Ilustrační foto
Autor: Člověk a víra / Sebastian Mira
Celostátní setkání mládeže v Ostravě nabízí desítky přednášek, workshopů, modliteb, koncertů i dalších aktivit. Zaměřila jsem se především na odpolední přednášky a workshopy – tedy na tu část programu, kde si mladí sami vybírají témata, která je zajímají.
Na první pohled je nabídka velmi pestrá. Když se ale podíváme ne na počet položek, ale na to, kdo mluví, o čem mluví a jaké odpovědi mladým nabízíme, působí program podstatně homogenněji. A právě tady vidím hlavní otázku: Dáváme mladým prostor přicházet s vlastní zkušeností, pochybnostmi a otázkami? Nebo jim spíš nabízíme různé cesty k předem připraveným katolickým odpovědím? Nejde mi o to, že je program katolický. Samozřejmě že je. Zajímavější je, jak širokou podobu dnešního katolicismu mladým ukazujeme.
Kdo mluví o „velkých“ tématech?
Při pročítání programu mě zaujalo rozdělení témat mezi muže a ženy. Nejde jen o počet, ale o to, kdo vystupuje v roli autority. Muži se výrazně objevují u politiky, filozofie, bioetiky, práva, liturgie nebo teologických a institucionálních otázek. Ženy častěji u vztahů, rodiny, psychologie, péče, kreativity nebo spirituality.
Samozřejmě jsou tu důležité výjimky – psycholožky, psychoterapeutky nebo odbornice na zneužívání. Přesto se ptám, jaký obraz autority tím mladým ženám ukazujeme. Vidí samy sebe také jako budoucí teoložky, myslitelky a spoluautorky směřování církve?
S tím souvisí i teologická pluralita. U kontroverzních témat mi chybí výraznější zastoupení různých teologických proudů a také teoložek. Katolická teologie přece není jen soubor hotových odpovědí. Je také hledáním a legitimním sporem.
Sexualita: prostor pro otázku, nebo cesta ke správné odpovědi?
Nejvýrazněji to podle mě vidíme u sexuality, vztahů a genderové identity. Workshop o pohlavní identitě začíná možností, že mladý člověk „pochybuje o tom, jestli je opravdu člověk stvořený jako muž a žena“. Výchozí rámec je tedy předem jasný: tradiční křesťanská antropologie muže a ženy.
Ta na katolické setkání samozřejmě patří. Z programu ale není patrné, že by vedle ní zazněl například sexuolog, odborník na genderovou dysforii nebo přímo člověk s transgender zkušeností. Podobně jsou témata vztahů prakticky vždy směřována k heterosexuálnímu manželství: teologie těla, příprava na manželství, přirozené plánování rodiny, chození směřující k výběru partnera.
Co vedle toho chybí? Třeba zkušenost mladých gayů a leseb, kteří chtějí zůstat součástí církve. Život bez partnera. Nebo prostě prostor říct: moje zkušenost se do tohoto modelu nevejde. Neříkám, že mladí nepotřebují odpovědi. Potřebují ale také místo, kde otázka nemusí mít předem určený výsledek.
Podobně bych se ptala u Společenství čistých srdcí. Samotný ideál čistoty není problém. Ale u akce pro mladé od čtrnácti let je legitimní otázka, zda vedle něj mluvíme také o studu, pocitu selhání, souhlasu, sexuálním zdraví nebo o tom, že hodnota člověka nestojí na jeho sexuální „bezchybnosti“.
Když diskuse ve skutečnosti není diskusí
Jedním z nejčitelnějších příkladů je workshop Jakuba Kříže o zpovědním tajemství. Anotace klade zajímavé otázky: Je zpovědní tajemství nebezpečím? Proč vyvolává kritiku veřejnosti? Jak ho chápe české právo?
Jenže v medailonku se zároveň dozvídáme, že Jakub Kříž se Ústavnímu soudu „snažil neúspěšně vysvětlit, že není důvod bát se zpovědního tajemství“. Tady tedy předem víme, jakou stranu sporu řečník zastává. Na obhajobě vlastního stanoviska není nic špatného. Ale pokud chceme mladým nabídnout skutečnou debatu, proč vedle něj neposadit také někoho, kdo se zabývá ochranou obětí, oznamovací povinností nebo limity duchovní mlčenlivosti?
Podobnou otázku mám u bioetiky. O počátku a konci života, „současné vědě“ a učení církve mluví dominikán, lékař a morální teolog. Proč vedle něj není třeba gynekolog, embryolog, odborník na reprodukční medicínu nebo člověk s osobní zkušeností s rozhodováním o interrupci? Nejde o to, katolické stanovisko odstranit. Jde o to, ukázat mladým, že složitá otázka nemůže mít snadné a pro každou situaci platné odpovědi.
Které tváře mladé církve ukazujeme?
S otázkou plurality souvisí i výběr osobností, které mají mladé oslovovat. V programu se opakovaně objevuje například P. Josef Kvapilík, známý ze sociálních sítí jako Pater Pepa. Je bezpochyby výrazným představitelem mladé generace kněží a umí komunikovat jazykem sociálních sítí. Právě proto mi ale přijde škoda, že vedle podobného evangelizačního stylu nejsou stejně výrazně slyšet i jiné hlasy mladé církve.
U jednoho z workshopů například anotace začíná otázkou: „Máš pocit, že dnešní svět o víru nestojí? Možná jen nemluvíš o Bohu tak, jak to lidi potřebují.“
To už samo předpokládá určitou odpověď: problém není nutně v tom, co církev nabízí, ale v tom, jak to dokáže předat. A právě vůči tomuto způsobu komunikace mám odstup. Může být velmi přesvědčivý, ale zároveň snadno převádí skutečné pochybnosti, nesouhlas nebo odlišnou životní zkušenost na problém komunikace: stačí najít správný jazyk a člověk evangelium přijme.
Jenže možná nám někteří mladí neříkají, že jsme jim víru špatně vysvětlili. Možná nám říkají, že s některými našimi odpověďmi skutečně nesouhlasí.
Nejde mi o kritiku jednoho kněze. Spíš o otázku, jaké typy mladých katolických hlasů CSM staví do popředí. Vedle výrazně evangelizačního přístupu bych čekala také osobnosti, které více pracují s pochybností, ambivalencí, kritikou církve nebo s tím, že naslouchání nemusí vždycky skončit evangelizační odpovědí.
Chceme mladým naslouchat, nebo je připravit na evangelizaci?
Výraznou linií programu je evangelizace. Opakovaně se objevují Kurzy Alfa, workshop o oslovování nevěřících, Alfa pro mládež nebo Antiochia a její zkušenosti s hlásáním evangelia. To je legitimní součást křesťanství. Ale kladu si při tom otázku: Je mladý člověk na CSM především někdo, koho chceme zformovat a poslat předávat víru dál? Nebo je také někým, od koho se může něco naučit sama církev? Právě ten druhý pohyb mi v programu místy chybí.
Umíme naslouchat – když chceme
Proto velmi oceňuji prostor, který dostal spolek Někdo Ti uvěří a téma sexuálního a duchovního zneužívání. Tady se připouští, že církev může selhat, autorita nemusí mít pravdu a zkušenosti zraněných lidí je třeba skutečně poslouchat.
Podobně za dobrý považuji výběr témat hospice, umírání a doprovázení. Právě proto mě napadá: Když umíme dát takovou váhu zkušenosti člověka u zneužívání, proč to neděláme stejně důsledně i u sexuality, identity nebo zkušenosti s církví?
Jaká církev mladé čeká?
Málo výrazně také vidím debatu o budoucnosti samotné české církve. Dnešní účastníci CSM budou za deset či dvacet let řešit nedostatek kněží, proměnu farností, větší odpovědnost laiků, postavení žen nebo způsob rozhodování v církvi.
O to překvapivější je pro mě malá viditelnost synodality a strukturální budoucnosti církve. Mladé učíme, jak se v církvi angažovat, evangelizovat nebo rozlišovat své povolání. Ale ptáme se dostatečně také jich, jakou církev budou potřebovat a chtít vytvářet?
Podobně je to s velkými problémy světa. Klima, rozvojová pomoc nebo solidarita v nabídce jsou, takže by nebylo fér tvrdit, že globální témata chybějí. V porovnání s osobní spiritualitou, vztahy a evangelizací jsou ale spíš vedlejší linií. Větší prostor bych čekala pro válku, migraci, autoritářství, demokracii nebo polarizaci společnosti.
Čí hlas tedy slyšíme?
Program CSM je žánrově velmi pestrý. Nejsem si ale jistá, zda je stejně pestrý i v hlasech a perspektivách, které mladým nabízí. Od katolického setkání nečekám názorovou neutralitu. Očekávala bych ale vnitřní pluralitu a důvěru v mladé, že unesou spor, různé zkušenosti i otázky bez hotové odpovědi.
A nakonec je fér dodat ještě jednu věc. Mladý člověk nemusí jít na žádnou přednášku ani na žádný workshop. Odpoledne může sportovat, tvořit, hrát, potkávat se s ostatními a užít si celé setkání úplně jinak. Možná je to vlastně docela důležitá pojistka celého programu. Když už mu totiž nabídneme příliš mnoho hotových odpovědí, pořád má možnost ten den nenavštívit ani jednu přednášku či jeden workshop.
