Společenství církve, pozemský obraz lásky panující v Nejsvětější Trojici, by mělo představovat nejkrásnější realitu na této zemi. Navštívíme-li mnohé (ne-li většinu) našich českých kostelů a různých církevních společenství, je realita ideálu velice vzdálená. Církev nám spíše může připadat jako místo, kde se o lásce hodně mluví, ale daleko méně se už láska žije. Slova hlásaná pastýři se neprotínají s reálnou praxí jejich oveček, které si velice často od svých pastýřů udržují „zdravý odstup“, aby mohly určovat svůj život „svobodně“ podle svých plánů a přání.

K tomu, abych pochopil, co znamená vděčnost (v) církvi, mi pomohla až zkušenost přátelství s kněžími, kteří si nepřáli zachovávat onu nikomu nesloužící bariéru. Až skrze tuto zkušenost přestala být láska hlásaná církví abstraktní, a já se konečně začal cítit jako někdo, pro koho jinak odtažitá slova jako církev mají svůj konkrétní význam a hloubku. Až v této chvíli jsem si uvědomil, že církev nejsou jen biskupové a kněží, ale jsem to též já a moji přátelé, když v jednotě společně směřujeme k našemu určení. Díky této zkušenosti přátelství, jehož jediným důvodem je Kristus, jsem začal být vděčný své církvi a začal jsem oceňovat dary, které nám do našeho života přináší. Začal jsem jí být též vděčný za všechny ty svědky, kteří mi někdy svým životem a slovy o Kristu svědčili. Cítil jsem velkou touhu je něčím z toho krásného, co mi bylo umožněno zažít, obdarovat, protože mohou občas propadat malomyslnosti, že dnes o jejich službu již není poptávka a zájem.

Před nedávnem jsem navštívil jednu nedělní bohoslužbu na periferii našeho hlavního města, která v mém srdci vyvolala úzkost, neboť jsem si uvědomil, jak příliš jsme někdy realitě Božího království vzdáleni. Od života odtržená homilie svědčila o hluboké propasti mezi knězem a lidmi, o tom, že věřící se svým knězem svou víru nesdílí, ale naopak ho mají jen za jakéhosi úředníka zvláštní kategorie „věcí duchovních“. Z absence sdílení vyplývá absence svědectví, které má zcela zásadní roli v životě křesťanských společenství. Člověk totiž potřebuje příklady těch druhých, které prozáří jeho srdce, protože říkají něco podstatného o současnosti působení Krista. Je to přitom právě život člověka, se všemi jeho otázkami a touhami ukrytými v hloubi srdce, na něž křesťanství tak geniálně odpovídá.

Mám vždy velmi smíšené pocity, když si uvědomím, že mnohá společenství lidí mimo církev prožívají zkušenost lásky, kterou hlásá církev, daleko reálněji a živěji. Přijde mi zvláštní, že tak málo nás pohoršuje rozpor mezi obrovskou výbušností Ježíšovy lásky, jak o ní slyšíme v evangeliích (a kterou tak skvěle zachytil Pier Paolo Pasolini ve svém Evangeliu sv. Matouše), a realitou, kterou zažíváme v našich kostelech; vždyť tento rozpor často bije přímo do očí. Hans Urs von Balthasar kdysi napsal, že jenom láska je věrohodná, ale nevěrohodná praxe církve, pokud se z ní vytrácí christocentrická perspektiva, nemůže nikoho přesvědčit.

Má-li člověk nadbytek, je dobré, aby se rozdělil s tím, kdo strádá. Ten, kdo strádá, může ale být nepřitažlivý, ba někdy odpudivý podivín. Proto je nejprve třeba zlomit bariéry, které nás od sebe dělí a zabraňují našemu setkání. Tím, kdo strádá, může být – a je velice pravděpodobné, že tomu tak v individualistické české společnosti bude – i Kristův kněz. Jsou to často spíše laici, kteří žijí v nadbytku, a to nejen materiálním, ale také duchovním, protože mají lepší přístup k velkým proudům ducha (ať již křesťanského Ducha, či k jiným mocným duchům, jejichž výtvory mohou ale být po pečlivém rozlišování křesťanskou tradicí přivlastněny), které dnes působí. Proto také oni mohou své pastýře, kterým hrozí, že přestanou být schopni svou roli dobře vykonávat (ostatně dělat dobro dobře je největší umění), obohatit. Přitom každému pastýři můžeme být vděčni, neboť – navzdory všem svým neschopnostem – svědčí o Něm, o tom, kdo ho vyzval, aby ho zvláště radikálním způsobem následoval, a kdo nás svým mocným hlasem vyzývá, abychom ho každý svým povoláním následovali též. Tím, že jeho služebníka na cestě něčím potěšíme, budeme šťastnější oba.

Autor je právník a politolog.