Ludmila Javorová
Autor: Člověk a víra / Dušan Kadlec
Ludmila Javorová (pro mnohé „teta Lída“) přišla na svět v neděli v pravé poledne 31. ledna 1932. Narodila se do katolické, harmonické rodiny, kde prožila s osmi bratry a nejmladší sestrou šťastné dětství, které pro ni bylo zdrojem síly po celý život. S ohledem na rozrůstající se počet dětí se rodina přestěhovala z Brna-Králova Pole do Chrlic.
Otec František byl vzdělaný muž se zájmem o kulturu a hlavně četbu, pracoval v laboratoři. Věnoval se intenzivně i dětem, učil je zeměpis a dějepis, neboť výuka těchto předmětů byla ve školách během okupace zakázána. Četl jim cizojazyčné pohádky, které rovnou překládal. Maminka Ludmila se starala o velkou domácnost s deseti dětmi. Byla to nesmírně pracovitá a soucitná žena. Pro Ludmilu byla její rodina důležitou hodnotou, nicméně v pozdějších rozhovorech uznala, že maminka bývala velmi unavená. Rodina nežila jen sama pro sebe. Javorovi dokázali aktivně pomoci druhým, poskytnout přístřeší lidem v nouzi. Z tohoto prostředí si Lída odnesla smysl pro řád, sociální cítění a hlavně citlivý a duchovně bohatý pohled na svět. „Lidé by měli myslet jaksi šířeji,“ říkala.
Těžká zkouška postihla rodinu Javorových během světové války kvůli nebezpečí náletů, ale především kvůli smrti nejstaršího syna Františka. Maminka tehdy byla pozvána k prezidentu Benešovi, oběť syna byla oceněna, ale to nemohlo takovou ránu zacelit.
Po válce Ludmila onemocněla. Posléze pomýšlela na studium zdravotní školy, ale s ohledem na zdraví nakonec absolvovala ekonomickou školu a vystřídala několik zaměstnání. V každém z nich našla možnost, jak pomáhat lidem, a to ji naplňovalo.
Život se jí a vlastně celé rodině změnil, když byl v roce 1964 propuštěn z komunistických kriminálů výjimečně vzdělaný a odvážný kněz Felix Maria Davídek. Za 14 let v kriminále si dokázal promyslet koncepci katolické univerzity i život a budoucnost církve v podmínkách komunistického pronásledování.
Tento úkol ovšem nemohl plnit sám. Rodinu Javorových znal od mládí a v Ludmile našel nesmírně cennou spolupracovnici. Její ochota cele se věnovat tomuto úkolu byla pro vznik a činnost skryté církve naprosto zásadní. Společenství Koinótés nechtělo zakládat novou církev, jeho členové byli přesvědčeni, že pracují ve prospěch římskokatolické církve.
Ludmila organizovala vzdělávání a semináře, získávala studenty a studentky, aktivně vyhledávala kandidáty na kněžství a především zajišťovala bezpečnost těchto tajných aktivit. Vzdělávání se zúčastňovali jak muži, tak ženy. Teologem, který významně ovlivnil činnost Koinótés, byl Pierre Teilhard de Chardin.
Semináře a přednášky Ludmila nejen organizovala, ale byla také dychtivou a pilnou studentkou. „Všechno jsem si zapisovala.“ Veškeré akce se konaly v noci, ráno se šlo normálně do zaměstnání a také ji potřebovala rodina. Koinótés nepředstavovalo pouze prostor pro vzdělávání, ale charakteristický pro ně byl i zájem o životní situaci jeho členů. Biskup Davídek Ludmilu pověřil také osobním doručováním svého informačního souboru Folia Notitiarum, v němž studenty informoval o kultuře, knihách a myšlenkách z nich.
V roce 1967 byl F. M. Davídek tajně vysvěcen na biskupa (světitel Jan Blaha) a záhy nato sám světil kněze a později i biskupy pro činnost skryté církve.
Měl vizi umožnit přijímat svátosti a duchovně pomáhat i ženám v těžkých podmínkách kriminálu. Významným mezníkem byla informace o situaci uvězněných žen, řeholnic, ale i manželek sedláků, učitelek a dalších příslušnic katolické církve. Ty totiž postrádaly oporu, kterou nacházeli uvěznění muži ve svých spoluvězních-duchovních.
To nakonec přivedlo F. M. Davídka k myšlence kněžského svěcení žen. A jeho nejbližší spolupracovnice Ludmila výzvu k přijetí svěcení uposlechla. Po nelehké úvaze výzvu přijala a 28. prosince 1970 byla v Davídkově domácnosti vysvěcena na římskokatolického kněze. Svědkem byl Davídkův bratr Leo, který se zúčastnil i Ludmiliny primiční mše svaté. Tato historická událost předznamenala v životě Ludmily Javorové nové úkoly, ale také rozkol ve společenství Koinótés.
Kromě doprovázení biskupa Davídka při návštěvách tajných kněží se Lída věnovala osamělým a nemocným lidem a přinášela eucharistii (svátost smíření) lidem, kteří o jejím svěcení věděli. Především však dokázala být oporou pro ženy ve svém okolí.
Tento prvek se stal pro její kněžský život nakonec tím nejvýznamnějším. I v letech po smrti Davídka v roce 1988 si vždy našla čas pro potřeby lidí, zvláště právě žen. Někdy vysmívána, někdy kárána kněžskými spolubratry, stala se přístavem pro ženy, které u kněží-mužů nenašly pochopení pro své trápení a problémy.
Po smrti svého světitele, biskupa F. M. Davídka, chtěla Ludmila Javorová dál uchovávat a rozvíjet jeho odkaz. Na hřbitově v Brně-Tuřanech za něj začala pořádat panychidu, vždy okolo výročí jeho úmrtí (16. srpna 1988). První panychida se konala pravděpodobně ještě před sametovou revolucí, zřejmě v srpnu 1989, a koná se dosud. Pro Ludmilu bylo důležité nést Davídkův odkaz dál, ovšem své kněžství žila sama za sebe a pro druhé.
Vytvořila vlastní malé společenství žen, které učila a s nimiž se přátelila. Jedna z jejích „holek“, jak si říkaly, tento vztah popsala více než výstižně: „Lída dokázala zprostředkovat Boží řeč do současného jazyka, provázet ženu tím všedním, často vysilujícím životem. Nebála se odpovídat na naše otázky, neodbývala nás a hlavně nám rozuměla. Pro náš život měla velký význam.“ Ano, také dnes existují situace a místa, kde žena jako kněz chybí.
Marie Oujezdská k tomu napsala: „Ale jedna vzpomínka převyšuje všechny ostatní. Před více než třemi lety měla Lída zlomeninu v oblasti pánevní kosti a musela ležet. Já jsem se zvláštním řízením Božím dostala do skupinky ‚jejích‘ děvčat a mohla jsem s Lídou díky tomu několikrát být. Nikdy si nestěžovala, ale vždycky něco zajímavého vyprávěla. A já v tu chvíli cítila, že mi Boží láska vrací to, co jsem postrádala – mít mateřskou osobu, se kterou bych si mohla povídat a obdivovat její životní moudrost. Jednou mi řekla do telefonu, že nemám chodit, protože je unavená. Ale tím hovor neskončil. Za chviličku jsem jí naprosto neplánovaně začala vyprávět o mých problémech s dětmi i o mém životě a ona naslouchala a naslouchala… Za dost dlouhou dobu jsem zpozorovala její mlčení a začala jsem se omlouvat, že jsem chtěla pomoct já jí, a místo toho se věnuje ona mně… A Lída řekla: ‚Ale Marie, to je moje povolání.‘“
„A tak mohu jen říct: ‚Bohu díky za její povolání, jehož velikost uvidíme zřejmě až na věčnosti.‘“
Ludmila Javorová sloužila také jako výborná pedagožka. Učila náboženství děti i studenty a mnozí na ni s úctou vzpomínají. I letmé setkání s ní bylo nenahraditelným zážitkem. Lidé rádi vzpomínají na její požehnání, konané s přirozenou jistotou.
Jako katechetka se Ludmila zapojila do činností ve své domovské farnosti v Brně-Židenicích. Velké množství dětí a farníků vyučovala náboženství, připravovala je na křest a první svaté přijímání a do posledních sil zde vedla skupinu lektorů.
V roce 1994 (rok, který sama uvedla) byl Ludmile Javorové předložen k podpisu dokument, podle kterého se měla zříci svého kněžství. Ludmila tímto slíbila, že nebude jako kněz působit veřejně. Kněžství jako takového se však nikdy nezřekla a mluvila o svém povolání s těmi, kteří jí chtěli naslouchat. Své kněžství tak intenzivně žila až do posledního vydechnutí.
Ludmila Javorová rovněž pěstovala kontakty se zahraničím. Ženy z organizací zabývajících se tématem kněžského svěcení žen navštívily Brno v roce 1992 a posléze v roce 1996. Spojily se s Ludmilou, která na oplátku navštívila Spojené státy. Na základě této spolupráce vznikla kniha „Z hlubin bezedných“. V roce 2007 napsala Ludmila dopis do Londýna. Marie Opatrná o tom napsala: „Poprvé jsme se potkaly na brněnském nádraží, kde mne Ludmila čekala. Její úsměv a můj pohled do hlubokých modrých očí – a vztah bezvýhradné důvěry byl navázán. Vtáhla mne do svého životního příběhu a ona vstoupila do mého. Vyprávěla poutavě a současně naslouchala s pozorností, vnímavostí a hlubokým porozuměním. Byla obdarovaná dary Ducha sv. a zocelená utrpením. John Wijngaards, katolický kněz a teolog, se kterým mne pojilo přátelství, mne požádal, zda bych Ludmilu poprosila o pár řádek. Dopis, psaný ještě na stroji, jsem pak odvezla do Londýna. Dodnes je na stránkách www.womenpriests.org uveřejněn.“
„V posledních desetiletích řada žen opouští katolickou církev. Ludmila Javorová i John Wijngaards, který za své úsilí o změnu učení církve o ženách a jejich svěcení mnoho vytrpěl, však hledali cestu uvnitř církve. Zůstali jí věrní a usilovali o její obnovu zevnitř. Odešla žena – kněz. Zřejmě jediná veřejně identifikovaná žena na světě, která byla v římskokatolickém prostředí před rokem 1983 vysvěcena a jejíž příběh je znám. Všechny ženy vysvěcené OD doby, kdy nový Kodex kanonického práva nabyl účinnosti, upadly do exkomunikace. Ludmila má tedy jedinečné předpoklady přimlouvat se za změny v katolické církvi, které zůstala do konce života věrná.“
V roce 2020 vyšla kniha rozhovorů salesiána Zdeňka Jančaříka s Ludmilou Javorovou pod názvem „Ty jsi kněz navěky“.
Je třeba říci, že Ludmila nebyla žádná aktivistka v současném smyslu slova. Patřila do generace ctící tradici, ale nenechala se tím omezit v přístupu k novým potřebám a poznatkům. Byla otevřená a dokázala, že „život má přednost před kodexem“. Ludmile záleželo na církvi, kterou milovala a chovala k ní úctu. Především jí ale šlo o životní náplň jejího poslání, které nebrala jako pouhou funkci a které žila naplno.
Ludmila Javorová byla svým povoláním prostoupena celý dlouhý život. Chodilo k ní mnoho lidí, kteří chtěli alespoň na chvíli pobývat v její fyzické přítomnosti. Jejím velkým darem bylo umění naslouchat a upřímně se zajímat o druhé, a to i na konci jejího života. Ženy jí to snad oplácely v závěru jejího života společně s neteří Bohunkou a rodinou Javorových – pomocí, praktickou péčí a vděčnou láskou. Díky, Ludmilo.
„A když mám potřebu kázat, kážu andělům.“ Ludmila Javorová
S úctou a poděkováním za život Ludmily Javorové.
