V sobotu 24. října jsem se zúčastnila sympozia OPUS BONUM na téma Je to člověk, o kterého tu běží, s podtitulem Křesťanské sociální myšlení v aktuálních ekonomických a politických souvislostech.


Sympozium, na němž jsme vzpomněli 10. výročí úmrtí zakladatele tohoto Dobrého díla Anastáze Opaska, jsme zahájili bohoslužbou v bazilice sv. Markéty. Slovo evangelia bylo vzato z 33. neděle v mezidobí (Mt 25,14-30) – podobenství o hřivnách. Jistě se upamatujete: Ten služebník, který dostal pět hřiven, jich podnikavě využil a vyzískal pět dalších. Podobně ten, který dostal dvě hřivny, získal dvě další. Oba tyto své dobré a věrné služebníky pán pochválil a řekl jim: „Vejdi k radostné hostině svého pána.“ Třetí služebník, který dostal jednu hřivnu, ji odevzdal svému pánu se slovy: „Pane, vím, že jsi tvrdý člověk; sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Měl jsem strach, a proto jsem tvou hřivnu ukryl v zemi.Tady máš, co ti patří.“ Pán ho odsoudil jako služebníka, který není k ničemu, „do temnot“.


Musím přiznat, že mi toto podobenství nedalo spát. Budila jsem se s otázkou: Jak je to s mými hřivnami? A s hřivnami mé církve?


Vybavila se mi příhoda z raného dětství; bylo to za protektorátu v mém rodném Miličíně a mohly mi být asi čtyři roky. Chodívala jsem tehdy od jara do pozdního podzimu do lesa se slečnou Annou. Slečna Anna byla ve věku mé babičky a mohu o ní s odstupem let dosvědčit, že jako biblická prorokyně Anna (Lk 2,36-37) „sloužila Bohu posty i modlitbami“. Před vstupem na lesní cestu jsme se modlívaly: „Maria, Krista máti, rač nám požehnání dáti, všeho zlého nás ostříhati a chrániti.“ Možná jsem slovům této modlitby, typické pro lidovou zbožnost devatenáctého století, moc nerozuměla, ale sdílela jsem neochvějnou důvěru slečny Anny, s níž je pronášela. Poskakovala jsem kolem až s nadzemskou lehkostí a s jistotou:

Teď se nám nemůže nic stát! A něco z této lehkosti a jistoty, kterou mi dala do vínku slečna Anna, mě provází dodnes.


Ke své hanbě však musím přiznat, že jsem tuto hřivnu, kterou mi Pán svěřil prostřednictvím slečny Anny, zakopala – a nevím ani kdy a kde. Dlužím ji tedy svému Pánu dodnes. Byla jsem sice jako miminko pokřtěna v katolické církvi, ale má víra s léty puberty jaksi vyšuměla. Příslušnost k této mé církvi mi v roce 1958 připomněla až prověrkové komise, která měla za úkol přimět kantory pod hrozbou ztráty zaměstnání k vystoupení z církve. Když došlo na mne, řekla jsem, že v Boha nevěřím, ale z církve za žádnou cenu nevystoupím, protože chci zůstat na jedné lodi s kolegy, kteří v Boha věří a jsou násilím nuceni svou víru zapřít. Členové komise to na mě zkoušeli po dobrém i po zlém, ale já zarputile mlčela. Nakonec jedna členka komise, zřejmě soudná matka rodiny, přesvědčila své soudruhy, že mě musí nejdřív nechat v klidu porodit (moje nejstarší dcera Dagmar se narodila pár měsíců poté, v prosinci 1958) a pak teprve můj případ řešit. Ale k řešení už nedošlo, akce proti kantorům v církvi ochabla, a tak jsem se po mateřské dovolené ocitla mezi věřícími a vykolejenými kolegy jako jediná řádně zapsaná katolička.



Čtrnáct let poté se tato má dcera Dáša tajně připravila ke křtu a pozvala mě do kostela svatého Rocha na Žižkov, kde měla být pokřtěna. Řekla jsem jí: „Ty víš, že v Boha nevěřím, ale vždycky a ve všem budu s tebou.“ S odstupem let jsem pochopila, že právě v tuto chvíli mi Pán prostřednictvím mé dcery Dáši svěřil novou hřivnu. Dáša mě před obřadem seznámila se salesiánem P. Josefem Horníkem, který ji řadu měsíců v soukromí ke křtu připravoval. By to kněz bez státního souhlasu a pracoval jako skladník v Metrostavu. Nemohl ji tudíž při veřejné mši svaté ani pokřtít, protože by mohl být obžalován z maření státního dozoru nad církvemi. Stál nenápadně v pozadí a já z něho nemohla spustit oči. Přitahoval mě až nadzemskou radostností, ostře kontrastující se skleslostí mých známých, kteří rovněž přišli o práci, ale chyběla jim víra. Pohnulo mě to natolik, že jsem ho po obřadu vyhledala a poděkovala jsem mu. Řekl mi, že to nebyla jeho režie, takže dík patří Bohu. Zareagovala jsem spontánně: „Ale já mám ještě dvě nepokřtěné dcery!“ Otec Horník to samozřejmě přijal jako výzvu, věnoval se půl roku mé, tehdy dvanáctileté dceři Svatavě a při svých pravidelných návštěvách v naší rodině připravil nakonec i mě k přijetí svátosti smíření. Takže jsem při bytové mši svaté, kterou u nás sloužil otec Horník, v sobotu před Květnou nedělí roku 1974 po více než dvaceti letech přijala s horoucností Tělo a krev Páně.


Květnou neděli jsem už prožívala při mši svaté v blízkém kostele a připadalo mi, že jsem právě spadla z nebe na holou zem. Atmosféra nepopsatelné mrtvolnosti vysílané do prostoru v této staletími promodlené bazilice, mě zaskočila.


Co s tím? Ptala jsem se sama sebe i svých přátel. Krůček po krůčku jsme se pokoušeli propojovat tu část církve, která byla státně připuštěna, s námi – vytlačenými do neveřejného prostoru. Poskytli jsme ve svých domovech prostor pro setkávání mládeže i spolufarníků, kterým k životu víry nestačilo jenom takzvané náboženské vyžití při nedělní bohoslužbě; naše chalupy byly otevřeny pro duchovní obnovy a studium teologie. Středobodem našich setkání byly mše, které pro nás celebrovali kněží tajně vysvěcení a kněží zbavení státního souhlasu. V našem společenství to byli především salesiáni P. Josef Šplíchal, P. Libor Ovečka, P. Josef (Joho) Trochta; jezuita P. František Lízna; P. Václav Malý a P. Josef Zvěřina.



Otec Zvěřina, mnohaletý vězeň  komunistických lágrů, přijal roli vězně svědomí jako službu, k níž ho Bůh volá „tu a teď“. A právě v těchto nelidských podmínkách rozvinul a dovedl k dokonalosti své zvláštní charisma: Charisma shromaždovat kolem slova a stolu Páně nejen křesťany nekatolíky, ale i kdysi zatvrzelé ateisty.


Se svatou Anežkou českou jsme v listopadu 1989 vkročili do svobody, ke které jsme zdaleka nedorostli.Otec Zvěřina, teolog s rozsáhlou publikační činností v samizdatech i v zahraničí, koncipoval reformu Teologické fakulty Univerzity Karlovy, ale byl odkázán do role čestného děkana bez možnosti zasáhnut do chodu fakulty. Zemřel v Itálii 18. srpna 1990 – krátce poté, co přijal rozhodnutí Svatého otce Jana Pavla II. Jmenovat ho kardinálem.


Stateční kněží a řeholníci, kteří se ctí obstáli v perzekuci dvou totalit – nacistické a komunistické -, byli přijímáni s podezíráním, anebo rovnou odmítnuti. A nás, věrné laiky, vtěsnali do role dětí – ovšem nikoliv dětí Božích, jimž podle Písma patří království nebeské, ale do role hyperaktivních batolat, která musí být držena na uzdě.


Svítalo na lepší časy, když jsme byli i my laici přizváni k přípravě 2. zasedání Plenárního sněmu katolické církve ČR, které se uskutečnilo v červenci 2005. Práce v přípravných komisích ani Plenárního sněmu jsem se neúčastnila, takže mohu vycházet jen z textu “Putování církve českými dějinami“ s podtitulem „Práce sněmovní komise č. 1 mezi 1. a 2. zasedáním Plenárního sněmu katolické církve ČR.“ - s poznámkou : „Text odsouhlasený na jednání 1. komise 20. června 2005“.


Protože jde o text, který není běžně dostupný, dovoluji si uvést obšírnější citaci těch částí, které se dotýkají vyrovnání s minulostí:


U části společnosti však získala /církev/ respekt jako jeden z důležitých prostorů a inspiračních zdrojů odporu vůči ateistickému režimu. (str. 47 – par 97)

Církev měla ovšem i svá selhání, kolaboraci a kolaboranty a lituje toho, že kněží, řeholníci a laici, kteří se zpronevěřili svému poslání a kolaborovali s komunistickou státní mocí, se zčásti ještě nedokázali vyznat ze svého provinění a smířit se s těmi, jimž osobně ublížili nebo které pohoršili. Sněm katolické církve vybízí tyto bratry a sestry, kteří a které zhřešili kolaborací s režimem církvi nepřátelským, aby podle míry a charakteru těchto provinění vykonali čin, kterým postaví svůj „smírčí kříž“ na očištění a uzdravení vztahů, zatížených jejich selháním. Současně sněm vybízí všechny věřící k modlitbě, případně oběti, aby všemohoucí a milosrdný Bůh zahladil viny těch, kteří již zemřeli a svůj „smírčí kříž“ nemohou postavit. (str. 48, par. 98)

Sněm vyjadřuje vděčnost všem bratřím a sestrám, kteří a které v těžkých zkouškách, především v čase obou totalit minulého století, zachovali věrnost svému Pánu a církvi, byli statečnými svědky víry ve smrti, ve vězení i v běžných životních situacích a dokázali přijmout utrpení a bolesti pronásledování a proměnit je v ryzí poklad před Bohem i před lidmi. (str. 48, par. 99)

Snad nemusím zdůrazňovat, že tyto texty patří k těm, které na sněmu bez projednání padly pod stůl.

Jak je to tedy s našimi hřivnami? Z vlastní zkušenosti vím, že Pán Bůh není „tvrdý člověk“, /jenž/ „sklízí, kde nesel, a sbírá, kde nerozsypal“, jak ho vidí ničemný služebník, který svou jedinou hřivnu ze strachu ukryl v zemi. Je tedy na nás, jestli rozmnožíme či opět zakopáme hřivny, které nám Pán svěřuje právě v těchto dnech, kdy se svatou Anežkou děkujeme za dar svobody.

PhDr. Marie Rút Křížková (1936) je literární historička, mj. editorka díla Jiřího Ortena. Katolická aktivistka z okruhu Josefa Zvěřiny, signatářka Charty 77, v roce 1983 její mluvčí. Matka tří dcer, Ester Janečková je známá moderátorka a herečka.