Zdeněk A. Eminger
Autor: Michal Bauer Pticen
Když papež Benedikt XVI. ve své homilii z 18. dubna 2005 při děkovné mši svaté za zvolení Petrovým nástupcem mluvil o „zavádění diktatury relativismu, který neuznává nic za definitivní a jako poslední měřítko ponechává pouze vlastní já a své touhy“, část posluchačů tehdy nepotěšil. Podobné stanovisko zopakoval i ve svém projevu k zástupcům české akademické obce na Pražském hradě v r. 2009 a pochopitelně ve svém emblematickém textu – v Caritas in veritate.
Zdálo se, že smyslem papežových slov bylo vytyčit jasnou hranici mezi pravověrným katolictvím a těmi směry, které bychom mohli s určitou mírou nadsázky označit jako „progresivně post-koncilní“ a „post-náboženské“. Po letech se mi však tahle papežova myšlenka jeví být mnohem méně „pravdu vytyčující“, jako spíše odhalující to, co je společné sekulární i křesťansky orientované společnosti – jedinec prohlašující se za míru všech věcí a za boha, který vzývá sám sebe.
Tehdejší relativismus, o němž Benedikt hovořil, byl jen drobnou předzvěstí toho, co přijde a přichází. V digitálním světě, v němž se ptáme displeje svého telefonu na nejintimnější věci svého života a který dává odpovědi bez sebemenších nároků na vlastní přemýšlení, natož aby člověku poukázal na hlubší vědomí pravdy a na jeho vlastní limity, je pravda či přímo pouhá informace ohebná jako stéblo trávy vysokého léta. Benedikt nemohl tušit, jak sexy bude relativizování všeho druhu a jak magickým se stane teologické relativizování čehokoliv, co jsme schopni pojmenovat i kdyby jen obyčejnou částicí.
Ani Benediktovi, ani jinému teologovi, teoložce a člověku ukotvenému ve víře nevadilo rozrušující tázání, které člověka přivede hlouběji k sobě samotnému a pomůže mu se zbavit myšlenek a postojů, které byly sice vnějškově efektní, ale pramálo evangelní. Mnohem nebezpečnější je ta podoba relativizace, která člověkem nechce otřást, aby mu pomohla shodit loňské listí, ale která ústy jejích ideologů touží rozložit člověka na prvočinitele a nechat ho hladového, bolavého a nahého na odiv těm, kteří se mu sice smějí, ale brzy skončí jako on.
Benedikt kladl sekularizovanému světu otázku, zdali se ještě vůbec chce vystavit a dát osvítit nějakým metafyzickým přesahem, anebo zda si napříště vystačí jen s tím, že se bude tetelit ve stínu celebrit všeho druhu, aby se od nich dozvěděl nějaký nový life-hack, např. jak budovat longevity. Nabídl zároveň odpověď: když se člověk odváží otevřít se transcendenci, otevírá se i možnosti stávat se víc člověkem. Pokud se ze své vlastní vůle, neznalosti či díky navedení druhých, jednotlivců či různých ideových směrů, této transcendenci uzavírá, ochuzuje se ve svém lidském růstu o to podstatné.
Připomínám si kardinála Martiniho, který se ve své diecézi často obracel k mladým a dospívajícím. Byl si vědom toho, že i oni hledají pevnou půdu pod nohama a stojí o vysvětlení náboženských fenoménů, zaobalených do zoufale zastaralého jazyka svých předků. Věděl, že mladí stojí o práci, ale práce není, nebo je špatně placená. Stojí o zapojení do společenských procesů, ale to není snadné, protože dospívající přece „nemají ty správné životní zkušenosti“. Věděl, že pokud se mladí obrátí se svými otázkami na církev a ta jim dá jen jalové odpovědi, nebude to dlouho trvat a řadu z nich pohltí diktatura relativismu a s Pasolinim řečeno: diktatura konzumu. Stačí se rozhlédnout.
Pokusíme-li se objektivně podívat na stav naší církve v Česku, na to, jak se profilují zaměstnanci teologických učilišť, co je zajímá a jak dosvědčují svoji víru v Ježíše vůči svým kolegům a bývalým kamarádům, na to, jak o církvi informují média a čeho si na ní všímají, na to, jak spolu komunikují teologové, faráři a laici, není to celé vlastně jen rubem téže diktatury relativismu, v němž se doopravdy už Nikomu a v nic nevěří?
Polemizoval bych u Benedikta snad jen s jednou věcí. Nemluvil bych o „diktatuře“, u níž je zřejmé, že je něco vnucováno, a to i pod hrozbou násilí, kýmsi zvenku. Diktatura relativismu to má mnohem lehčí, než si papež možná uvědomoval, a nepotřebuje k tomu žádné spiknutí. Lidé se jí podrobují dobrovolně a rádi. Čím větší rozmělnění toho, co samo o sobě a k dobru člověka a chvále Boží dosud drželo pohromadě, tím větší aplaus mas, který má v online digitálním světě věčnou ozvěnu. Teolog Vladimír Boublík psal o „Kristově diktatuře ducha“, v níž Ježíš ukazuje lidem smysl Vykoupení, a tedy i smysl jejich vlastního života. Kdo by se ale dnes odvážil ke kroku, který pěkně vyjádřil básník Ivan Diviš: „Pokleknouti trvám! Žádné rozumět!“?
A tak si říkám, jestli nás nechtěl papež Benedikt jen povzbudit – tak jak to dělala církev v celých svých dějinách –, abychom se nedali svést k tomu učinit ve společnosti bez Boha a v církvi tisíců interpretací Boha své já středem, kolem něhož by se chodilo po špičkách a s kadidelnicemi.
S vypětím sil se ještě dokážu orientovat v sekulárním prostředí, v němž je zpochybňování všeho základní taktikou byznysu, prodeje a všedního života od kolébky po smrt. Jen těžko se mi ale orientuje v křesťanském prostředí, které si z toho sekulárního bere příklad a často jen z neochoty se poučit, z rozmaru, z hlouposti anebo na truc těm, jimž nerozumí a rozumět nechce, zpochybňuje věci, které jsou jádrem Kristova vykupitelského příběhu a dějinného projevu církve. Ta není Kristovou společností s ručením omezením, ministerstvem duchovna nebo donucovací jednotkou vůči tomu, kdo nevěří, ale jeho mystickým Tělem, otiskem jeho Slávy a bohudík také otiskem jeho Kříže. Rozmělnili jsme Boha a zůstal člověk. Až rozmělníme člověka, rozmělníme i to, co ho ještě drželo nad hladinou – láska a i kdyby jen mlhavé vědomí nějakého přesahu, pro který je možno žít, pracovat a konec konců se i obětovat a zemřít.
