Ilustrační foto
Autor: Člověk a víra / Anička Guthrie
Současné kauzy spojené s hospodařením pražského arcibiskupství otevírají důležitější otázku, než zda byla jedna či druhá nemovitost prodána dobře, nebo špatně. Je to otázka samotného modelu správy církevního majetku po restitucích. Kdo vlastně rozhoduje o majetku církve? A komu má jeho výnos sloužit?
Pražský arcibiskup Stanislav Přibyl v reakci na pochybnosti kolem některých obchodních smluv oznámil posílení finanční kontroly. Mluví přitom výslovně o potřebě rozdělovat odpovědnost a bránit koncentraci moci v jedněch rukou. To je důležitý krok. Možná je však čas položit ještě hlubší otázku: Nemá se princip rozdělené odpovědnosti týkat nejen kontroly jednotlivých transakcí, ale také samotného rozhodování o dlouhodobém užití restitučního majetku?
Co jsme si slibovali v roce 2013?
Stojí za to vrátit se k pastýřskému listu českých a moravských biskupů k majetkovému narovnání z roku 2013.
Biskupové tehdy věřícím vysvětlovali, že samostatné hospodaření přinese církvi nejen svobodu, ale také velkou odpovědnost. Zdůrazňovali význam odborníků z řad věřících a především napsali, že jednotlivé diecéze budou počítat s aktivním zapojením farností.
Po více než třinácti letech je legitimní se zeptat, co jsme si pod tímto aktivním zapojením představovali. Pouze to, že farnosti postupně převezmou větší část nákladů? Nebo také to, že se budou skutečně podílet na rozhodování o ekonomické budoucnosti místní církve?
Zvláštní asymetrie
Pražské arcibiskupství svůj ekonomický model vysvětluje poměrně otevřeně. Finanční náhrady nemají být spotřebovány, ale investovány do aktiv, která budou po skončení státního příspěvku vytvářet příjmy. Mezi taková aktiva patří lesy, zemědělská půda či nájemní bydlení. Samotná tato strategie dává ekonomickou logiku. Bylo by krátkozraké finanční náhradu jednoduše spotřebovat. Problém vidím jinde.
V jednom z rozhovorů arcibiskupství vysvětluje, že restituční prostředky mají vytvořit ekonomickou základnu především pro platy kněží a základní chod ústředí. Naopak opravy kostelů jsou podle dřívějšího vyjádření arcibiskupa Jana Graubnera především záležitostí farností a dárců. Vzniká tím pozoruhodná asymetrie.
Martin Navláčil
Autor: archiv autora
Kapitál spravujeme centrálně. Potřeby financujeme lokálně.
Farní ekonomická rada sestavuje rozpočet. Pastorační rada přemýšlí, jak rozvíjet společenství. Farníci přispívají na opravu kostela, pastoraci, práci s dětmi či provoz farnosti.
Ale o miliardovém kapitálu, který má zajišťovat ekonomickou budoucnost téže místní církve, rozhodují struktury arcibiskupství. Není tedy namístě ptát se, zda se původně zamýšlené „aktivní zapojení farností“ postupně nezredukovalo především na aktivní zapojení do financování?
Restituce nejsou jen investiční portfolio
Tady podle mě současná debata příliš snadno sklouzává do jazyka investičních fondů. Výnos. Portfolio. Nemovitosti. Nájemní bydlení. Diverzifikace. Soběstačnost.
To všechno je potřebné. Církev však není holding a biskupský úřad není jeho centrála. Majetek není cílem církve. Je nástrojem jejího poslání. A právě nový pražský arcibiskup Stanislav Přibyl nedávno připomněl něco velmi podstatného: posláním správců církevního majetku není udělat z církve rentiéra žijícího z investičních výnosů.
Tuto větu bychom měli vzít vážně. Pokud nechceme církev-rentiéra, nestačí změnit skladbu portfolia. Musíme se ptát také na vztah mezi kapitálem a společenstvím.
Evangelium zná jinou ekonomickou otázku
V evangeliu nenajdeme investiční strategii diecéze. Najdeme tam však překvapivě mnoho textů o správě svěřeného majetku. „Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.“
V podobenství o hřivnách není majetek absolutním vlastnictvím správce. Je mu svěřen a správce se zodpovídá z toho, co s ním udělal. A když učedníci navrhují Ježíšovi, aby zástupy rozpustil a lidé si sami opatřili jídlo, Ježíš odpovídá: „Vy jim dejte jíst.“
Ještě radikálnější obraz nabízí první křesťanská obec ve Skutcích apoštolů. Její jednota se projevovala také ekonomicky: majetek byl chápán ve vztahu k potřebám společenství. Neznamená to, že máme restituční miliardy rozdělit mezi farnosti a spotřebovat je. Znamená to něco náročnějšího. Musíme se ptát: Komu byl tento majetek svěřen do služby?
Co kdyby farnost nebyla pouze příjemcem?
Představme si jiný model. Část restitučního kapitálu zůstane dlouhodobě investována. Ale farnosti, děkanáty a jejich ekonomické a pastorační rady získají skutečný podíl na rozhodování o části jeho výnosů.
Mohly by vzniknout decentralizované fondy podporující pastoraci, evangelizaci, sociální projekty nebo rozvoj místních komunit. Farnost by nebyla místem, kam z centra občas přijde dotace. Stala by se spoluodpovědným správcem.
Ekonomické rady by pak nebyly pouze orgány, které hledají, kde ušetřit na topení a jak zaplatit opravu střechy. Pastorační rady by nemusely plánovat poslání odděleně od zdrojů, které toto poslání umožňují.
A odborníci mezi věřícími, o nichž psali biskupové už v roce 2013, by nebyli pouze potenciálními dárci či poradci. Byli by spoluodpovědnými aktéry.
Synodalita končí u bankovního účtu?
V posledních letech jsme se naučili mnoho mluvit o synodalitě. Naslouchání. Spoluodpovědnost. Rozlišování. Participace. Ale skutečná spoluodpovědnost se pozná také podle toho, kdo rozhoduje o zdrojích.
Pokud může pastorační rada spolurozhodovat o prioritách farnosti, ale nemá žádný vztah k ekonomickým zdrojům, které mají tyto priority umožnit, zůstává její spoluodpovědnost neúplná. Totéž platí pro ekonomické rady.
Možná tedy současné problémy pražského arcibiskupství nejsou jen příležitostí zavést lepší kontrolní mechanismy. Mohou být příležitostí položit si otázku, zda po třinácti letech nenastal čas naplnit slib „aktivního zapojení farností“ mnohem důsledněji.
Ne tím, že restituční kapitál rozpustíme. Ale tím, že rozšíříme odpovědnost za jeho správu a užitek. Protože jinak může být výsledkem majetkového narovnání zvláštní paradox: Když se rozhoduje o penězích, jsme diecéze. Když je potřeba je sehnat, jsme farnost. A možná právě tady začíná ekonomická stránka synodality.
Autor je spoluzakladatelem nadačního fondu Teovia.
