Caravaggio: Večeře v Emauzích (1601)
Autor: Wikipedia.org / Creative Commons
Česká katolická publicistika disponuje kvalitní analýzou. Jména autorů jako Marek Polášek, Martin Vaňáč, Jana Šídlová nebo Pavla Holíková bývají zárukou věcných a argumenty podepřených textů, které se nebojí problematických témat. Zmínil jsem zde přitom jen několik jmen, ale příkladů by se našlo mnohem více.
Význam těchto analýz nelze dostatečně docenit. Jsou pokojnými a sebevědomými diskusními příspěvky do českého katolického prostoru, které nedávají prostor ani apologetickému zlehčování, ani hořkému lamentování: pojmenovávají věci jménem, opírají se o dokumenty a fakta a nutí i ty, kdo by raději mlčeli, aby začali argumentovat.
Dobrá analýza někdy udělá více než jakýkoli akční plán. Záměrem mého příspěvku je nicméně pokusit se vybídnout naše autory k rozšíření horizontu svých úvah. Nejprve ale popíšu, jak prostoru jejich analýz rozumím: rozumím jim tak, že míří do stávající většinové církevní struktury a jejich hlavním čtenářem má být farní katolík: člen územně vymezené farnosti s jedním odpovědným klerikem, ve farnosti začleněné do diecéze s jedním odpovědným biskupem, v instituci s jedním monarchou odpovědným za vše. Analýzy jsou „k nahlédnutí“ samozřejmě i všem odpovědným, jejich kuriím a sekretariátům. Adresátem jsou tedy členové dané formy církevní instituce: řízené shora, bez demokratických principů, bez rovnosti muže a ženy, s autoritou svěřovanou mužům vázaným slibem celibátu, a také instituce, která se snaží zajistit si finanční zázemí, aby mohla „fungovat“.
Právě tato forma pozdní lidové katolické církve, nikoli církev sama ani katolictví, podle mého soudu končí. Ne kvůli neřádům, které analýzy odkrývají, ale strukturálně: počty kněží klesají nezadržitelně, výsledky sčítání návštěvníků bohoslužeb z roku 2025 pražská arcidiecéze ani nezveřejnila, státní příspěvek na činnost je naposledy vyplacen v roce 2029 a restituční náhrady končí rokem 2034. Diecéze se na to připravují a budují fondy, z jejichž výnosů se mají financovat samy. Jenže i kdyby se to podařilo (se všemi morálními a věcnými otázkami z takového záměru plynoucími), už toto samo nebude oprava: církev financovaná z kapitálových výnosů je jiná forma než církev financovaná státem. Jak tedy opravit stávající formu, když mizí kněží, věřící, peníze i motivace?
Historie opakovaně ukazuje, co se v podobných situacích děje. Tam, kde se hynoucí forma opravovala zevnitř a oprava byla adresována těm, kdo formu nesli, energie se vyčerpala: v Basileji (1431–1449) papež, kterého měl koncil umravnit, koncil obešel a přečkal a vyšel z toho silnější; galikánská církev se v roce 1790 reformovala v podobě, kterou už dějiny zrušily; nizozemský pastorální koncil po Druhém vatikánském koncilu předpokládal partnera v Římě, který ale žádnou opravu nechtěl; irské zprávy o zneužívání byly analýzou nejvyšší kvality, jenže bez alternativy, a forma se nezměnila, jen vyprázdnila. A tam, kde oprava uspěla, za Řehoře VII. nebo v dobách Tridentského koncilu, nešlo o údržbu formy, ale o její přestavbu pod tlakem zvenčí. Forma církevní instituce se měnila vlastně vždy z nouze.
Co budoucnost církve skutečně umožnilo žít, nevznikalo z reformních memorand, ale vedle nich, paralelně a zdola: Benedikt z Nursie nezachraňoval pozdně antickou církev, založil komunitu, která přežila zánik světa, v němž tato církev fungovala; Cluny (910) nepsalo biskupům o simonii a lenní závislosti, nechalo se vyjmout z jejich pravomoci a za sto let z něj vyšla gregoriánská reforma i papežství, které pak drželo staletí; devotio moderna ve 14. a 15. století nepsala biskupům, ale zakládala bratrstva společného života mimo farní i řeholní struktury a právě z nich vzešlo Následování Krista i formace Erasma, Luthera a Ignáce; u nás se skrytá církev za komunismu pokoušela tvořit malá společenství s reálnou odpovědností laiků, když veřejná forma přestala fungovat uspokojivě. Možné inspirace vycházející z této posledně zmíněné alternativy jsme pak vyměnili za restauraci předválečné formy, té, která teď umírá.
Vraťme se nyní k analytickým textům chváleným v úvodu. Znovu: díky za ně, takové texty budou vždy potřebné. Našim autorům však chci něco navrhnout, aby se vyhnuli jednomu potenciálnímu nebezpečí: jejich texty by mohly být vnímány takto: stávající forma římskokatolické církve není optimální, ale může být opravena; nic jiného není představitelné a s ničím jiným nelze počítat. Odkrývání neřádů má sloužit jako pomůcka a impuls pro opravy. Jestliže ale patřím k těm, kdo se domnívají, že stávající forma katolické církve opravitelná není, pak věřím, že je třeba učit se přemýšlet také o jejím přicházejícím konci a o tom, co přijde potom. K tomuto tedy vybízím: vzít do okruhu svých úvah i vznikající alternativy. Možné nebezpečí stávajících analýz, pokud by zůstaly jen analýzami stávajícího stavu, spočívá v tom, že se nakonec stanou nechtěnou součástí údržby tohoto stavu. Ale znovu nechci absolutizovat: třeba texty o zneužívání nejsou nikdy pokusem o opravu formy, ale v prvé řadě splátkou dluhu vůči obětem. A ten vzniká za každé formy církve.
Přál bych si tedy osobně, aby naše analytické hlavy, dozrálé k pokoji v nejedné obtíži a nejednom boji vnitřním i vnějším, nepřestaly pracovat. Kéž by však jejich analýzy rozšířily horizont; kéž jsou psány s vědomím, že zde začínají z různých nouzí a leckdy překvapivých motivací fungovat jednotlivé alternativní pokusy i dlouho fungující společenství katolíků, která se rozhodla připravovat právě na dobu po konci stávající formy církve. Děje se to bez světel ramp a bez fanfár, leckdy z prosté snahy udržet církevní prostor pro podporu své osobní víry. Pak budou moci lehce odmítnout případné podezření, že se nepřesunuli od reparatio k praeparatio. Charismata našich autorů potřebujeme: k mapování terénu a vytváření povzbuzující sítě tam, kde se již věci začínají dít: společenství nezávislá na územní správě, vlastní financování, laická aktivita a odpovědnost, ekumenická spolupráce na daném místě. Ne z odporu k římskokatolické církvi, ale z věrnosti tomu, co v ní má přežít.
Autor vystudoval teologii na ETF UK. Tématem jeho dizertační práce byla církev Nového zákona. Je členem jedné z alternativních katolických církevních obcí, www.rkckomunio.cz.
