Ekumenická bohoslužba v Semaníně (srpen 2026)
Autor: archiv autorky
Poslední srpnovou sobotu letošního roku se na zahradě u Smyčků v Semaníně konal Ekumenický den se společnou modlitbou, kterou jsme z nedostatku fantazie nazvali „Bohoslužba podle žen“. Snad se nám časem podaří vymyslet příhodnější název nebo ani žádné genderové označení nebude třeba. Jde o bohoslužbu s účastí členů různých církví, v jejíž přípravě mají přednostní místo ženy. Myšlenka se silnějším, ba výhradním zapojením žen v přípravě bohoslužby vznikla příznačně na katolické půdě, kde jsou ženy při liturgii výrazně upozaděny, což se nezřídka vydává za bohulibou tradici a projev správného uspořádání křesťanských hodnot. Položili jsme si otázku (ano, kladou si ji i muži), zda se bude bohoslužba nějak výrazně lišit, když si prohodíme role: muži ustoupí do stínu a nechají promlouvat ženy.
Absence žen v katolickém liturgickém prostoru je pro někoho samozřejmostí, nad kterou se nepřemýšlí, nebo naopak promyšleným tahem s důkladnou teologickou či quasi-teologickou argumentací, proč nemá žena v liturgickém prostoru co dělat a jaké úžasné možnosti uplatnění má kdekoliv jinde. Pro jiného je to nepochopitelné plýtvání potenciálem poloviny lidstva. Nabízí se dvojí úhel pohledu, proč by měly ženy v církvi promluvit. První říká, že pohled ženy na svět a společnost, na liturgii, na biblické příběhy a vůbec zjevenou Dobrou zprávu je jiný než u mužů. Že výhradní účastí mužů se naše vidění zužuje na specificky mužské prožívání víry a slavení, popř. na projevy, o nichž se muži domnívají, že nejlépe odpovídají ženské spiritualitě. Jiný, přímější pohled říká, že v liturgii a církvi nechybí zvláštní ženské charisma. Chybí tam ty ženy.
Letošní ročník ekumenické bohoslužby žen byl třetí v pořadí. Z prosté otázky před dvěma lety „jak by to vypadalo, kdybychom přípravu bohoslužby svěřili ženám“? vznikl nápad „pojďme to zkusit“. Formát ekumeny nebyl zvolen náhodně. Ekumena v České Třebové a v okolí Litomyšle žije, a i kdyby nežila, ekumenická bohoslužba je vhodnější než quasi-katolická mše v čele s předsedající, pro niž nemáme v kanonickém právu odpovídající strukturu ani označení.
Ekumenickou bohoslužbu připravovanou ženami lze vnímat jako experiment, v němž si ženy vyzkoušejí neznámé role a odpovědnost. Zejména u katolíků je mnoho žen, které nemají reálnou zkušenost ani se čtením u ambonu a nikdy jim nebyla „svěřena“ jiná než pasivní přítomnost. Je tu prostor pro improvizaci, kdy se přihlásí ke slovu kdokoliv, kdo chce být slyšen. Muži i ženy. Ať už je to společné sdílení úvah místo homilie nebo přinášení vlastních záležitostí do společenství v podobě přímluv. Chceme prožívat skutečnost, že při společném slavení není diváků a herců, jeviště a hlediště, nýbrž všichni jsme herci.
Anežka Hesová předsedala bohoslužbě
Autor: archiv autorky
Bohoslužbu připravovanou ženami lze také chápat jako bohoslužebné shromáždění místo katolické mše; modlitbu, která může být za pár let na mnoha místech pro nedostatek kněží jediná možná. Také ji lze chápat jako prostor ekumeny pod střechou Kristovy církve pro ty, kteří se z mnoha důvodů cítí být na okraji, a poznávat, že náš „společný stan“ je neuvěřitelně široký. Ekumenická modlitba není svázaná liturgickými předpisy. Koná se pouze na základě příslibu „kde se sejdou dva nebo tři“.
První ročník v roce 2024 byl ryze experimentální. Při druhém v roce 2025 jsme využili služeb profesionálky – husitské farářky Elišky Zapletalové. Eliška si upravila mešní formulář užívaný ve vlastní domovské církvi, který se v mnohém podobá katolické mši nebo evangelickému slavení Večeře Páně. Díky tomu dostala bohoslužba pevný formální a časový rámec. Ve třetím ročníku jsme se bez Elišky musely obejít a vyzkoušely si různá úskalí přípravy organizované i živelné. Funkce předsedající se ujala Anežka Hesová se zkušeností vedení bohoslužby slova. Protože se v Semaníně počítá i s kultovní hostinou s chlebem a vínem, zvolila Anežka úpravu textu, která se vyvaruje zdání nápodoby katolické mše. Nejde o „hru na mši“ ani o snahu svévolně uchopit konsekrační liturgické dění.
Chléb a víno použité při bohoslužbě ke kultovní hostině bylo vzácným darem. Červené víno darem doslova krvavým a bolavým. Chlebové placky z nekvašeného těsta upekly místní ženy, ale víno k nám přišlo z okupované části Ukrajiny. Z Krymu putovalo do Evropy složitou a životu nebezpečnou oklikou přes Soči a Kazachstán. Jeho dárci se pak stejnou cestou vrátili na Krym, který je jejich nebezpečným, ale milovaným domovem.
Při volbě bohoslužebných textů a služeb jsme mohly zakusit, jak těžké je improvizovat a jak obtížné je pověřit ženu rolí, na kterou není systematicky připravovaná. V katolické církvi se setkávám s tím, že ženám, které připouštějí byť i jen možnost působení jiných žen v církevních strukturách, je a priori podsouvaná touha po moci. Nedej bože, když některá otevřeně přizná, že touhu po kněžství sdílí. Nejde jí prý o nic jiného než o moc a chce se zviditelňovat. (Muži jsou asi v otázce moci z nebes obdařeni zázračnou imunitou.) Nic takového v naší přípravě nebylo znát. Každá z žen se až úzkostlivě chránila učinit rozhodnutí z obavy, aby si nenárokovala, co jí nepatří. Chyběl potřebný hlas, který by pravil: „Vybrala jsem ty a ty texty; kázání nebo promluvu po evangeliu si připraví XY, přímluvy budou spontánní a já budu hlídat čas.“ Opět jsem se utvrdila ve své soukromé teorii, že každá žena řekne nejdřív ne. Ženy bylo třeba k viditelné službě spíš povzbuzovat. Jediná Anežka se zkušeností vedení neměla problém.
Poslední srpnová sobota v Semaníně se vydařila. Nebe nám ukázalo jasnou tvář a poslalo nádherný den babího léta. Předsedající Anežka Hesová, kazatelka Lenka Maredová, hudební vložka Anička Smyčková a Jaroslava Štursová a další zapojení účastníků při čtení, zpěvu žalmů a přímluvách. Elišku Zapletalovou, která se připojila později odpoledne, jsme tentokrát využily jako odbornou poradkyni. O spokojenost při následné agapé během dlouhého odpoledne se postarali vynikající kuchaři a spousta ochotných neviditelných rukou. Největší dík ovšem patří hostitelům Aničce a Davidovi Smyčkovým.
Michael Martinek, který byl v loňském roce naším čestným hostem, zařadil Ekumenický den v Semaníně mezi „ostrůvky pozitivní deviace“. Jsme si vědomi, že jde o výjimečné pole prozatím nezatížené negativní zkušeností. Pohybujeme se na nejisté půdě, v prostoru hledání a tápání, v krajině stínů, v kartografii „hic sunt leones“. Vede nás to k respektu ve smyslu „žít a nechat žít“. Nacházíme se někdy v přítomnosti zjitřených ran a doteku bolavých míst. Možná jsou mezi námi i lidé, kteří nemají přístup ke svátostem, mohou se cítit nepřijatí, na okraji nebo za hranou, ale u semanínského stolu se účastní společné hostiny.
Forma mimořádného slavení může u někoho vyvolávat pochybnosti. Evangeličtí, husitští i katoličtí duchovní (a další) jsou vítáni stejně jako kterýkoliv jiný zájemce. Katolický kněz, který přijme pozvání, ovšem potřebuje určitou dávku odvahy nikoliv proto, že tu bude rovný s rovnými. Katolické liturgické předpisy bohoslužebným experimentům příliš nepřejí. Bývalí kněží se mohou stát pro řádně zřízené diecézní kněze v církevní správě kamenem úrazu, a to i když nevystupují v kněžské pozici a nepřijímají žádnou veřejnou roli. Nesměřujeme k vytvoření nové církve. Jsme zakotvení ve svých domovských církevních společenstvích a spiritualitách. Všichni jsme nějakým způsobem hledající.
Když se vrátím zpět k otázce, zda se bohoslužba nějak výrazně liší, připraví-li ji a budou vést výhradně ženy, doufám, že na ni smím odpovědět záporně. Nevím, zda v tom hraje roli nějaké zvláštní ženské charisma, ale jsem ráda, že tentokrát v ní nechyběly ty ženy.
