Richard Václav Čemus
Autor: Jezuite.cz
Richard Čemus byl postavou na přelomu času a reflektovat jeho dílo či životní příběh z jedné izolované perspektivy by bylo chybné. Současně lze říci, že s ním odchází část tradice, která je těsně navázána na Tomáše Špidlíka a jeho myšlenkové dílo. Jde o postavu ukazující historické proměny světa, vliv učitelů i schopnost vyprávět svůj životní příběh.
Richard Čemus se narodil v Praze krátce po uvěznění svého otce za činnost v katolické akci se Zvěřinou, Mádrem a dalšími v roce 1954. V roce 1970 rodina emigrovala do Německa, odkud se postupně dostal do Říma, kde strávil velkou část své intelektuální kariéry. Z původní dráhy diecézního kněze přešel roku 1983 do Tovaryšstva, na kněze byl vysvěcen v roce 1988 Janem Pavlem II. Pro jeho formaci v osmdesátých letech bylo zásadní setkání s Karlem Skalickým, Karlem Vránou a Tomášem Špidlíkem. Čemus bývá často redukován pouze na Špidlíkova žáka, ale takové čtení jeho mnohovrstevnaté osobnosti by bylo jednak redukcionistické vůči němu samému, jednak by neodpovídalo výběru spolupracovníků Tomáše Špidlíka, který rozhodně nestál o to, obklopit se svými vlastními kopiemi.
Na počátku devadesátých let působil jako diplomat v Moskvě, byl rektorem Papežské koleje Russicum, v roce 2008 byl spirituálem Nepomucena, přednášel na Angelicu, Lateránské univerzitě a především na Orientálním ústavu, ale také na řadě institucí mimo Řím. Po smrti Tomáše Špidlíka převzal na čas promluvy ve Vatikánském rozhlase a jeho život je spojen s prací v Centro Aletti v Římě, kde se těsně potkával nejen s Tomášem Špidlíkem, ale také s Markem Rupnikem, osobou umělecky i myšlenkově kvalitní, lidsky a mocensky více než problematickou, spojenou se zneužíváním duchovním, sexuálním i mocenským.
Domnívám se, že může být cenné analyzovat Čemusovo dílo ještě ve třech specifických kontextech, které mohou mít širší přesah do vnímání různých aspektů života církve a církevních dějin, mimo výše uvedené životopisné črty.
Tím prvním je otázka vztahu žák–učitel v církevním kontextu. Čemus se chápal jako autentický žák Tomáše Špidlíka a vnímal silnou potřebu rozvíjet jeho teologický odkaz. Jezuitský kardinál nesporně patří mezi nejoriginálnější teology druhé poloviny dvacátého století, jejichž přínos není dostatečně reflektován, ale současně musíme upozornit na dva klíčové aspekty. Rozvíjet dílo neznamená vstoupit do role žáka a učitele, podřízeného a nadřízeného, ale získat kritický odstup a myšlenky zasazovat do nových interpretačních schémat, nikoli se snažit udržet vydefinované směry uvažování. Richard Čemus v tomto poli čelil nesporně silnému tlaku okolí, aby byl „pokračovatelem Špidlíka“ nebo jeho autentickým duchovním synem. Tato očekávání naplnil jen částečně, protože do jeho života vstoupila vážná nemoc, se kterou žil více než třetinu svého života.
Právě zdravotní omezení mu tak paradoxně umožnila hledat vlastní, autentické uchopení sebe sama a vyprofilovala ho do pozice zajímavého myslitele s mezinárodním přesahem, který v českém kontextu není zatím téměř reflektován. Hledání hlubších než takto závislostních vztahů se jeví jako jedna z klíčových výzev současného řádového života (nejen jezuitského) a představuje fenomén, který papež František označoval jako klerikalismus, byť ne vždy myšlený jako apriorně zneužívající moc (jako v případě zmiňovaného Rupnika), přesto člověka zbavující autenticity a svobody.
Druhým důležitým bodem je vztah k Rusku a ruské spiritualitě, který se Špidlíkem sdílel. Jak v jednom rozhovoru pro Katolický týdeník upozorňoval, nejde porozumět ruskému způsobu myšlení racionálně analytickými nástroji. Špidlík i Čemus dokázali do teologického myšlení zakomponovat rozměr srdce a emocí, aniž by z teologie udělali záležitost nereflektovanou nebo nekritickou. Překračování hranic mezi obory, kontexty a dualismy představuje jeden ze zásadních bodů možného porozumění mezi lidmi, kteří spolu jinak nemusí příliš souhlasit nebo rezonovat.
Třetím bodem je hledání personalistické perspektivy. Jeho kniha Život není čas je v tomto ohledu určitým programovým textem a Čemusovo pojetí personalistické perspektivy křesťanství před nás staví potřebu promýšlet možná některé vztahy nověji, hlouběji a aktuálněji. Text silně odpovídá myšlenkovým schématům typickým pro církev Jana Pavla II., což ale není moderní společnost, a s kritickým odstupem můžeme (a musíme) vnímat témata vztahu, moci a autority podstatně kritičtěji. Přesto určitá myšlenková schémata tvoří rámec, který by stál za novou konceptualizaci setkávání bez mocenské závislosti, v autenticitě, svobodě a zájmu o druhého.
Richard Čemus odchází jako mimořádně cenný teolog, který do jisté míry uzavírá českou stopu v Orientálním ústavu, generaci autentických Špidlíkových žáků (byť na Špidlíka navazují další, jako Pavel Ambros a Michal Altrichter, spojení s jinými, ale přesto strukturálně podobnými problémy v olomouckém Centro Aletti, které postihly to římské) a určitou formu sbližování mezi Východem a Západem v rovině spirituality. O to více bude třeba najít nové otázky a perspektivy, se kterými by bylo možné na dílo dvou výrazných jezuitských myslitelů kriticky navázat. Odchází současně člověk, který velkou část svého života prožil v nemoci a hledání a současně dokázal být mimořádně lidský, naslouchající a vnímavý. Byl jedním z těch, kteří se nebáli otevírat otázky role žen v disentu a u politických vězňů, které jsou dodnes téměř nereflektované. Odchází postava nesporně pestrá, s mnoha odstíny vlastního bytí, které nelze upřít upřímnou, hlubokou zbožnost a vztahovost.
