.

Přitom už od druhé světové války se v kostelích modlíme za duchovní povolání, poslední desetiletí dokonce před vystavenou Eucharistií. Nevím ovšem, zda se už někdo Eucharistického Krista zeptal, co si On o tom myslí.

Zdá se mi, že v téhle věci jednáme podobně jako ve většině jiných: místo, co bychom poctivě hledali své možnosti a využívali jich, ptali se sami sebe, oč nám vlastně běží, obracíme se k Pánu Bohu s prosbou, aby všechno zařídil. Některé věci přesahují naše schopnosti, jenže zeptejme se poctivě, kdy jsme naposledy všechny své možnosti využili?

Církev kvetla,

když přinášela něco důležitého pro život: Když řeholní sestry a bratři žijící v klášterní skupině pečovali o nemocné. Když kultivovali krajinu. Když při každém farním kostele byly otevřené triviální školy. A na univerzitách měly i ženy důležitá postavení. Když v kostelích obyvatelstvo bylo obklopeno kulturou výtvarnou i hudební v prostředí, jaké kromě zámeckých pánů a církevní vrchnosti doma nikdo neměl. A když příležitostně vznikaly další řeholní organizace k řešení naléhavých problémů, jako třeba pro výchovu – náctiletých, vykupování otroků, péče o chudé a sirotky, bezdomovce.

Všechny tyto služby postupně převzal stát. Už dlouhá desetiletí se provádějí kantáty v koncertních sálech většinou dokonaleji než v kostele. Galerie se staly sbírkami umění, které lidé dříve v jednotlivostech potkávali v každé vesnici. Kulturu obrazovou a hudební přináší televize domů, až na gauč. V každém pokoji může rodina sledovat jiný zábavný nebo informační televizní program. Všichni, kteří plnili kostely z jiných důvodů než náboženských, ztratili zcela přirozeně důvod je nadále navštěvovat.

Nedávno jsem si četl v rozhovoru s Janem Loffeldem, že i když v církvi není všechno v pořádku, přece jen tyto společenské a kulturní proměny jsou významným důvodem, proč řídnou počty věřících. A že nemusíme mít výčitky, když to vlastně není naše chyba. Ani nemusíme upadat do deprese, když se nám nedaří předat evangelijní zápal ostatním lidem. Na rozdíl od něho se domnívám, že nemůžeme žádný zápal předávat, protože ho sami nemáme. My, staří kněží, jsme v minulém století byli vychováváni a hodnoceni podle znalostí dogmatiky a katechismu, nikoli podle zápalu pro cestu Ježíše Krista. Většinu našich učitelů podobné otázky ani nenapadly.

Zkraje devadesátých let minulého století,

když ještě Václav Malý byl vikářem v Holešovicích, položil kněžím na vikariátní schůzi otázku: Napište vlastními slovy, co znamená spása! Oni se divili a mrzeli, co je to za nápad, stačila přece odpověď z katechismu, jeho fráze znali dobře. A odmítli to. Pouze asi dva z dvaceti se odhodlali vyhovět jeho žádosti. Místo, co by každý z nich znal aspoň pár vysvětlení, ukázalo se, že pro většinu spása bylo jen slovo. Odpovídá to ovšem naší představě o tzv. evangelizaci: hledají se moderní slova, aniž by se obsah základních pravd víry vůbec chápal. Pouze se opakují naučené definice.  Ty nejsou schopny někomu pomoci, protože to jsou pouhá slova, a květnatá slova nikoho neunesou! Rem tene, verba sequentur. Mysli na obsah, slova přijdou sama! Pokud nedovedeme aspoň třemi nebo pěti způsoby srozumitelně vysvětlit, co znamená vykoupení pro můj život dneska a jaké vylepšení mého současného života přináší, koho chceme přesvědčit o potřebnosti evangelia? A jak se můžeme divit, že stojíme mimo zájem svých současníků? A na koho svedeme vinu za tento stav?

Přece nám to není jedno. V skrytu duše cítíme, že jsme za znalost a důležitost evangelia mezi těmito lidmi nějak odpovědni. Cítíme odpovědnost za budoucnost. Něco by se v našem chování a jednání nejspíše mělo změnit.

Před šedesáti lety

při rozhovorech o stavu církve a její budoucnosti mě překvapil kaplan od sv. Ludmily v Praze P. Bohumil Bílý (1921–2002) tvrzením, že pro žádanou a toužebnou změnu v církvi je nejprve nutné mít v rukou odpovědný překlad Bible a poctivě texty číst. Teprve potom může dojít k dalším nutným změnám, posléze i katechismu. Měl pro své tvrzení dobré důvody. Například si všiml, že i ten druhý strom uprostřed zahrady v Edenu byl velmi důležitý. Zejména, když nám malíři opětovně předvádějí strom pouze jeden. Neslyšel jsem do té doby, že by některý z církevních investorů proti tomu zkreslení Bible protestoval a takový obraz odmítl! Přitom strom života, Adamem i Evou přehlížený, byl velmi důležitý, jak je zřejmé ze závěru 3. kapitoly Genese. A pozor, nejde o rozdíl ve výkladu, těch může být jak známo 70, v tomhle případě jde o nedbalé čtení samotného textu!

Že touha Bílého po solidnějším překladu nebyla pouhým zvoláním mezi mnoha jinými nápady, uvedu aspoň jeden další doklad. Taky jsem nikde jinde neslyšel, že v textu o Kainu a Ábelovi (Gn 4,1–15) je i vysvětlení, proč Hospodin jednu z obětí nepřijal. Dosud jsem slýchával a čítával pouze různé pokusy, jak to vysvětlit: Mohlo to být nevhodným obětním darem nebo nespravedlivým rozdělením obětovaného zvířete apod., podle fantazie katechety. Nic z těch různých pokusů nebylo pravda. Odpověď je napsána výslovně v biblickém textu (4,7), jenže ji člověk při zběžném přečtení (protože to přece známe!) pravidelně přehlédne.

Ilustrační foto
Autor: Petr Neubert

Něco se ovšem v tomtéž úryvku nepovedlo už sv. Jeronýmovi, a protože Vulgata se stala nedotknutelným překladem, opakují se dosud ve verši 11 slova: „Já tě zlořečím“, „Já tě proklínám“, dokonce „Proto buď proklet“ (náš liturgický překlad) apod. Ačkoliv v hebr. stojí: „Nyní jsi zlořečený“. To není nedůležitý rozdíl, zda Kaina zlořečí Hospodin nebo sama Země! Podobné je to s Kainovým znamením.

Jak dojde k takovým omylům?

Snadno! Překladatelé čtou český text, a když se jim zdá něco divné, podívají se do originálu a případně vymění slova. Ostatní nechají, jak bylo, „protože už jsme na to zvyklí“, a může to tedy tak být i nadále. Tím si vysvětluji, že některé omyly se předávají z generace na generaci. Ostatně, tak to s omluvou potvrdila i úctyhodná osobnost profesora Miloše Biče, když jsem s ním začátkem osmdesátých let mluvil o Kainově prokletí: „Žel, je to obvyklá chyba, přehlédli jsme to“. Tohle přiznání a opravu ve druhém vydání českého ekumenického překladu, připisuji kvůli chvále pana profesora.

Také v novozákonním textu přehlížíme závažné omyly způsobené překladem. Např. při řešení konfliktů mezi lidmi (Mt 18,15n.). Všechny dosavadní překlady se řídily Vulgátou a ta nás dovedla do problémů: Svatý Jeroným, pravděpodobně z důvodu momentálních poměrů v církvi 5. století, přeložil řecké slovo elencho?? do latiny slovem corripio – pokárat. To ale neodpovídá duchu celého evangelia. Ježíš sám tuhle možnost na jiném místě vyvrací srovnáním velikosti třísky a břevna (Mt 7,3n.). Prohlédl jsem skoro všechny české překlady, a to od nejstarší české bible Drážďansko-Leskovecké z roku 1380 přes kralické bratry, i všechny novější překlady – Col, Hejčl, ČEP i Překlad 21. Všichni si museli být vědomi konfliktu, který tím v evangeliu nastával, přesto se drželi s různými obměnami tohoto Jeronýmova výběru. Ale ani po uvolnění závaznosti Vulgáty koncem 20. století nenastala změna. Povzbuzen zmínkou u Ladislava Heryána jsem se podíval do řeckého slovníku a tam jsem našel, že slovo elenchó nabízí ještě několik jiných možností: vynést na světlo, přivést k řečí, probrat to, a ještě možná další. To zřejmě odpovídá Ježíšovu smýšlení a postoji mnohem více než pokárat, je to dokonce jedinečná nabídka urovnávání nedorozumění mezi lidmi bez násilí a bez psychologů. Něco podobného je se slovem peklo, kterým Češi nejpozději od roku 1380 překládají dvě rozdílná řecká slova, užívaná Ježíšem. A bylo by možné uvést mnoho dalšího.

Ježíš nebyl fantasta ani idealista, ale realista

Před lety jsem byl donucen hledat základní vysvětlení některých evangelijních výrazů lidem, kteří o Pánu Ježíši nikdy neslyšeli. Postupem doby jsem stále více žasnul, jak se Ježíš obrací neustále k přítomnosti. Vzpomněl jsem si, jak jsem četl v nějaké knize kardinála Špidlíka (Duše poutníka?), že Solovjov řekl: Všichni zakladatelé náboženství se shodují v několika věcech: život na Zemi vyžaduje od člověka uskrovnění, trpělivé snášení těžkostí a po smrti přijde odměna. S jedinou výjimkou: Tou byl Ježíš! On odměnu neposouval jen na onen svět, ale už do přítomnosti. Překvapilo mě to, ale je to vlastně pravda. Ani uzdravování neposunul do budoucnosti, že by řekl nemocným: Dnes vás nemohu uzdravit, dostal bych se do těžkostí, je sobota. Přijďte zítra. Raději se vydal všanc očekávaným obviněním, než aby nepomohl potřebnému člověku ihned. Důležitou informací je, že Boží království je mezi námi (Lk 17,21). Ostatně sama spása je možná už v přítomnosti, jak přímo řekl Ježíš Zacheovi.

Není sice tento stav pouze naší vinou, ale cítíme odpovědnost za budoucnost. Něco by se v našem chování a jednání nejspíše mělo změnit. Přesto neustále pokračujeme v obvyklém provozu, jako před dvěma sty lety. Např. hledáme mladíky, kteří budou ochotni převzít dnes už skoro jedinou postrádanou, především obřadní složku církevního života. Z toho vycházejí obavy z holek mezi ministranty. Narušily by získávání duchovních povolání kluků odmalička! Co pamatuji a mohu doložit, aspoň osmdesát let prosíme Hospodina o kněžský dorost, jak se tehdy říkalo prosbám za duchovní povolání. Zdá se mi, že už jsme zkusili všechny možnosti, jak oblomit Hospodina. Ironicky lze poznamenat, že už zbývá pouze rada Eliášova (1Kr 18,27). Nejsme totiž ve svém úsilí vzdáleni jejím tehdejším adresátům.

Nebo si myslíte, že je opravdu možné, aby Otec, kterého denně takto nazýváme, byl po desetiletí hluchým k našim stále úpěnlivějším prosbám? Že by kladl překážky přístupu k eucharistii statisícům katolíků např. v misijních zemích? Neměli bychom spíše důvěřovat sv. Jakubovi (4,3)? Neměli bychom přemýšlet nad tím, zda Hospodinu sami neklademe překážky a zda vůbec vnímáme jeho hlas? Někdy je i jemný a tichý! Neměli bychom (jak s tím koncil počítal) také svátostným vedením obcí pověřit např. ty osvědčené, viri periti, kteří už s Pánem Bohem něco ve svém životě prožili? A pro které Pán Ježíš znamená víc než splněné zkoušky z dogmatiky nebo církevního práva? Kteří vědí, čím evangelium pomohlo jejich životu a čím může pomoci i tomuto světu?

Výhoda poctivého překladu

by se také projevila ve větší vážnosti ke slovům, která v církvi používáme. Vezměte si třeba slovo hříšník. Při mši opakovaně, na začátku, uprostřed i ke konci, všichni tvrdíme, že jsme hříšníci. Děláme to odmalička, kdysi latinsky – tomu nerozuměl skoro nikdo, dneska česky, a to zase skoro nikdo není ochoten uznat. Že to s takovou jistotou mohu tvrdit? Kdybychom toto označení opravdově přijali, nemohli bychom se např. pohoršovat nad sousedem, který při mši v jisté chvíli stojí, ač by měl správně asi klečet, nebo šišlá nebo mu upadnou berle. Žádný křesťan by se nemusel vytahovat nad ostatními nebo být uražen, když se mu něco nezdá. Kdybychom to mysleli opravdově, nemuseli bychom vstupovat do rozhovorů jako bojovníci s cílem za každou cenu zvítězit – nad manželem, nad dětmi nebo nad spolupracovníky nebo jinověrci. Ani při rozdělování dědictví po rodičích nebo při jednáních s politiky. Protože tomu tak není, je zřejmé, že sice ústy vyznáváme, jak jsme ubozí, dokonce to s vervou v některých písních zpíváme, ale vůbec to tak nemyslíme. Protože slovo hříšník se stalo pouhým slovem, církevní hantýrkou.

Podobně je tomu i s mnoha dalšími křesťanskými výrazy. Jak říká Václav Sokol, snadno vyslovíme velké slovo, třeba květnaté, ale jen proto, že se to tak říká, nebo že je to tak napsané v katechismu a nikoli proto, že je vyjádřením našeho vlastního uvažování a chápání, ke kterému jsme se sami – třeba klopotně – dopracovali. Jako kdybychom výsledek početního příkladu opsali z dodatku na konci učebnice, místo, co bychom ho sami vypočítali. Trochu nás omlouvá, že jsme k tomu nebyli vedeni. Změna smýšlení směrem k realitě, což je první požadavek Pána Ježíše (Mk 1,15), nebyla nejdůležitější ani pro naše učitele v minulém století.

A uznat tento nedostatek není snadné. Přijmout Ježíšovy návrhy a nároky je obtížné. A bylo tomu tak odjakživa. Nejspíše proto zvítězilo řešení posunout výsledky i odměnu evangelijních slibů výlučně do budoucnosti, té Absolutní budoucnosti, kterou je Pán Bůh. On si jistě poradí sám a nahradí škody, které jsme mu způsobili. On zajistí tu naprostou spravedlnost, když my jsme se málo snažili zavést, byť tu menší, na tomto světě. Proto např. bylo výhodnější číst pouze polovičku napomenutí o poslušnosti vrchnosti, protože je od Pána Boha. Druhou polovičku, že On vrchnost posílá trestat zločince a odměňovat ty, kteří jednají dobře (1Pe 2,12n), to se dozvěděl málokdo. Naopak byla zdůrazňována ta první část, ačkoliv Písmo sv. nikoho nevynechává ani v právech, ani v povinnostech (otce i děti, muže i ženy otroky a jejich pány). Nezbývá než to přiznat a nedivit se, že takto deformované evangelium nikoho nemůže nadchnout.

Místo hledání smyslu Ježíšova usilování teď, v 21. století, se např. v naší arcidiecézi zajišťujeme do budoucnosti. Máme dokonale vypočteno, kolik nájemních bytů potřebujeme postavit především pro movité občany, abychom z nich měli zajištěný co největší přínos. Přičemž nemáme tušení, zda při neustále probíhajícím úbytku členů církve vůbec nějací v budoucnosti budou! Starost o finanční budoucnost zastínila život v přítomnosti, ačkoliv Pán Ježíš vybízel k přímému opaku. 

P. Pavel Kuneš je emeritní farář v Klecanech a publicista.

Článek je publikován ve spolupráci s revue Universum. Aktuální i starší čísla si můžete objednat v digitální podobě zde.