Jan Knap, Bez názvu 2013, olej na plátně, 65 × 90. Sbírka Jana Knapa
Autor: Sbírka Jana Knapa
V postní době jsme jeden z velkých obrazů Jana Knapa na dva měsíce umístili v kostele Nanebevzetí Panny Marie, po dlouhá staletí hlavním pastoračním kostele v Hradci Králové. Zvolili jsme zcela vědomě velmi netradiční postní plátno. Ta jsou zpravidla z dobrých důvodů prostá, strohá, zakrývající. Jenže naše žitá realita se nachází v kontextu světa, který je zanesen šedí chaosu a nejistoty, v potemnělém světě obav z překotně pádícího technologického vývoje a jeho dopadů například v podobě manipulací emocemi na sociálních sítích.
Tvorba Jana Knapa se jeví jako lék, protijed na tyto úzkosti, jako prostor nadechnutí, spočinutí, pokoje. Tematicky i způsobem výtvarné tvorby.
Jako v nebi, tak i na zemi
Na jeho obrazech jsou zpravidla nedramatické, všední, každodenní momenty. Ty, které tak často podceňujeme, nedoceňujeme, obvykle jsme schopni nahlédnout jejich skutečnou hodnotu až ve chvíli, kdy o ně přijdeme. Přestože jako by toužíme po intenzitě a dramatech a nepochybně i momenty zkoušek k životu patří a slouží mu, to podstatné, procesy lidského zrání a nekomplikovaného radostného bytí ve společenství s těmi, které nám Bůh svěřil, abychom s nimi sdíleli svůj život, se ve skutečnosti odehrává právě v nich. A hodně záleží na tom, objevit to včas, nenechat se unášet ani do budoucnosti, kdy se to všechno (snad, jednou) stane, a jen čekat, žít provizorně, čekat, až „to“ přijde. Ani nevězet v často idealizované minulosti, natož tam sebelítostivě hledat vyvinění pro své současné mizérie. Výjevy Jana Knapa pomáhají obnovit víru, že pravá podstata radosti a štěstí je právě v intenzivním prožívání každodennosti a že právě tuto poetiku všedního dne jako základní životní prostor a tón je třeba dnes bránit.
Hlavním námětem tvorby Jana Knapa jsou výjevy ze života Svaté rodiny. Ježíše, Marii a Josefa zasazuje do všednodenní současnosti
Autor: Christnet.eu / Vít Luštinec
Obsah se zde pak geniálně propojuje s formou. Janovy obrazy jsou krásné, pro mnohé možná až příliš, až příliš přímočaře. Proto po mém soudu patří výsostně do sakrálního prostoru. Dávají zazářit ryzí kráse, poskytnou okno naděje, průhled do jiné dimenze, jakým by svět mohl být a vlastně i v některých momentech a z určité perspektivy je, pokud jsme schopni vidět momenty prolamování Božího království do našeho světa teď a tady. Prolamuje se třeba tím, že se necháme prolnouti krásou výtvarného díla, pokojem, který vyzařuje. Přijmeme ho do sebe, naladíme se na stejnou hloubku a pak jsme schopni sálat pokoj i tam venku. Prostota a nekomplikovanost, pravdivost umění mají sílu oslovit a změnit niterné nastavení stejně jako modlitba a kontemplace, liturgie či četba Písma, stejnou schopnost utěšit, posílit a dodat kuráž svědčit o Boží lásce zvláště těm, kdo to nejvíce potřebují.
Kontury andělských těl
Malby Jana Knapa jsou figurální, znázorňují tělo. Dokonce i těla andělů, která tam nejsou, ale my je jinak vidět nedokážeme, protože právě takhle nás z nějakého zjevně dobrého důvodu stvořil. Stejně jako celé stvoření i tělo je Boží dílo stvořené dobrým Bohem. Tělo jako takové je určeno ke vzkříšení, k obnově a proměně. Později se pomocí aristotelských pojmů upřesní a zformuluje chápání toho, že člověk existuje pouze jako jednota duše a těla, tělo tedy není jen pouhý nosič duše, obtěžující „bratr oslík“, ale něco podstatně patřící k lidské existenci. S Tomášem Akvinským můžeme konstatovat, že bez těla je člověk nekompletní, sama duše není plně člověkem. Tělo samo je výmluvným nástrojem porozumění a hlásání křesťanské víry. Jak píše francouzský dominikán Philippe Lefebvre poetickým teologickým jazykem, křesťanský lid „se nejvíc učil a nejvíc jej uctíval ve dvou životních chvílích, když Kristus nepromlouval slovy, ale vlastní existencí: když ležel jako nemluvně v jeslích a když visel mrtvý na kříži. V těchto dvou klíčových okamžicích… mlčící tělo Slova promlouvá nejzřetelněji a oživuje ty, již na něj s láskou hledí a naslouchají mu“.
Jedním z kouzel maleb Jana Knapa je pro mě i autenticky křesťanské docenění těla, těla se vším všudy, jeho krásou i křehkostí, samozřejmostí i zranitelností, všedností a jedinečností. Pohled na Janovy malby je jako napojení na proud milosti, který nám Bůh stále různými způsoby nabízí, abychom z něj čerpali transformující sílu a odvahu. Jako účinný lék na nejhorší nemoci naší doby, osamělost, marnost, beznaděj, falešný kult těla zároveň s jeho pohrdáním, zneužíváním a destrukcí. Janova malba vtěluje princip, že krása zachraňuje svět. Do poloviny října se o tom můžete sami přesvědčit v Arcidiecézním muzeu v Olomouci.
Výstava Jana Knapa Okna do ráje v Arcidiecézním muzeu Olomouc potrvá do 18. října 2026.
