Téma sexuálního zneužívání v ŘKC je natolik závažné, že jsem váhala, zda se k tomu vůbec mám veřejně vyjadřovat. Bylo řečeno a napsáno už mnoho, některé názory jsem ani nechtěla brát vážně; že se vyrojí různé teorie o spiknutí (nejspíš Židů a/nebo zednářů), to jsem očekávala prakticky s jistotou. Ale zdá se, že jde o mnohem více: o projev zla, které je více než lidské; „diabolos“ znamená ten, kdo rozděluje, odděluje od Boha. Jeho zbraní je podkopání jakékoli důvěry a jeho cílem je rozvrácení všech hodnot.

Pokud se máme zamyslet nad církevními skandály, bylo by dobré si ujasnit, jak vlastně církev vidíme. Pokud do nás v matematice hustili množiny, můžeme si církev představit jako množinu obsahující 1 114 966 000 prvků (Annuario Pontifico 2005 – počet pokřtěných římských katolíků). Při tak velkém počtu logicky musí vytvářet spoustu podmnožin. Nechme teď stranou jiná kritéria než lidský faktor – prvky všech podmnožin církve jsou lidé a ti mají různý charakter. Snad si vzpomeneme, že jednotlivé množiny mohou mít některé prvky společné – tzv. průnik množin. A tak vedle sebe roste pšenice a koukol, navzájem se proniká (Mt 13; 24-30).

Církev je tvořena lidmi, ne anděly. Je to církev hříšníků i světců. Právě proto by měla být „domem ze skla“, tedy dostatečně transparentní, neusilovat o bezvadnou fasádu. Vyslovil to už kardinál Beran v pastýřském listě z října 1948, tedy v době, kdy se formoval soustředěný útok totalitního režimu: „Na námitku, že církev hřešila a hřeší proti zásadám, které sama hlásá, je třeba říci, že církev se nebojí toho, co lidstvo o ní ví, nýbrž toho, že ji lidstvo tak málo zná….“ Tato slova přesně vystihují, o co dnes jde, jen je třeba upřesnit, že nejen lidstvo, ale i sami věřící často svou církev znají málo. Například pojem celibát. Znepokojivě mnoho katolíků netuší, že celibát není motivován mravně, nýbrž teologicky – jako životní styl nejlépe odpovídající služebnému kněžství. V žádném případě tedy nejde o to, že by sexuální život kněze měl špinit. Kněz nepovažuje sexuální život za něco méně hodnotného, ale vzdává se ho, což by ovšem neměl vnímat jako ochuzení. Tato cesta není pro každého a také ne každý ji může chápat – o tom svědčí už Ježíšova slova: „Kdo můžeš pochopit, pochop.“ Ale co by měl a mohl pochopit každý, je rozdíl mezi kněžským celibátem a démonizací sexu Celibát neznamená vyšší hodnotu než manželství, ale je bezesporu mnohem náročnější. Kněz nepřestává být mužem a také by to neměl popírat. Tragédie ovšem je, pokud se ke kněžství dostane nezralá osobnost. Úmyslně nepoužívám pojem „nezralá sexualita“, protože to je jen jedna z mnoha charakteristik osobnostně nevyzrálého člověka. Je spojena se spoustou dalších slabostí, které se bez včasné zpětné vazby vyvíjejí v charakterové vady. Jsme znepokojeni, že je málo kněží, ale spíš by se hodilo uvažovat „non multa, sed multum“. Aby počtem nemnozí kněží dokázali dávat MNOHO.

Pokud někdo v sexuální oblasti selže, je to smutné. Vždy a všude. Ovšem v církvi je to umocněno nejméně na desátou. Protože církev se podobá rodině, sexuální zneužití má vždycky charakter incestu. Takže na oběti se podepíše stejným způsobem, jako zneužití dítěte ve vlastní rodině – zhroucením všech hodnot a ztrátou tak zvané základní důvěry. Není se čemu divit – protože důvěřuji, věřím, credo, vzniklo z původního cor do, dávám srdce; a dítě, zasažené ve svém nejvnitřnějším nitru, si už navždy rozmyslí, dávat někomu nebo něčemu své srdce…

A jako sněhová koule se nabaluje další problém: sekundární viktimizace oběti. Je to samozřejmě problém obecný, člověk si nechce připustit, že by se dění mohlo vymknout jeho kontrole. Je to mimovolní ochrana vlastní psychické integrity. A tak oběť je „někajá divná“, „koledoval/a si o to“. Ovšem v církevním prostředí je to dvojnásob bolestné. Jako když dítě zavrhnou rodiče, kteří ho měli chránit a brát takové, jaké je. Rodina ani církev nesmí mít ostudu. V praxi to znamená zatloukat, popírat, nevidět, neslyšet. Jenomže ta nepěkná věc zůstává a svědčí o ní už samotná fyzická existence oběti. Podle vcelku pochopitelné, leč zvrácené logiky, je nakonec pravou příčinou všeho zla právě oběť. Neboť kdyby jí nebylo, nic by se nestalo…A okolí, ať už z neznalosti nebo z vyloženého nepřátelství vůči církvi, tomu nasadí korunu „dobře míněnými“ radami: „tak vidíš, to je ta tvoje církev“, „je to banda“. Pokud se z toho oběť vzpamatuje, je to zázrak. Ale Pán Ježíš přece zázračně uzdravoval…

Ježíš myslel na svou církev ve své velekněžské modlitbě: Neprosím, abys je ze světa vzal, ale abys je zachránil od Zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Nejde o útěk před světem a jeho „svody“. Kněžství vždycky představovalo výzvu. V dnešní době, díky globalizaci a relativizaci tradičních hodnot, představuje už vyslovenou provokaci. Poukazuje na Boha, který přesahuje vše lidské. A právě tady jsou kořeny současných proticírkevních nálad. Protože tak zvaný sekulární humanismus se bojí Toho, který stojí nad ním, a proto chce Jeho církev všemi prostředky ukázat jako nevěrohodnou, jako pouhé lidské dílo, mocenský monopol, na úrovni totalitní politické strany. Máme se bát? Určitě ne. Opět slova kardinála Berana: „…Svět tady nemá co dělat jenom s lidmi slabými, nýbrž s Kristem, který z kříže vládne láskou a milosrdenstvím.“

Autorka je lékařka