Arcibiskup Josef Nuzík
Autor: Člověk a víra / František Ingr
Olomoucký arcibiskup a předseda České biskupské konference Josef Nuzík poskytl záštitu pro Pouť na půli cesty, která se měla konat 19. září v Olomouci. Záštitu lze chápat jako metaforu: použití štítu proti útokům nepřátel a odpůrců. Jakmile takové útoky přišly, vzal Josef Nuzík svou záštitu zpět a druhý ročník setkání LGBTQ+ věřících byl zrušen. Důvodem byla podle prohlášení arcibiskupství „silně vyostřená atmosféra a vlna negativních, až nenávistných reakcí v online prostoru, kvůli nimž nebylo možné zaručit bezpečnost účastníků“. O týden později přišlo vysvětlení podložené teologickým argumentem. V otevřeném dopise, kterým reaguje na došlé podněty, Josef Nuzík píše:
„Předně bych chtěl zdůraznit, že pastorace není aktivismus. Pán Ježíš nepořádal okázalé akce, protesty ani demonstrace. On v první řadě viděl každého člověka jako povolaného a milovaného Bohem bez ohledu na věk, postavení, zdraví či sexualitu. Proto ani my nechceme a nebudeme pořádat akce za asistence policie nebo dávat prostor ke konfrontacím a vyostřování konfliktů.“
Co se vlastně zrušilo
Na první pohled není zřejmé, proč se zdůrazňuje skutečnost, že pastorace není aktivismus. V programu setkání, tak jak jej zveřejnila pozvánka na oficiálním webu biskupské konference v rubrice Hlavní zprávy, není nic, co by bylo možné označit jako protest či manifestaci. Jako aktivismus tak lze chápat protesty proti pořádání takové pouti, ale ty zase nejsou pastorací. Právě těm protestům arcibiskupství ustoupilo, tedy alespoň podle prvního prohlášení, když akci zrušilo. Nelze vyloučit, že slovo „aktivismus“ míří na druhou stranu, tedy k obsahu některých bodů programu. To ale žádný z oficiálních dokumentů neuvádí.
Arcibiskup má právo poskytnout záštitu tomu, komu chce, a rozhodne-li se tak, vzít si ji zpět. Někdo to může považovat za zbabělost, pro pořadatele či účastníky to není příjemné, ale dokážu si představit, že lze takový krok rozumně vysvětlit a obhájit. To se ale bohužel nestalo.
Ježíš nejezdil autobusem
Jezdil Ježíš autobusem? Evangelia o takovém způsobu dopravy nepíšou, patrně proto, že v té době autobusy neexistovaly. Přesto věřící olomoucké arcidiecéze hromadnou dopravu používají a nikoho z biskupů nenapadlo z toho dělat problém. Argumentovat tím, že evangelia o něčem nemluví, a proto to nemáme dělat, je sporné. Ostatně Ježíš také nepořádal poutě za zdravotníky či politiky, o kterých mluví dopis pozitivně.
Názor, že Ježíš „nepořádal protesty“, je navíc sám o sobě problematický. Stačí uvést jako příklad poměrně spektakulární vystoupení proti chrámovým obchodníkům (Mk 11,15–17) či srocení davů při vjezdu do Jeruzaléma (Mk 11,7–10).
Nebudeme pořádat akce za účasti policie
Nepořádat akce za účasti policie je od předsedy České biskupské konference poměrně odvážné předsevzetí. Na velehradské pouti a Dnech lidí dobré vůle dohlížejí na bezpečnost účastníků desítky policistů, uzavírají se přístupové cesty a zavádí se kyvadlová doprava. Při papežských návštěvách policie asistuje také, stejně jako při převozech lebky svatého Václava. Znamená to, že už se takové akce příště konat nebudou?
Nejspíš budou a myšlenka v pozadí je jiná. Jedna věc je policie řídící dopravu na národní pouti, druhá je policie stojící mezi dvěma skupinami věřících. Ten obraz by byl pro církev těžko snesitelný a strachu z něj lze porozumět. Jenže kdo jiný než arcibiskup by měl stát jako moderátor mezi dvěma skupinami s odlišnými názory?
Dvě záštity
Jak upozornil Vít Luštinec, v roce 2025, čtyři dny poté, co odpůrci v Praze zablokovali Pochod pro život, Josef Nuzík jménem biskupské konference napsal poděkování účastníkům:
„Mrzí mě, že toto zákonně svolané shromáždění bylo násilně zablokováno a policie nebyla schopna zajistit, aby pochod mohl dojít ke stanovenému cíli.“
Účastníkům tehdy poděkoval, že „veřejně vyjádřili úctu k lidskému životu od početí a dali hlas těm, kdo sami promluvit nemohou“.
Pochod pro život a pouť LGBTQ+ věřících nejsou srovnatelné akce. Už proto, že první je politická demonstrace, zatímco druhá měla být náboženskou poutí. Lze je ale chápat jako dvě věci z opačných stran téhož sporu uvnitř církve. Nevíme, zda se skupiny odpůrců pouti a účastníků Pochodu pro život překrývají, ale jestli ano, pak arcibiskup sám stojí na obou stranách sporu o pouť LGBTQ+.
Dokud se ty strany nepotkaly, bylo snadné jim oběma poskytovat podporu či záštitu. Letos v srpnu se potkaly. Zatím pouze virtuálně, v prostoru dopisů a e-mailů došlých na olomoucké arcibiskupství. Kolik z těch zpráv patří reálným lidem, nevíme. Nevíme ani, zdali to ví olomoucké arcibiskupství. Každopádně vyhodnotilo, že zprávy odpůrců mají větší sílu či představují větší nebezpečí.
Odpůrci akce jsou ve druhém vyjádření zcela pominuti. Nejsou zmíněni shovívavě, nejsou zmíněni vůbec. Nenávistné reakce, které arcibiskupství o týden dřív uvedlo jako důvod zrušení, se z vysvětlení vytratily a zbylo z nich „mnoho různorodých reakcí“, v nichž byla podle dopisu témata „hodnocena zcela opačně“. Změnil se i podmět. Věta nezní „oni z toho chtěli udělat demonstraci“, nýbrž „ani my nechceme a nebudeme pořádat akce za asistence policie“. Předsevzetí míří dovnitř. Obraz, který o pouti vytvořili lidé usilující o její zrušení, tak dopis přijal za vlastní.
Kdo měl stát mezi nimi
Pochod pro život není náboženská pouť. Je to zákonně svolané shromáždění, tedy věc politická, a policie má chránit jeho účastníky. U pouti je to jinak. Do sporu uvnitř církve nemá vstupovat policie, nýbrž ten, kdo je pastýřem obou stran. Právě takový spor má biskup moderovat, a když z něj odejde, rozhodl ho ve prospěch hlasitější strany.
Ukázalo se, že být záštitou obou skupin zároveň je obtížné. Snadnější je vzít jednu záštitu zpět. Odnesla to ta slabší strana.
Argument z Ježíšova příkladu se pokouší tohle rozhodnutí obhájit. Nejen, že působí nedůvěryhodně, ale jde přímo proti tomu, oč se Ježíš snažil: být záštitou tomu slabšímu.
