Seznamka
Jako křesťané věříme, že je nám přislíbena účast na Boží přirozenosti (srov. 2 Pt 1, 4). Jde o účast na Bohu, který je jediný svatý, je to podíl na jeho svatosti. Být svatý znamená být oddělen pro Boha, být součástí společenství, o němž v Bibli čteme, že je to rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu (1 Pt 2, 9). Svatým člověkem je hříšník, jehož Ježíš Kristus jedinou obětí navždy přivedl k dokonalosti ty, které posvěcuje (Žd 10, 14).
Život některých mužů a žen po dlouhé dějiny Božího lidu Staré a Nové smlouvy prokazuje, jak je Boží milost posvětila a zdokonalila. Byli prohlášeni za svaté. V této pestré společnosti najdeme mezi nimi muže i ženy, prosťáčky, jurodivé, vrcholné učence své doby, poustevníky a askety i lidi veselé a společenské. Tento (biblicky řečeno) oblak svědků (srov. Žd 12, 1) ukazuje, jak jsou rozmanité cesty následování Ježíše Krista.
Kanonizační procesy jsou závislé na náhodných a časných okolnostech. Např. čím je která země geograficky blíž Římu, tím více má oficiálně kanonizovaných světců. Proto máme slavnost všech svatých. Aspoň jeden den v roku si spolu s nimi připomínáme zástupy těch, o jejich svatořečení se nikdo nepostaral a politicky neprosadil. Možná v tento den slavíme vedle svatořečených papežů, císařů, biskupů a mnichů nesvatořečené otce a matky, dělníky a rolníky, bezdomovce a lidi z opovrhovaných etnických a sociálních skupin.
Pravoslavní křesťané slaví od 4. století svátek všech mučedníků první neděli po Padesátnici (tj. po Letnicích). V Římě se 1. listopadu slavilo posvěcení tamního chrámu Panny Marie (a) všech mučedníků. Chrám začali používat s tímto označením křesťané od prvího desetiletí 7. století. Je zajímavé si všimnout, že tato budova z 2. stol. n. l. byla původně chrámem všech bohů. Podle toho se dodnes označuje řeckým výrazem Pantheon. Na Britských ostrovech se od 8. století tento den začal slavit jako svátek Všech svatých, snad proto, že u Keltů je tento den počátkem roku. Řím převzal toto pojetí v následujícím století.
Bůh činí účastníky své svatosti ještě širší okruh lidí. Smíme doufat, že celé zástupy lidí odcházejí na věčnost smířeni s Bohem, přesto však ještě nesplatili celý dluh (srov. Mt 18, 21 – 35). Alespoň se tradičně takto vykládá závěr podobenství o nemilosrdném služebníku. Jistěže za nás všechny naše dluhy vůči Bohu splatil Spasitel. Jeho zadostiučinění je naprosto dostačující, ba jeho lidské činy, jeho poslušnost až na smrt lze označit jako překypující zásluhy. My sami nic splácet nemusíme. Můžeme však připustit, že mnozí směřují k věčné blaženosti, ale ještě nejsou očištěni od všech překážek. Na ně křesťané katolické tradice myslí následující den, 2. listopadu, prosí o očišťující milost pro ně. Tento svátek zavedl opat reformního benediktinského clunyjského opatství sv. Odilo r. 998. Z prostředí benediktinských klášterů se památka rozšířila v následujících staletích postupně po celé latinské církvi.
Oba slavnostní dny nám připomínají cosi důležitého. V chmurných a chladných podzimních dnech se ukazuje, že smrt nemá poslední slovo. Jsme-li spojeni s Ježíšem, který je sám život, nemůže temnota a chlad smrti nad námi zvítězit. Mohli bychom s muslimy opakovat není boha kromě Boha, sdílíme tuto víru s nimi. Ale z této jedinosti vystupuje božským plozením a tvořením mnohost. Jak říká ve své rané knize Úvod do křesťanství dnešní papež Benedikt XVI., že na jedné straně Bůh je radikálně jeden, ale přece jej nemůžeme vměstnat do kategorií jednotného a množného čísla. Leží někde nad nimi, takže jej konečně ani nemůžeme zcela správně pojmenovat kategorií „jeden“ (vydání z r. 1991, s. 69). Vyjádřením jediného Boha je Trojice osob, ale i nebeské zástupy a ostatní tvorstvo: lidé a vesmír, Pléróma, božská Plnost rozlévaná do tvorstva. Těší nás ve víře, že druhý břeh reality je bohatě zabydlen a že i nás čeká příbytek od Boha, věčný dům v nebesích, který nebyl zbudován rukama. (2 Kor 5, 1).
Autor je docentem religionistiky na Univerzitě Pardubice
