Carlo Maria Martini v roce 2006
Autor: Wikipedia.org / Creative Commons
31. srpna 2012 zemřel po dlouhé nemoci, kterou statečně nesl, biblista, spisovatel, římskokatolický kněz, jezuita, emeritní milánský arcibiskup, kardinál Carlo Maria Martini. Za dvaadvacet let své biskupské služby (1980–2002) byl dějinnými okolnostmi vtažen také do komplikovaných společenských poměrů, dramaticky ovlivněných politickým terorismem, ekonomickými problémy obyvatel i dost značnými celospolečenskými změnami.
Asi nejsymboličtějším Martiniho počinem bylo otevření tzv. Katedry nevěřících při milánském arcibiskupství. Tato katedra měla v průběhu let 1987–2002 dvanáct veřejných shromáždění, na která mohl přijít kdokoli bez ohledu na své vyznání a zastávaný světonázor. Jednotlivá setkání připomínala současná národní synodální zasedání. Byla však – ač měla svůj řád i duchovní styl – mnohem méně formální a účastnili se jí ve velkém počtu také mladí lidé. Někteří po dlouhé době, někteří možná poprvé v životě slyšeli úryvek z Bible, Martiniho výklad a mnozí jistě poprvé v životě zažili pozvání k tiché meditaci nad tím, co slyšeli a co si kromě exegeze vyžaduje také ticho a přijetí i jinými smysly, než je sluch a zrak.
Po celý svůj život se biblista Martini (student Papežského biblického institutu a později i jeho rektor) ve svých homiliích i veřejných vystoupeních soustředil na moderní, poctivou a hlubokou reflexi Písma, z něhož se podle vůle Druhého vatikánského koncilu měla církev a lidé v ní znovu naučit nabírat naději, sílu, naučit se žít. Martini se trochu podobal svým protestantským kolegům biblistům, neboť v římské církvi má homilie obvykle svůj širší, exegeticko-kulturně-společensko-psychologický ráz. Spíše bych řekl, že většina kázání, která jsem kdy v Česku slyšel, se držela biblického textu jen okrajově.
Kazatel většinou využil ambon k tomu, aby lidem okomentoval různé společenské události a to, jak se na ně dívá. Do pozadí tak ustoupil základní smysl homilie: přinést na základě biblického textu lidem, kteří se ještě vůbec odhodlali přijít do kostela a slavit eucharistii, naději a sílu na další dny i to, co o daném úryvku Božího slova myslí církev napříč staletími, tradicemi a kulturami. Martini byl jiný.
Všechny jeho knihy, knihy rozhovorů, veřejné proslovy k vážným i tragickým událostem, ale i docela obyčejné rozprávění s přáteli či novináři v závěrečných letech jeho života obsahovaly nenásilné a vlastně úplně přirozené odkazy na Bibli, bez níž byla Martinimu moderní teologie i pastorace nemožná, nesmyslná, kontradiktorní. Ti, kteří s ním vedli veřejný dialog, např. spisovatel Umberto Eco (vyšla jim společná kniha), hovořili – tak jako římský teolog Karel Skalický, který se s Martinim, pozdějším rektorem římské Gregoriány, potkával – o tom, že Martini měl vystupování šlechtice, které postrádalo jakoukoliv nadřazenost. Pochopitelně že Martini říkal, co si myslí (mnohokrát psal o tom, jak důležité bylo pro jeho biskupskou službu, aby se to, co myslí a říká, odráželo také ve všednodenním styku s lidmi milánské diecéze), co má na srdci, o čem četl. Vedle papeže Jana Pavla II., který ho kreoval kardinálem, si dovolil kritizovat církevní poměry způsobem, který mu mnozí nezapomněli (a po papežově smrti a na následném konkláve mu to někteří dali najevo). Jedna důležitá okolnost v tom však byla. Když se čtenáři dočetli v rozhovoru vydaném po jeho smrti, že církev „je 200 let pozadu“, nešlo o to, že by pro Martiniho byla církev zpozdilá v nějakém společensko-vývojovém smyslu. Když se zastával rozvedených a znovusezdaných (a to zvláště žen matek), nedělal to proto, že to v sekulární společnosti dělali jiní a přinášelo to body. Když dávno před papežem Františkem říkal, že eucharistie není dárkem za slušné chování, ale lékem pro všechny, kteří jsou nemocní, zranění a pochroumaní, neříkal to proto, aby na lidi udělal dojem. Byl o tom přesvědčen ze své četby, meditace a studia Písma. Z toho, jak se Boží slovo v jeho vlastních dějinách projevilo na něm, na jeho blízkých, přátelích, kamarádech, studentech, těch, jimž se stal pastýřem. Boží slovo ho nikdy neoklamalo, i když ne vždy bylo v souladu s tím, co by si jako občan Martini asi nejvíc přál.
Většina Martiniho díla, o homiletickém nemluvě, nebyla dosud přeložena do češtiny. Z Martiniho se tu a tam objevují komolivé citáty, aby se jimi dokázala nějaká osobní, partikulární, na nohou se třesoucí pravdička. Martini zůstává i 14 let po své smrti zjevením, před nímž bychom neměli strkat hlavu do písku. Miloval Jeruzalém, žil tam, po svém emeritování se tam vrátil, aby tam znovu jako starý pán studoval Bibli a tam i zemřel. Bůh ho však skrze nemoc povolal zpátky do vlasti, do Gallarate (spjatého též s českým katolickým kněžským exilem), kde i při zhoršující se Parkinsonově nemoci pracoval, dával rozhovory, žil – nakolik to šlo – naplno. Od něj bychom se mohli v dnešních tragických izraelsko-palestinských vztazích leccos přiučit, leccos pochopit, pokusit se nemít na věci silný osobní názor, aniž bychom tento názor nekonfrontovali s tím, co nám k tomu v srpnu r. 2026 říká stále živé a dějící se Boží slovo.
Martini nebyl teologický soukromník, který by si hrál na vlastním písečku, ani odbojář, jenž by po nocích (v překladu: v bažině sociálních sítí) sypal do pomyslného církevního soukolí, které se někdy samo sotva točí, lopatičkou píseček a smál se u toho jako blázen na úplněk Měsíce a hrozil mu holí. Jeho životní osud, osud muže, který skutečně uvěřil, že Bible není jen lidské slovo o Bohu, ale van Božího dýchání, by nám mohl pomoci vystoupit ze svého soukromnictví a alespoň v prvním kroku přihodit na hromadu osobních úvah a myšlenek také jedno, dvě, nebo dokonce tři Boží slova. Ta se na jakékoliv hromadě budou vždycky vyjímat jako diamanty rosy, jako slzy radosti, jako nejcennější poklad, který někdy – bůhví proč – obcházíme jako vepřín za vsí. Není to jen škoda. Je to smutné. Carlo Maria Martini dokázal, že Boží slovo má veškerou moc uzdravit kohokoliv z nás i z té nejtěžší nemoci. Dokonce i z křesťanského egoismu a jájínkovství zabalených do líbivých slov.
„Člověk má ve svém srdci místa, která vynáší na světlo pouze bolest.“ – Carlo Maria Martini
