Tak alespoň stručné hodnocení pontifikovy návštěvy. Pro české a zahraniční katolíky hluboký duchovní zážitek ze setkání s Benediktem XVI., pro většinu českého obyvatelstva lhostejně přijímaná parádní podívaná. Mělo to smysl? Pro katolickou menšinu určitě ano, papežské trojdenní jí dodalo energii, pro zbytek spíše ne. Není možné se zavděčit všem, papežova návštěva snad nikoho neurazila a mnohé občerstvila. Nešlo od ní čekat zázraky ve smyslu „papež získá srdce českého národa a obrátí jej“ z těchto důvodů:..

1. Kritika konzumního života je z úst Benedikta XVI. a dalších intelektuálů, teologů, filosofů notně vyčichlá, bezzubá a patří k jejich odvěké tradici obecně a vznosně švitořit o dobru a tím vlastně o ničem. Profesionální moralisté opakují svou mantru a málokdo je přitom poslouchá. Patří to prostě k nim- stejně jako při kácení lesa létající třísky. K projevům to patří, pár otřepaných frází- realita je ale vždy složitější a cesty k přiměřené nápravě ještě víc neznámé. Všichni víme, že nás konzum dusí. Slyšeli jsme to po tisící sté. Je to pravda. Je třeba něco dělat. Cesta rozhodně nevede k návratu do středověku a symbióza středověku a současnosti- obávám se- je neuskutečnitelná. Jedinou jistou naději vidím v krizi. Je třeba se modlit, aby nastaly další černé čtvrtky a pátky a ekonomika se víc propadla. A vsadím se, že pokud tohle nastane a četné skupiny ve společnosti zchudnou, nejeden člověk vymění šmejdění v hypermarketech za skromnost. Pozor, má to i vedlejší účinky…

2. Češi dostali vyčiněno, že se odvrátili od Pána Boha. Ach jo. Už mě to přestává bavit, když slyším takové nepochopení! Česká společnost, jak poukázaly mnohé výzkumy, se liší od ostatních společností nikoli počtem ateistů, nýbrž ochotou identifikovat se s jednotlivými konfesemi. Ta je sice nejmenší v Evropě, tento údaj ovšem nevypovídá o přítomnosti spirituality či jejím nedostatku na určitém území. Poctivých věřících bylo málo jak v roce 1300, tak na počátku devatenáctého století, tak v roce 2009. Existuje sice historická amplituda zájmu o „duchovno konkrétní dějinné etapy“, ta obráží spíš vnějškově projevované formy spirituality, módnost- než aby křičela do světa „to byla bezbožná/ zbožná doba“. Ne, zbožnost každého člověka je především v srdci, nikoli v masách. Hledající a nedogmatičtí ateisté jsou možná na velmi rychlé cestě k Bohu.

Autor je doktor filosofie a středoškolský učitel.