O současném stavu katolické církve

Hovořit o katolické církvi (římskokatolické -pozn. red.) jako o celku je velice obtížné. V poslední době zaznívá řada hlasů, které o ní prohlašují, že je v krizi, úpadku atp. Myslím si, že podobné výroky nejsou opodstatněné, i když se zakládají na částečných pozorováních. Spíše naopak – církev vstupuje plně do období po Druhém vatikánském koncilu a myslím, že nastává věk hluboké renesance církve.

O tom, v jak špatném stavu církev je, se začalo mluvit především v kontextu sexuálních skandálů. Pakliže se na celou věc podíváme s určitým odstupem a bez emocí, je zřejmé, že mezi kněžími skutečně pedofilové či homosexuálové existují, existovali a existovat budou. Je to dáno tím, že jsou to lidé a ti takoví čas od času bývají. Jistě bylo chybou, jak se k problému mnohé autority postavili, ale opět při přirozeně lidském postoji se naskýtá otázka, kdo z nás by se zachoval lépe. Myslím, že zde je jen těžko mluvit o nějakých lepších a horších řešeních.

Jestliže existuje exaktní důkaz o tom, že Kristus církev opravdu založil a že v ní Duch svatý stále působí, pak si myslím, že je to sama existence církve, která přežila mnoho slabých a špatných papežů, biskupů, kněží i laiků. Myslím, že kdyby byla dílem lidí, jistě by musela dávno padnout. To, že církev přežila krizi papežství, je nutné považovat za dílo Boží. Myslím, že touto optikou se musíme dívat na současný stav církve – dvacáté století je stoletím zcela mimořádných papežů, velkých osobností a světců. Kdy v dějinách byla taková řada opravdu zbožných, inteligentních a schopných papežů?

Je potřebné si říci, že církev stále žije oslabena terorem, který zde zanechaly totalitní režimy. Celá střední Evropa prožívá akutní nedostatek opravdu kvalitních teologů i filosofů, což se projevuje na stavu vzdělávání. Ti, co nebyli přímo zlikvidováni, nemohli zde téměř padesát let svobodně bádat, systematicky studovat a měli jen minimální přístup k literatuře. Situace se ale poměrně rychle zlepšuje, a je proto i zde důvod k optimismu.

Vraťme se ještě jednou k Druhému vatikánskému koncilu. Mimořádných teologických poselství na něm zaznělo mnoho a jen pomalu, ale o to vytrvaleji a pečlivěji, jsou uváděny do praxe. Vnější změna rituálu proběhla poměrně rychle, ale stále zbývalo dořešit nemálo liturgických otázek a vztah mezi tridentskou a pokoncilní liturgií se vyjasňuje dodnes. Dílem papeže Benedikta XVI. je hluboký dialog mezi oběma, který byl nastartován až v posledních dvou třech letech.

Stále není jasná teologie a konkrétní realizace trvalého jáhenství, i když i zde bylo učiněno nemálo pokroků a výsledky jsou opět velice pozitivní. S tím souvisí i zapojení laiků do života církve. Nikdy nebyl takový podíl neordinovaných věřících v aktivních službách – od akolytů, katechetů až po lektory. Mimořádný prostor byl otevřen také ženám, poněkud nekoncepčním přístupem Jana Pavla II.

To, co se rychle projevilo jako plod koncilu, byl masivní rozvoj (semi)laických hnutí, jako je komunita Emanuel, hnutí Fokoláre a další. Jsou to neustále a velice rychle rostoucí společenství lásky a modlitby a představují nový, mimořádně významný, pilíř církve, se kterým bude moci být počítáno stále více. Rozvoj zažili mladí, kterým se díky otevřením dveří laikům a uvolněním pravidel liturgie dostalo mimořádného prostoru k realizaci.

Církev se nacházela v hluboké a komplikované krizi před koncilem. Je podivuhodné, jak si dnes mnozí „tradicionalisté“ představují předkoncilní liturgii. Ve skutečnosti se jednalo v polovině dvacátého století v neitalských zemích o nehomogenní směs různých jazyků, překrývajících se modliteb s nejasnou teologií.

To, jakým způsobem se otevřel (také díky fenomenálnímu dílu kard. Špidlíka) dialog s Východem, je něčím zcela mimořádným. Čteme-li například Dostojevského román Idiot, můžeme si snadno udělat obrázek o tom, jaký byl názor pravoslavných Rusů na katolicismus – jednalo se často o nejhlubší zlo, antikrista. Dnešní posun je zcela unikátní. Církev opět začíná dýchat oběma plícemi.

Mohli bychom pokračovat dále, ale myslím, že je zřejmé, že z historického, pastorálního i teologického hlediska, stojí církev na úsvitu nových dějin své hluboké renesance. V Evropě již téměř bez čistě zvykových věřících má mnoho důvodů k naději, že bude Kristovým tělem na zemi ve stále zářivější a pevnější kráse. Kráse, která zachrání svět.

Autor je studentem programu Teologie na CMTF a a programu Fyzika na PřF MU.

^{Ilustrační foto: Socha sv. Pavla ve Vatikánu, Wikipedia.org}