Michael Martinek: Očima křesťana
Autor: Nakladatelství Portál
Na začátku čtení knihy salesiánského kněze a člověka řady talentů a povolání Michaela Martinka, nazvané Očima křesťana: Úvahy o víře dnes, jsem si připomněl, že podle toho, co a jak autor píše, říká a jaké zastává názory, se pouštím do čtení knihy laskavého člověka. Po přečtení titulu jsem o tento pocit nepřišel.
Martinek nabízí čtenáři 37 svých úvah, které se vesměs týkají českého a moravského římskokatolického prostředí včetně jeho temných zákoutí, nevyzpytatelných a neodhadnutelných pravidel a rozhodnutí a pochroumaných mezilidských vztahů napříč generacemi. Až na několik textů se autor zabývá tím, čím je část církve, kterou poznal a které slouží, bolavá a nemocná, avšak najdeme tu i několik sond do sekulárního světa, jehož členové si udržují (a to nejen v Teplicích, Praze či Brně, kde Martinek sloužil) vůči církvím odstup, který je podle mého soudu v evropských i světových souřadnicích výjimečný a zasloužil by si kontextuální pozornost.
Martinka zajímá svým způsobem všechno, čím církev a společnost žijí a co je oblíbeným tématem sociálních sítí i toho, „o čem všichni mluví, ač se o tom mluvit nesluší a nemá“. Jeho zamyšlení v jistém ohledu rámují změny, které přinesl do církevního života papež František a jím započatá – a v září r. 2026 již na ústupu jsoucí – synodální cesta církve, a zvláště její německá větev. Budiž řečeno, že Martinek se nespouští na hlubinu teologických či biblických reflexí tohoto kterého fenoménu. Jeho kniha cílí na čtenáře, kteří s ním plují na stejné vlně a mají na řadu otázek, které ohledává, totožný, nebo alespoň podobný názor. Najdeme tu silná témata, jejichž řešení, jež by vyhovovalo těžko kvantifikovatelné nespokojené skupině katolíků, je v nedohlednu. Patří mezi ně např. svěcení žen na kněze, svěcení ženatých mužů, zapojení žen do rozhodovací a mocenské struktury církve či otázky týkající se sexuality a v konkrétních lidských příbězích též hledání genderové identity, možnost nového svátostného manželství rozvedených, spravedlivé odsouzení skandálů církevních představených, vykořenění klerikalismu a politiky populismu, dezolátská a konspirační mentalita, která zasahuje část církevních komunit, i pseudonáboženství nostalgismu, v němž řada našich přátel hledá smysl svého života. Najdeme tu i zřetelné otisky nekonečných debat na sociálních sítích, jež jsou dnes částí katolíků považovány dokonce za legitimní veřejnou teologii. Nebýt Martinkova dovysvětlení a pozitivních východisek, která nabízí, mohla by se jeho kniha jevit jako sonda do společnosti těsně před jejím institucionálním rozpadem.
Papeže Františka nezmiňuji jen jako oželitelnou vycpávku své recenze. Když na samém začátku svého pontifikátu sdělil lidem, aby od něj nečekali žádnou revoluci ani zázraky, protože toho není schopen a domnívá se, že jeho služba nebude dlouhá, mýlil se jen v délce svého mandátu. To podstatné, čím obohatil a proměnil alespoň část naší církve, je návrat k lidskosti, laskavosti, něze, otevřenosti a sebemenší neochotě soudit druhé lidi podle normativních církevních textů (zákona) a bez sebemenšího uplatnění ducha zákona (lásky, bratrství a přátelství). Stejnou životní cestou, čtu v knize, se vydal i Michael Martinek. Ač vychován konzervativní tradicí, která před r. 1989 ovládala i bohoslovecké učiliště v Litoměřicích, vyzrál i díky svému řeholnímu řádu, který si udržuje své mezinárodní kontakty, v člověka Františkova duchovního zázemí. Nikoho nesoudí, nepoučuje, nezatracuje, neposmívá se – to všechno ho naučila jeho kněžská služba mezi lidmi, mladými, vězni či dušemi z okraje společnosti. Zdá se mi, že v knize je zřetelné i jeho osobní vyznání a přání zároveň – nepropadnout nemoci některých jeho bratrů, vrstevníků i farníků: najít si své nepřátele, obětní beránky, ty druhé, a hrozit jim a zkaženému světu od ambonu holí a Božími tresty. V tom se Martinek zásadně vymyká tomu, co tvoří obsah jeho knihy – společnost a církev obrovského, i když snad pořád léčitelného rozdělení, s níž to ještě, tak jako někteří jeho kolegové a přátelé, nevzdal. Martinek si neklade apriori teologické či filosofické otázky. Neotevírá biblické slovníky a konkordance a nepase po nových pracích odborníků z Papežského biblického institutu a protestantských biblických škol. Na tyto základy je jeho kniha skoupá. Na všechno (tedy skoro na všechno, neboť i on sám někdy hledá rovnováhu) odpovídá tak jako světci nedávné doby i světci z počátků – láskou, přívětivostí, empatií, solidaritou, tolerancí a pastorační velkorysostí.
Katolický kněz, salesián Michael Martinek
Autor: Universum
Hraniční témata, například svěcení žen na kněze
Ne se vším v jeho úvahách souhlasím, ač v něčem souzníme. Zdá se mi, že předložená radikálnost řešení padá spíš na úkor rozsahu, který si pro své úvahy zvolil a v němž nebyl s to rozpracovat danou otázku teologicky, a už vůbec kontextuálně a do detailů. Mám na mysli např. jím citované výroky Anežky Hesové o tom, jak se ptala „moudrých teologů“ na otázku týkající se svěcení žen a dostala odpověď, že „skutečný teologicky podložený důvod proti svěcení žen žádný není“. Martinek dává jejím slovům své požehnání a říká: „Díky, Anežko, že jsi to tak stručně a trefně shrnula. Já bych to nevyjádřil líp.“ Tady jsem, ačkoliv bych si sám přál důstojnější zapojení žen do života církve, o něž se také snažím, zpozorněl.
Není třeba zacházet do podrobností, natož do teologie, ale tolik je zřejmé, že se v jádru mýlí oba. „Pro“ i „proti“ svěcení žen na kněze má své opodstatněné teologické (a nejen kanonické) důvody, které nelze zamést pod koberec konstatováním od klávesnice notebooku. Pokud totiž tvrdíme, že podle „moudrých teologů“ (o koho, prosím, jde?) svěcení žen nic nebrání, říkáme tím, že alespoň církev naší doby, reprezentovaná papežem Františkem a Lvem a nemalým počtem lidí jejich spirituálního okruhu, se buď mýlí, nebo není ochotná vyslyšet znamení doby a jednat. Jde tedy proti Bohu. V obou případech by šlo o kolaps Učitelského úřadu, který již není schopen v síle Ducha vést církev tam, kde má být a kam má kráčet. Důsledky těchto silných tvrzení jsou vážné a hraničí s tím, co prohlásil na adresu německé synodální cesty sám František. Parafrázuji: jestli to tak půjde dál, bude třeba, abyste si založili svoji autonomní německou národní katolickou církev. Ostatně byl to František, který jako Petrův nástupce odkládal a nakonec úplně odložil právě otázky svěcení žen a ženatých mužů. Lev jde stejnou cestou. Nic na tom nezměnilo ani jmenování několika žen do dikasteriálních úřadů, které je pro univerzální církev této planety pod jakoukoliv rozlišovací schopností. A tak třeba u této kapitoly se mi zdá, že přání je otcem myšlenky a že církev jako mystické Tělo Kristovo, předurčené ke svému cíli a spáse, se do úvah o těchto tématech téměř nepropisuje. Ať už se nám to líbí, nebo ne, církev je nekonečně víc než „já chci“, „my bychom chtěli“, „dohnat a předehnat!“. Církev se buď mýlí, a pak je všechno ztraceno, a je nedůstojné v ní žít. Anebo nemýlí, a pak hledá v síle Ducha odpovědi na své historicky podmíněné a oprávněné otázky. Církev nikdy netvrdila, že dogmata jsou finálními prohlášeními pravd víry učiněnými dokonalým jazykem. Spíše naopak. Pravdy víry jsou bytostně otevřeny do-vysvětlení a zasazení do nových kontextů života. I nedokonalé vyjádření pravd víry ale spočívá v naději a víře, že Bůh chrání církev od neomylnosti ve věcech, které jsou pro církev, člověka i Boha esenciální. Řečeno s teologem Vladimírem Boublíkem: „Každý věřící si musí kromě toho uvědomit, že dogmatická rozhodnutí církve nemají stejný rozsah jako víra církve.“ Sytit lidi nadějemi církevních revolucí je stejně nebezpečné jako pojetí církve coby armádní jednotky určené pro potírání bludů a herezí. Zde by mohl být Martinek, domnívám se, obezřetnější a sestoupit alespoň do základních pramenů.
Chápu, že bolest a rozčarování, které u některých svých farníků prožívá možná už ve druhé, či třetí generaci, vede k jisté míře radikálnosti a potřebě spěchat. Autor, zdá se mi, ale tuší, že odpověď na výše zmíněná témata musí dát lidem buď církev ve svém středu (tam, kde je v jednotě a vystavena životodárné síle Ducha), nebo jejich vlastní svědomí. Autonomie svědomí, které koncil nazval svatyní lidského srdce, tak nakonec člověka nutně přivede k rozhodnutí žít svoji víru v jiné církvi nebo jinak než v náboženské společnosti. Sám bych v církvi, která „nerozumí“ myšlenkám „moudrých teologů“ a která odrazuje, jak několikrát zmiňuje, lidi jalovými kázáními potrhlých farářů, žít nechtěl ani nedokázal. Věřím, že lidský pohled na Boha a posvátno má své limity a je navíc omezen hranicemi našeho pojmosloví a jazyka, který dnes tvoří spíš jen rámec nejnutnějšího dorozumívání. Věřím, že všechny věci mají svůj čas a že to, čemu v církevním životě nerozumím, padá na vrub ani tak Kristovy nevěsty, jako mému celolidskému, dosti komplikovanému ustrojení. Důležitější než zápasy na sociálních sítích jsou pro mě třeba texty z Enchiridion symbolorum nebo svazky Patrologia graeca et latina. Tady bych začal. Tady bych skákal.
Trvalá hodnota a dobrý život ve stínu církevních celebrit
Velikost a odvažuji se říct, že trvalá hodnota Martinkova přemýšlení nezáleží v autoritativních odpovědích, natož v rozhodnutích, nýbrž v laskavosti srdce. Věřím, že čtenáři si už u první kapitoly uvědomí, že největší hodnota Martinkova veřejného vystupování a nasazení tkví právě v jeho povaze a životních rozhodnutích, na nichž má svůj podíl jistě osobnost dona Bosca, členové jeho řádu i ti mužové a ženy, kteří mu během let vstoupili do života a proměnili ho k dobrému a ještě lepšímu. Martinek byl byl laskavý, ano, to slovo sem patří, otcovský i jako řidič tramvaje, lékař, astronaut, profesionální sportovec nebo houbař. Stal se ale knězem a salesiánem a odvážil se nabídnout svůj život pro řadu dobrých projektů, jejichž hodnota je nezpochybnitelná. (Když už se v Česku rozdávají tituly „preláta Jeho Svatosti“ jaksi na potkání, udělejte, prosím pěkně, Martinka někdo biskupem, aby se něco z toho, čemu věří a co dělá, vepsalo i do širších než jen řeholních a farářských souřadnic!)
Vinou církevního a kvazi-teologického kultu osobnosti, který v této zemi úzce souvisí s nevykořenitelnou titulománií a potřebou být vidět, byl Michael Martinek vždy trochu v pozadí. Jenže už předmluva Ládi Heryána ukazuje, že roky a desetiletí si pana Michaela, kněze Boha živého, připravovaly k tomu, že jednou přijde jeho čas. Ten čas je tady a je tu i čas číst jeho Očima křesťana. Temný, teskný, melancholický naturel obyvatel střední a východní Evropy, kteří vidí sklenici spíš poloprázdnou a za hranicemi spíš lvy než přátele a bratry a sestry vyznávající tytéž civilizační a kulturní hodnoty, Martinek do konce svých dní nezmění. Podařilo se mu však čtenářům ukázat, že církev je víc než jen česká a moravská provincie a že za balíkem slámy za vsí je kopec a za tím kopcem hora a za tou horou pohoří a pod ním údolí a rovina a zvlněná krajina vedoucí do širého světa. Martinek je něžným trubadúrem velkého světa za obecním seníkem a nositelem myšlení, které je víc než jen nezávazným povídáním nebo kritikou na úrovni facek. Svoboda pro něj není radikálnost (i když i jeho kniha skýtá některé radikální – ježíšovské? – tendence), ale odpovědnost bez devótní poslušnosti autoritě, která se sama potácí nad propastí a volá o pomoc, třebaže je někdy nelidská, krutá a trestající. Je možné si v Česku roku 2026 přát víc? Nemyslím si. Blaze, kdo na takového kněze a učitele v hloubce toho slova ve svém životě narazí, tím spíš ve chvíli, kdy se jeho neklidné srdce přeplněné touhami po věcech, penězích a eventech začíná radikálně tázat po Bohu.
